‚Zvykli jsme si. Kam bychom měli odjet?‘ Na frontové linii na východě Ukrajiny zůstávají civilisté
V moderních válkách nejvíce trpí civilisté. Někteří z válečných zón utíkají, ale mnozí nemají, kam. Život na frontové linii si dovede málokdo představit. Na východní Ukrajině je to přesto pro mnohé lidi realita už osm let - od doby, co tam vypukl konflikt s proruskými separatisty. A tak tisíce civilistů denně prožívají válku společně s frontovými vojáky.
Pan Sergej se do této vesnice přistěhoval před několika desítkami let. Dostal tady práci jako veterinář místního sovchozu, který se jmenoval „Šedesát let socialistické Ukrajiny". A vlastně tady postavil všechny okolní domy, včetně toho svého.
„Už jsme si na válku zvykli. A kam bychom měli odjet? Tady máme svůj dům, náš život a všechny věci. Ve srovnání s lety 2014-15 je tu díky bohu víceméně klid. Ale tehdy jsme většinu dne i noci seděli ve sklepě. Vesnice měla kolem pěti set hospodářství, obydlených zůstalo 25. Zbyli tu ti, kteří nemají kam odjet,“ vysvětluje Sergej.
Lidem tu ale zůstaly jen zahrádky kolem domů. Pro většinu potravin proto musí do sousední vesnice, vzdálené šest kilometrů.
„Zahrádka nestačí a pole jsou zaminovaná nebo se na nich bojuje. Když je dobré počasí, sednu na kolo a do obchodu si dojedu. Do lékárny ale musíme až do města, do Kurachova. Naštěstí k nám dvakrát týdně zajíždí tzv. sociální autobus, který nám věnovala vaše organizace Člověk v tísni. Je to mikrobus pro 15-20 lidí, který objíždí všechny vesnice v okolí - zapisujeme se do pořadníků a potom jedeme do Kurachova na nákup,“ dodává pan Sergej.
Žije v domku s manželkou. S důchodem by v zimě nevyšli, kdyby jim ukrajinský Červený kříž nepřispěl na uhlí, které, jak poznamenává, je šíleně drahé. Divím se, jak je to možné – jsme přece v Donbasu, v uhelné pánvi.
„Buď jste tak hloupí, nebo jste z Česka. Vidíte – tamtudy vede válečná linie a všechny zdejší doly zůstaly na jejich straně. V našem Uhlodaru doly zavřeli. Tuna uhlí – to jsou tři moje měsíční důchody. A na vytápění domu v zimě potřebuju tak čtyři až pět tun uhlí!“ vysvětluje.
Soužití s vojáky
Žít přímo na válečné linii je opravdu nezáviděníhodné. Navíc se tady pohybují vojáci se svojí technikou, což na klidu místním obyvatelům příliš nepřidává. Chápou ale, že je to nutné.
„Dobrý den a na shledanou, to je tak všechno, co si povíme,“ říká pan Sergej. Jeho noví sousedi sem přišli před osmi lety. Zabydleli se v opuštěných domcích a zahrady „vylepšili“ zákopy a bunkry v zemljankách.
Soužití s místními je klidné, ale přáteli jsme se nestali, dodává velitel zdejší základny. „Vztahy jsou… takové nijaké. Každý se zabývá svými záležitostmi. S některými jsou vztahy lepší. Dáváme jim, co sami nespotřebujeme – například chléb. Oni nám zase v létě přinesou třeba okurky. Jsou to sice naši obyvatelé, nikdy ale nevíte, jakého brouka mají v hlavě,“ vysvětluje důstojník.
Vojáci si na základnu přicházejí hlavně odpočinout a jejich život se od života vesničanů dost liší, popisuje své volno jeden z vojáků.
„Volno trávím na notebooku. Čtu si zprávy, hlavně politiku, a pouštím si filmy. Občas zůstávám trčet v instagramu a někdy sportuju. Běhám kolem základny. Co jiného tady můžete dělat? Každý z nás se snaží najít pro sebe v té rutině něco pozitivního, ale v podstatě je to stejné a pořád dokola - jako ve filmu Na hromnice o den více,“ vysvětluje.
Pana Sergeje jsem se na závěr zeptal, kdy tohle všechno podle něj skončí. „Na to jsem se chtěl zeptat já vás!“ odpovídá.