Uprchlické tábory v Sýrii plní jak přívrženci vlády, tak povstalců
Miliony Syřanů prchají před válkou. Jen v samotné Sýrii se dnes pohybují přes čtyři miliony lidí, kteří přišli o střechu nad hlavou. Mnozí z nich přežívají v uprchlických táborech, bez ohledu na to, zda podporují vládu či povstalce.
Vojenská kontrola je u vstupu do čtvrti Jaramanah na předměstí Damašku velmi přísná. Muži v uniformě prohlížejí nejen doklady a povolení, ale i auta. Právě tato část Damašku je totiž nechvalně proslulá sebevražednými atentáty i výbuchy náloží nastražených v autech.
„Právě tady, na tomhle náměstí bouchla bomba. Krev byla všude kolem, i na zdi. A když se lidi seběhli, aby pomohli raněným, tak explodovala další. Na šedesát civilistů zemřelo,“ vzpomíná jeden z místních obyvatel.
Jen o kousek dál přitom stojí stadion, který úřady proměnily v uprchlický tábor. A v něm bydlí i lidé, kteří tady hledali bezpečný úkryt. Přišli přitom z nedalekého předměstí Damašku, Daraya, kde pokračují boje povstalců s vládními jednotkami.
Na předměstí Damašku natáčel zvláštní zpravodaj českého rozhlasu Robert Mikoláš
„Odešli jsme, protože kolem nás pořád dopadaly minometné granáty. A teď povstalce, kteří se tam ukrývají, bombardují letadla a děla,“ vypráví osmdesátiletý pan Mahmud. Sedí na plastové židli na chodbě, která se změnila v provizorní pavlač. Všude visí prádlo, jeho žena vedle nás v umyvadle pere prádlo a kolem pobíhají děti.
Každá rodina má k dispozici místnost o pár metrech čtverečních, dříve totiž sloužily jako kanceláře. A stejné je to v podzemí, kde bývaly šatny pro hráče.
„Náš dům je zničený. Přišli jsme úplně o všechno. Proto jsme utekli sem, kde aspoň dostáváme jídlo a pití a máme jakous takous střechu nad hlavou,“ ukazuje mi paní Manal Takriti malý pokoj pokrytý koberci. Na jednom z nich spí její malý chlapec.
„Jsme tu spokojení. Někdy se procházíme po stadionu, učitelé sem chodí za našimi dětmi a s ostatními ženami se pak scházíme v provizorní kuchyni, kde společně vaříme a povídáme si,“ svěřuje se paní Takrítí, zatímco se kolem nás seběhlo několik dětí, z nichž některé jdou už zítra poprvé po několika měsících do školy.
Některé děti opět zasednou do školních lavic
Loňský školní rok totiž přerušila válka a na mnoha místech v Sýrii se žáci do lavic stále vrátit nemohou. „Beru si s sebou dvě učebnice a pero,“ je prý připravena osmiletá dívka. Její stejně starý kamarád je však myšlenkami zcela jinde.
„Berou nás ven, na procházky, dostáváme dárky, baví mne hrát fotbal,“ říká mi hodně stydlivý Ali. Když ho ale vyfotím a ukážu mu fotku, hned se rozesměje, podobně jako ostatní.
Málokteré z těchto dětí si pochopitelně uvědomuje, jaké hrůzy se dějí venku, jejich rodiče to ale vědí velmi dobře. I proto všichni doufají, že válka nepotrvá další dlouhé roky a že se, jednou, budou moci vrátit.
„Samozřejmě si přeji vrátit se domů. Stýská se mi po domově. Mám krásný pozemek, velký byt. Je tak blízko, ale přitom tak daleko,“ zamyslí se pan Mahmud.
