Uprchlíky vzali v saském Annabergu za své. Bydlí v obecním, učí se německy a sportují

Německo po sérii útoků na uprchlické ubytovny zažívá i nárůst opačných emocí. Lidé běžencům spontánně pomáhají a snaží se jim usnadnit první kroky. Dvojnásob tato solidarita vyniká třeba v saském Annabergu. Město ubytovalo uprchlíky v obecních bytech po malých skupinách, aby rychleji zapadli mezi starousedlíky. Právě Sasko přitom donedávna bylo centrem masových protestů antiislámského hnutí Pegida.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Skupina urchlíků žije v Annabergu společně v jednom obecním bytě | Foto: Vojtěch Berger

Vcházíme do přízemí trochu ošuntělého domu. V bytě tři plus jedna je uklizeno, běží televize a ze zadní místnosti se postupně trousí usměvaví mladíci.

Německy z nich nejlíp mluví teprve 20letý Jonas z Eritreje. Řadu týdnů trvající cesta přes Súdán, Libyi a Itálii ho stála čtyři tisíce eur. Pak absolvoval plavbu přes Středozemní moře, prý ne v lodi, ale v něčem, čemu Jonas říká dřevěná krabice. Následovala hra na schovávanou s policií ve vlaku na cestě do Německa a nakonec záchyt na německé půdě a pobyt v Krušných horách.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jak se s příchodem uprchlíků vyrovnávají v saském Annabergu, zjišťoval na místě Vojtěch Berger

Procházíme společně dotazník, který uprchlíkům posílají německé úřady. Na otázku, proč jste odešel z Eritreje, odpovídá Jonas, že před diktaturou a za svobodou. Pak říká dvakrát ne na otázky, jestli sloužil v Eritreji v armádě nebo ve státních službách.

V Annabergu kousek od českých hranic žije uprchlíků s podobným osudem od loňska 250. Pomáhá jim asi čtyřicetičlenná skupina dobrovolníků, kterou vede Carole Langeová. Běžence třeba učí německy a chodí s nimi na úřady či k lékaři.

„Nemyslím, že to celé vidím růžovými brýlemi. Mám jasná pravidla. Oni se musí naučit německy, aby tu mohli pracovat. A ne každý to zvládá. Mezi uprchlíky jsou taky analfabeti nebo ti, co vůbec nechodili do školy,“ vysvětluje Carole Langeová.

Carole Langeová vede skupinu dobrovolníků, která uprchlíkům pomáhá | Foto: Vojtěch Berger

Jonas mezi uprchlíky jednoznačně vyčnívá. Jeho němčina je sice lámaná, ale když si vezmete, že se ji učí teprve pár měsíců, klobouk dolů. Když celý azylový proces dopadne dobře, chtěl by v Annabergu zůstat a vyučit se stolařem. K tomuhle řemeslu prý 'přičuchnul' už doma. Otázka je, co má Jonas do té doby vlastně dělat.

„Uprchlíci chodí do dvou center pro mládež, sportují, dva z nich začali dělat pomocné práce pro město. Občas společně grilujeme na zahradě. Chystáme pro ně taky kombinaci jazykových kurzů a řemeslných dílen, aby měli kde vypustit přebytečnou energii,“ popisuje Carole Langeová.

Mít za souseda uprchlíka? Žádný problém

Zatímco si povídáme, ze schodiště se ozývají kroky. Je to pan Leibelt, soused uprchlíků. Němec jako poleno. Ani on nemá s exotickými sousedy nejmenší problém. Jsou to prý milí kluci. Jednou jim opravil kolo, jindy odvezl Jonase k doktorovi, když si zranil nohu na fotbale.

Město Annaberg si pochvaluje strategii, kdy od začátku ubytovává uprchlíky po malých skupinkách všude po městě. Podle radnice by totiž jeden velký azylový objekt znamenal i horší integraci uprchlíků, a v konečném důsledku i vyšší náklady.

Podle paní Langeové řada lidí v Annabergu uprchlíky sice nemiluje, ale zkrátka pragmaticky respektuje. Na oplátku chtějí, aby se obě skupiny obyvatel nedostávaly do konfliktů. A zatím to funguje, i když tento příběh integrace je zatím na začátku a má otevřený konec.

Vojtěch Berger Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme