Pracuje s dětmi v ukrajinské válečné zóně. ‚Horší než ostřelování je násilí v rodině,‘ říká psycholožka

Ukrajinská psycholožka Elina Vorožbieva | Foto: Eva Mošpanová

Aby se Elina Vorožbijevová mohla konečně věnovat vystudované psychologii, musela si koupit motorkářskou přilbu. S ní se v roce 2014 vydala přímo do centra protestů na ukrajinském Majdanu, aby tam pomáhala lidem s ranami na těle i na duši. Dnes jezdí matka tří dětí do „šedých zón“ na východě Ukrajiny a pomáhá tam rodinám překonat traumata války.

Rozhovor Kyjev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jistá matka z Kyjeva mi vyprávěla o své desetileté dceři, která chce být sniperkou. Překvapilo ji to a má za to, že to dívka slyšela nejspíš v televizi. Setkáváte se s tím, že děti takhle ovlivňuje probíhající válka?
Setkala jsem se s případy, kdy se dítě chce mstít. Kdy mu válka vzala rodiče nebo příbuzného a ono se chce pomstít – nejčastěji v pubertálním věku. Nejvýraznější je to mezi 10. a 19. rokem, kdy je dítě samo na pomyslné křižovatce. Pak velice záleží na tom, kdo k němu přijde, kdo ho vezme za ruku a na jakou stranu ho povede.

Co tedy dělat, když za vámi přijde dvanáctiletý kluk a řekne, že až vyroste, chce pomstít svého otce?
Vyslechla bych si jeho plány a přání a společně bych s ním probrala možné varianty. Protože to, co z něj v takovém případě mluví, jsou emoce. V té chvíli dítě nepřemýšlí, bude ho iritovat i tvář vlastní matky, která k němu mluví. Nehádala bych se s ním, čekala bych, až se uklidní, a pojmenovala bych jeho pocity.

Oběti z Donbasu: ti, na jejichž práva se zapomíná na obou stranách války

Číst článek

Řekla bych, že rozumím, proč je rozhořčený. I mě zabolelo, když jsem se dozvěděla, co se mu stalo. Vysvětlila bych mu jeho emoce a ve chvíli, kdy je klidný a funguje tam nějaký vztah, bychom začali hledat možná řešení.

V tomhle klidném stavu by se přesvědčil sám, co je možné udělat a proč teorie msty nefunguje. Nemá ale smysl mluvit s ním, když je rozrušen. Je potřeba dát mu čas projít si tím, nadechnout se a ve správnou chvíli vybudovat most mezi centrem přemýšlení a emocí. Emoce nejsou naši nepřátelé, je to náš signální systém, který nám dává vědět, co potřebujeme.

Jak jste se dostala k práci s dětmi a rodinami ve válkou postižených oblastech na východě Ukrajiny?
Velice jednoduše. Vychází to z mého povolání. Když jsem pochopila, že moje práce krizového psychologa se po konci aktivní fáze protestů na Majdanu vyčerpala a mé vědomosti už nestačí, doplnila jsem si vzdělání. Pak začala válka v roce 2014 a já jsem si mohla vybrat, o koho se chci starat. Chyběli ti, kteří by uměli pracovat s psychickými traumaty a lidmi v krizových situacích. Řekla jsem si, že je sice mnoho soucitu s bojovníky, vojáky, ale už ne tolik s lidmi, kteří byli nuceně přesídleni. Pomyslela jsem si, že mám vzdělání a sama mám děti, mohu jim s tím tedy pomoci.

Kolik dětí dnes žije v oblasti, které se dotýkají boje?
Data se velmi liší. Podle jedněch je to 250 tisíc dětí, podle jiných ještě víc. Když tam dnes jedete, vidíte ve srovnání s Kyjevem velice odlišný obraz. Lidé žijí ve zdevastovaných, rozstřílených domech uprostřed narušené infrastruktury. Z vesnic, které se nachází u bojové linie, je velice těžké se dostat pryč. Nefunguje hromadná doprava, nejsou autobusy, které dříve obsluhovaly své trasy. Některé zůstaly, ale je jich méně a nestačí.

Elina Vorožbijevová

Narodila se v Oděse, vystudovala psychologii, několik let se ale oboru nevěnovala. Vrátila se k němu až díky událostem na Majdanu. Po něm si doplnila vzdělání jako krizová psycholožka a traumaterapeutka. Na východ Ukrajiny jezdí pravidelně a s lidmi trénuje překonávání stresu a traumat války. Má tři děti, žije v Kyjevě.

Mezi lidmi se tak zpřetrhaly vazby, které existovaly před rokem 2014. Tehdy se mohli v okruhu 30 kilometrů od Doněcku přepravovat maršrutkami (místní soukromá přeprava, pozn. red.), odvézt své děti na tréninky, kroužky a sami mohli jet do Doněcku nakoupit nebo se jen projít po městě. Bylo to město s evropskou infrastrukturou, evropské město.   

Jaký je podle vás největší problém u dětí v šedé zóně?
Neoddělovala bych děti od rodičů, spíš bych mluvila o rodinách. Největším problémem je to, že se narušily vazby a děti nemají čím se zaměstnat. Vedou si dobře, pokud je tam internet, mohou na něj jít a najít se tam. Pokud není, musí si s tím poradit samy.

Jak už jsem říkala, mezi mnoha vesnicemi není dopravní spojení, pokud to nejsou oblastní centra. A je jasné, že najednou u dětí chybí možnosti vybít si energii, možnosti najít sebe sama, uplatnit se. A to zanechává stopu.

Co dospělí, jak si vedou oni?
Nejsou v moc dobrém stavu. Trápí se. Kromě bojů mají i svůj osobní život, rodinné konflikty. Nemohou se uplatnit, protože práce je čím dál míň, a jsou velice rádi, pokud je možnost pracovat. Často se věnují zahradám se zeleninou, kterou vysadili. Je to dobré, protože tato práce ukotvuje, pomáhá lidem vyrovnat s jejich situací, je to velice užitečné, ale kromě toho by chtěli mít ještě něco dalšího.

Je velice těžké najít práci - některé matky nechávají své děti u prarodičů a samy odchází do Kyjeva nebo jiných oblastních center, aby tam pracovaly na směny a vydělaly aspoň něco. Práce je v takových situacích velice důležitá, aby se člověk opět dostal do kontaktu s druhými, byl užitečný a měl z práce prospěch.

Lidé žijí ve chronickém stresu, protože boje neustávají a panuje velká nejistota. Nikdo neví, kdy se bude opět střílet. Není to tu jako v Izraeli, kde se rozezvučí siréna a dá vědět, že máte 15 nebo 20 sekund, abyste utekli do sklepa. Nevíte ani, kdy to skončí, a nikdo si není jistý, že nezasáhnou jeho dům. Viděla jsem lidi, kteří žijí v polorozpadlých domech a mají problémy s plynem. Když jsem byla naposledy v Avdijivce, plyn nešel a lidé si celou zimu nemohli zatopit. V domech se přitom často topí jen plynem.

Tetiana Jakimová je ve svých 21 letech vdovou. | Foto: Fotobanka Profimedia | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Zpívání ve sklepě

Jako psycholožka nemůžete lidem pomoci ve válce a nejspíš ani s problémem topení. Co tedy lze v takové situaci vůbec dělat?
Vysvětluji jim stádia prožívání stresu a to, že jsou to normální reakce na nenormální podmínky. Při dramatické událostí jako první reaguje autonomní nervová soustava, která rozhoduje o boji, nebo úprku. Pokud tuhle taktiku nedoporučí, následuje ustrnutí, člověk se nachází ve stavu šoku. Pak následují další stavy, během kterých se všechno kolem děje jako ve filmu. To už je velmi hluboká fáze traumatu.

Mým úkolem je říci lidem, co je třeba dělat pro to, aby se do tohoto stádia nedostali. Existují na to cvičení, která pomáhají „naladit“ spolupráci mezi hemisférami v mozku.

Jak taková cvičení vypadají?
Je jich spousta. Je možné začít s kineziologií. Udělejte tohle (ukazuje cvičení, při kterém člověk střídavě překládá prsty na jedné a druhé ruce. Cvik je prostý, člověk se na něj ale musí soustředit, pozn, red.). Je to velice jednoduché cvičení.

Člověk, který se ze stresu nevzpamatoval, se nachází v stádiu, kterému říkáme „těžká aktivace“, nebo naopak upadá do apatie, do stavu kde ztrácí schopnost cítit emoce. Pokud to trvá dlouho, je potřeba vyhledat pomoc psychologa.

Když člověk trochu „rozmrzne“, přichází zlost a hněv. Hněv na stranu, na vládu, na někoho konkrétního. Je to normální. A zde můžeme lidem nabídnout cvičení a hry na to, jak se toho hněvu zbavit – je to například bitva s polštářem nebo se lidé nenazývají jmény, ale názvy jídel. Obracíme situaci do humorna, protože humor je velice dobrá strategie na přežití stresu. V podstatě jsem se i sama od lidí mnoho naučila. Naučili mě třeba zpívat ve sklepě. I když častěji se spíš modlili.

Když mluvíme o agresi - projevuje se v rodinách? Je v zóně například více případů domácího násilí?
Na to, abychom mohli dělat takové závěry, je nutné vycházet ze statistických dat. A ta nemáme. Ale jelikož pracuji s dětmi, které takové chvíle přežily, můžu říci, že více než ostřelování je stresuje násilí v rodině - to když je násilníkem vlastní rodič.

Evolučně je to zařízeno tak, že dítě, kterému ublížila máma, nebude běžet k nikomu jinému, ale k ní. A v takových případech se mu dějí v hlavě hrozné věci. Zamrzá, uzavře se, protože normální je utíkat od násilníka - a ono tohle východisko nemá.

Existuje mnoho studií, které popisují, jak se při tom narušuje struktura mozku, samotná tkáň, jakou deformací prochází nervové buňky, jak se narušují nervové synapse a později je to zdrojem deviantního chování ve vyšším věku. Většina lidí, kteří jsou ve věznicích, měla téměř určitě v dětství zkušenost s násilím.

Drahým vojákům od Soni z 1. A - dětská kresba v ukrajinské vojenské nemocnici | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Mnoho dětí reflektuje svět kolem sebe kreslením. Kreslí ukrajinské děti válku?
Děti kreslí válku, svou situaci a jsou určité signály, ze kterých je možné poznat, že dítěti se vede špatně. Že je vyčerpané nebo se necítí bezpečně. Lze to v kresbách najít.

Co tedy kreslí?
Liší se to případ od případu. V principu je ale třeba zbystřit, pokud je například kresba silně zabarvená, zastíněná vrchní část například tváře, když se používají výrazné barvy nebo chybí důležité detaily – například hodinky bez ručiček nebo dům beze zdi. Vybavuji si kresby, kde chyběla ruka. Tomu je třeba věnovat pozornost. Neexistuje ale žádná „abeceda“, která by řekla - kroužek znamená tohle. Jde to vycítit a s dítětem je pak potřeba jít k psychologovi, který s dětmi pracuje.

Jak vlastně děti vidí válku? Kreslí krev, zbraně?
Pokud je ta situace ještě nová, snaží se ji děti nějak zpracovat. Samy si dělají cosi jako traumaterapii. Snaží se na to zapomenout, ale nejde to, zůstává to a hraje pořád dokola jako zaseklá deska. Proto je velice důležité o tom s nimi mluvit.

Rodiče na to většinou nemají sílu a zakazují dětem hrát si na zabíjení, i když se dítě jenom snaží zpracovat tento model a nerozumí mu. Je velice důležité s dětmi mluvit, to nelze dělat bez tělesného kontaktu. Je dobré vzít dítě kolem ramen nebo ho celého „zakrýt“, obejmout, aby pocítilo, že je dítě a vy jste ten dospělý.

Jak dětem vůbec vysvětlit, co je to válka a proč se děje?
Dětem, které to zažily, nemusíte vysvětlovat, co je válka. Je ale velice důležité nevytvářet atmosféru nenávisti. Viděla jsem, co se vysílá v televizi v Doněcké lidové republice, kolik tam je kanálů a jak se buduje kultura nenávisti. Je to velice špatné a škodlivé, protože to odlidšťuje.

A je velice důležité pojmenovat věci takové, jaké jsou - vysvětlit, že na toto území přišli lidé, které nikdo nezval, a teď nechtějí odejít. Dětem je potřeba dát konkrétní příklad - jako když přijde soused a nechce odejít - nebo to vysvětlit na pohádkách.

Pohádky jsou kouzelné v tom, že je v nich stokrát zpracována traumatická zkušenost. Není nic lepšího než lidové pohádky – třeba o zvířátkách, ty jsou velice dobré. Dítě si může samo sebe představit jako zvíře nebo postavu a vžít se do situace. Třeba pohádka, kdy Liška obsadí domek zajíčka. Na takových prostých příkladech dítěti vysvětlíte, že přišel uzurpátor a vzal si věci silou.

Jak dětem vůbec vysvětlit, co je to válka a proč se děje? | Foto: Fotobanka Profimedia | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Je důležité také vysvětlit, že zabít druhého člověka je nepřípustné. Můžete se bránit, ale ne útočit. Někteří rodiče jdou do krajností a zakazují jako hračky zbraně - beze zbraně se ale dítě nemůže identifikovat s vojákem a nemá možnost „obránit“ své hranice a teritorium.

Psychologickou pomoc zdaleka nelze poskytnout všem dětem v postižených oblastech. Jaká jsou rizika, pokud taková pomoc chybí?
V mozku dítěte, které zažilo násilí, se dějí hrozné věci. Nemyslím jenom fyzické nebo nedej bože sexuální násilí, ale i to emocionální, pokud se děje dlouhodobě. Dítě „zamrzá“ ve stavu oběti, protože nemá kam utéct, nemá možnosti a s dospělým vede nevyrovnaný souboj. Začne se identifikovat jako oběť.

Ve stejné době se u něj ale vytváří rezervní kopie násilníka - jako na počítačovém disku - která začne „hrát“ v následující situaci, kdy z mimiky, z pohledu očí pochopí, že někdo jiný je oběť, a začne se k němu chovat stejně. Kruh násilí se znovu a znovu opakuje.

Rodiče, kteří užívají násilí, škodí i tím, že u dítěte vytváří jenom jeden vzor - kdo má silu, má i právo. Je mnoho rodičů, kteří říkají - když tě někdo udeří, vrať mu to. Nechápou, že to není jediné řešení, život je rozmanitý a řešení je spousta.  

Naším velkým problémem je, že jsme netolerantní, přebíráme schémata našich babiček, jež musely přežívat v časech Sovětského svazu. Bojíme se a ten strach se geneticky předává. Musí přijít generace, které dokážou vyhnat všechny kostlivce ze skříní a dokážou o tom mluvit ve školách, z tajného udělat veřejné a mluvit o tom, jak se z lidí stávají nepřátelé.

Pizzerie s vlastní psycholožkou. Veterán z Donbasu pomáhá druhům z války vrátit se zpátky do života

Číst článek

V Česku žádná válka neprobíhá. Měli by rodiče s dětmi mluvit o tom, že se něco takového děje jinde, nebo prostě vypnout televizi, když běží zprávy, a nezatěžovat tím dítě?
Vypnout zprávy v televizi není špatný nápad - ukazují v nich jen velice málo dobrého. Mluvit se ale musí, protože když dítě něco slyší, vztahuje to hned na sebe. Děti do sedmi let mají zároveň „magické myšlení“ a samy si můžou mnoho domyslet - pokud dítěti náhle umře dědeček a ono se s ním předtím pohádalo, viní z jeho smrti sebe.

Pokud rodič dítěti něco neříká, neznamená to, že se to nedozví odjinud. A když se to dozví jinak, bez toho, aby s ním o tom rodič mluvil, vznikne mezi nimi nedůvěra. Na důvěře stojí všechny vztahy.

Rozhodně je potřeba vysvětlovat, mluvit třeba jazykem pohádek nebo metaforou například uragánu. Nemluvila bych přímo o střelbě, ale obrazně, je velice důležité vymyslet si k tomu příběh.

Je mnoho způsobů, jak budovat vztah s dítětem, ale nikdy mu nelžete. Raději mu řekněte, že nyní s ním o tom nejste připraveni mluvit, promluvíte si později a vrátíte se k tomu. Čím více bude dítě vědět o světě kolem, tím líp se v něm naučí empatii.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme