Na válečné linii stále zůstávají civilisté. Na válku si zvykli, i když sem letadlo občas svrhne bombu
Válka na Ukrajině má své až absurdní stránky. Pokud byste se nějakým řízením osudu ocitli blízko válečné vřavy na Donbase, asi byste rychle vzali nohy na ramena. Některým obyvatelům těchto zón je ale zapotřebí pomoci, i když i tato pomoc má svá úskalí.
S humanitárním pracovníkem a pastorem Olegem Tkačenkem vyrážíme do vesnice mezi Krasnohorivkou a Marinkou, to jsou dvě města, která leží přímo na válečné linii. Hledáme tam lidi, kteří se nahlásili k evakuaci, ale vůbec nic o nich nevíme, takže trochu tápeme. Přímo před námi je linie války. Nacházíme se pár kilometrů od Doněcku, z nedaleké Marinky slyšíme výbuchy.
Humanitární organizace se snaží evakuovat civilisty z válečné linie. O tom, jak složitý úkol to je, si poslechněte v reportáži zpravodaje Martina Dorazína.
Přijeli jsme, když právě skončil jeden z mnoha útoků a před našima očima dohořívá dům. Z domku naproti vybíhá žena a prosí nás, abychom zavolali majiteli, aby věděl, co se děje s jeho stavením. Ona odsud volat nemůže, na místě žádný signál není. Jsme jenom kousek od válečné linie.
„Před čtyřiceti minutami přiletělo letadlo. Každé ráno sem přilétá. Už budu vědět, jak se jmenuje ten pilot. Proč to dělá? My jsme civilní obyvatelstvo, normálně tu žijeme. Otec je připoutaný k posteli, takže já tady musím zůstat, protože se o něj musím starat,“ říká tato paní.
Přílet do této vesnice byl tedy čerstvý. Nejsou tu žádní vojáci, viděli bychom je. Nevidíme ani žádné základny, zákopy, bunkry, palebné pozice, nic.
Češi dovezli další vybavení na východ Ukrajiny. Potřebné jsou sanitky, nosítka a plicní ventilátory
Číst článek
Lidé přesto zůstávají
Jsme u nemocnice, která je jenom kilometr a půl od poslední pozice Ukrajinců. Tam je linie fronty, kde jsou jen rodinné domky se zahradami. V dálce už ale jezdí lidé na kolech. Oni si na válku zkrátka zvykli, ačkoliv se pořád ozývají detonace a občas přiletí letadlo a shodí sem bombu.
Ale i zde ve městě Krasnohorivce přímo na válečné linii jsou lidé, kteří tady zůstávají a mají tu takovou malou improvizovanou tržnici. Takže to základní tady je. Brambory, domácí mléko, med, rajčata, smetana. Chléb se musí vozit.
A zatímco já jsem se na tržnici bavil s místními lidmi, Oleg Tkačenko zjišťoval, koho z Krasnohorivky evakuovat. Nakonec se ale dozvěděl, že na daných adresách už nikdo není. To tak bývá, protože ta informace nemusí být úplně čerstvá, ale potom tady dobrovolníci jako Oleg zbytečně riskují svůj život, když ti lidé tady už nejsou a nenahlásili se, že někam už mezitím odjeli.
