Ukrajinští dobrovolníci zachraňují lidi z Vuhledaru. Mnozí zůstávají kvůli svým domácím mazlíčkům
Ukrajinští dobrovolníci se vydávají zachraňovat civilisty i do těch nejnebezpečnějších míst – například ke Kurachovu a Vuhledaru, který minulý týden dobyla ruská okupační vojska.
Ruská armáda po dobytí strategicky důležitého města Vuhledar na východě Ukrajiny připravuje další tažení směrem na západ. Ve vesnicích v okolí Kurachova a Vuhledaru ale stále zůstávají jejich obyvatelé. Mnozí se totiž nemohou odloučit od svých zvířat a s sebou si je často vzít nemohou.
Ukrajinští dobrovolníci se vydávají zachraňovat civilisty i do těch nejnebezpečnějších míst. Problémem je, že mnozí ze svých domovů nechtějí odejít, nemohou se odloučit od svých zvířat.
Vyrážíme z Pokrovska s Olegem Tkačenkem. Oleg je pekař, pastor a humanitární pracovník z Doněcké oblasti. Po telefonu, ve velmi slabém spojení, Oleg domlouvá dnešní evakuaci. Jedeme pro staršího člověka. Jeho děti volaly Olegovi, a prosily ho, aby seniora odvezl z vesnice Bohojavlenky, která je v těsné blízkosti fronty. Muž ale nechce odejít bez svého psa.
Největší problém je, jak toho člověka najít. Z místních jsou v okolí jenom staří lidé a je těžké je najít, protože se schovávají.
Paní, které jsme se ptali ve vesnici, nám nemohla pomoct, protože je úplně neslyšící. A tak hledáme paní Ljubu, u které senior, kterého máme odvézt, bydlí.
Paní Valja, která je neslyšící, si nakonec vzpomíná, kde paní Ljuba bydlí. Člověk, kterého hledáme, u paní Ljuby bydlí, protože jeho dům rozbořila ruská střela. Nakonec jsme tedy úplnou náhodou paní Ljubu našli, protože jela kolem nás na kole.
Ruská rozvědka chce v Evropě a Británii vyvolat chaos, hlásí MI5. Využívá operativce i zločince
Číst článek
Vlčák, kterého jsme měli vést spolu se seniorem, nakonec zůstane s ní. Paní ve vesnici má své příbuzné, syna a snachu. Má také tele a krávu, které se pasou ve stepi. Dávno tady není spojení ani elektřina, ale tak nějak přežívají, protože mají zahrádku a pole. „Doufáme, že bude lépe, ale připravujeme se na to nejhorší,“ dodává na závěr.
Pan Vasil, pro kterého jsme přijeli, se loučí se svojí fenkou se slzami v očích. Dva roky zpátky mu totiž zachránila život, když do jeho domu poprvé dopadla ruská střela. Po čichu ho našla, a pak už mu sousedé zpod trosek pomohli.
Cestou zpátky pan Vasil popisuje, jak ruská raketa přiletěla před dvěma týdny v poledne. Dům začal hořet, on vyběhl jenom ve spodním prádle a nestačil si sebou vzít ani žádné doklady. Na otázku, proč neodjel dřív, odpovídá, že mu vojáci říkali, že se to všechno uklidní.
Díky tomu, že pan Vasil dříve podnikal ve stavebnictví, má nějaké úspory, na rozdíl od mnoha Ukrajinců, kteří žádné peníze nemají a neví, co s nimi bude a kam mají jít.
„Nevím kolik let života mi zbývá. Táhne mi na sedmdesát a představoval jsem si, že ten dům už budu mít na dožití,“ dodává pan Vasil.