Omezení přístupu k potratům, právo na držení zbraně, ale i zásah do ochrany životního prostředí. Z pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu mají za sebou Spojené státy turbulentní rok. „Soudci vstoupili do politické debaty a otázku potratů tím vyňali z demokratického rozhodování,“ komentuje jeden z verdiktů Kate Shawová. Odbornice na ústavní právo v rozhovoru pro iROZHLAS.cz předpokládá, že aktivní budou soudci i letos, jejich přístup však kritizuje.

Rozhovor New York 14:12 22. ledna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o omezení přístupu k potratům tím nejvýraznějším v posledním roce? Vysvětlila byste, jak velký dopad na život Američanů taková rozhodnutí mají?
Nejjasnější bude opravdu začít případem Dobbs vs. Jackson Women’s Health Organization, což bylo právě to rozhodnutí, které zrušilo rozhodnutí Roe vs. Wade z roku 1973. Říkalo, že existuje ústavní právo na ukončení těhotenství do určité doby jeho trvání. Nestanovovalo absolutní právo. Jednotlivé státy můžou omezit možnosti přístupu k ukončení těhotenství. V posledních 50 letech Nejvyšší soud rozhodnutí mnohokrát znovu zkoumal a mnohokrát ho potvrdil.

‚Je potřeba se tomu postavit.' V USA protestují zastánci i odpůrci zrušeného práva na potrat

Číst článek

Ale v případu Dobbs vs. Jackson Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil a řekl, že žádné ústavní právo na ukončení těhotenství neexistuje. A to znamená, že není ani žádné omezení pro státy ohledně omezování nebo zákazu potratů. Velmi rychle po tomto rozhodnutí některé státy začaly uplatňovat zákony, které byly přijaté, ale od roku 1973 kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu neplatné. V dalších státech zákonodárci přijali nové zákony zakazující potrat.

Za těch několik měsíců od června jsme teď v situaci, kdy zhruba 14 států z 50 umělé ukončení těhotenství zakazují. Některé z nich s výjimkou pro znásilnění a incest, jiné bez této výjimky. Některé s výjimkou pro případy, kdy je v ohrožení život matky, jiné i bez takové výjimky.

Můžete jmenovat příklady?
V některých státech v podstatě lékaři čekají na právní radu a někdy nechají ženy se závažnými zdravotními problémy čekat skoro až do jejich úmrtí předtím, než potrat provedou. Důvodem je strach, že budou lékaře kriminálně stíhat za to, že provedli potrat u ženy, u které není stoprocentně jisté, že by bez takového zákroku jinak nezemřela.

To je dramatická změna v právním prostředí, která se odehrála v průběhu několika měsíců. Například v Tennessee lidé žili s ústavním právem na ukončení těhotenství a o pár měsíců později už nic takového neplatí. I když máte vážné zdravotní problémy nebo plod má vážné defekty, i v případě rané fáze těhotenství, v Tennessee už není dovolené takové těhotenství ukončit, takže ženy cestují mimo stát.

Hra na city aktivistům v Kansasu nevyšla. Lidé chtějí aspoň nějaké právo na potrat, míní amerikanista

Číst článek

Zatímco totiž některé státy potraty zakázaly, jiné jako třeba New York dál nabízí docela široký přístup k potratům. Některé ženy tedy vycestují, ale ne všechny na to mají dostatek peněz, nemá se kdo postarat o jejich děti, nebo si nemůžou vzít volno v práci. Myslím si, že je tady oprávněná obava, že v některých státech budou ženy umírat, protože nemají přístup ke zdravotní péči, která je v některých případech nezbytná.

Proti názoru většiny

Říkala jste, že Nejvyšší soud několikrát právo na ukončení těhotenství potvrdil. Co se změnilo, že v tom současném složení soud rozhodl úplně opačně?
Je to tak. Právo, které Nejvyšší soud Američanům garantoval v rozhodnutí Roe vs. Wade, jim odebral v rozhodnutí Dobbs vs. Jackson. A oba případy jsou příkladem toho, jak silnou pozici má americký Nejvyšší soud. Před letošním červnem většina amerických států nijak právo na ukončení těhotenství nechránila, několik států ano. Bylo taky hodně feministických organizací, které se snažily takovou ochranu prosadit, a zároveň skupin, které s tím nesouhlasily. V politické diskuzi se tak bojovalo o to, jestli by umělé ukončení těhotenství mělo být dovolené, omezované nebo úplně zakázané.

Mnoho lidí rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Roe vs. Wade kritizovalo kvůli tomu, že soudci vstoupili do politické debaty a otázku potratů tím vyňali z demokratického rozhodování. Soud ale řekl, že některé otázky nemají být předmětem hlasování, ve kterém rozhoduje většina. Pokud to jsou otázky základních práv daných Ústavou.

Třeba právo nebýt diskriminovaný na základě rasy je garantováno Ústavou. Takže i kdyby chtěla většina amerických občanů v některém státě zachovat segregované školy, tak to není otázka, o které by mohli voliči rozhodovat. Ti, kteří rozhodnutí Roe vs. Wade hájili, argumentovali tím, že Nejvyšší soud uznal, že něčí rozhodnutí, co dělat se svým tělem a s těhotenstvím, je základní součástí svobody. A naše Ústava svobodu a rovnost chrání, a tím tyto otázky vylučuje z politického rozhodování na základě názoru většiny.

Červnové rozhodnutí Dobbs vs. Jackson tuto otázku do demokratického procesu vrátilo. Pro některé lidi je to správný posun. Demokracie by podle nich měla o této otázce rozhodovat. Pro mne je ale přesvědčivější argument z toho dřívějšího rozhodnutí. Většina se může chovat tyransky. Ochrana práv je důležitou funkcí, kterou Nejvyšší soud v našem systému má. Z dobrých důvodů nenecháváme rozhodovat o všem na základě názoru většiny. Některá práva chráníme proti názoru většiny. A právo rozhodovat o svém těle a těhotenství je podle mne jedním z těchto práv.

Nedávno deník New York Times přinesl zjištění o tom, jak mohl být Nejvyšší soud při rozhodování o této otázce ovlivněný. Jak velká míra nezávislosti a nestrannosti je od soudců vyžadovaná? A narůstá prostor, jak se dá rozhodování soudců ovlivňovat?
Jde o průlomové zjištění reportérů, kteří odhalili přibližně rok trvající působení konzervativního evangelického duchovního reverenda Roba Schencka. Ten vymyslel způsob, jak ke konzervativním soudcům dostat lidi schopné je ovlivnit. Tito konzervativní soudci totiž podle Schencka nebyli dostatečně troufalí na to vydat konzervativní stanoviska. Proto vymyslel vlivovou kampaň, aby tyto soudce motivoval k vydání zásadnějších a troufalejších konzervativních stanovisek.

Nejvyšší soud USA ovládá originalistická většina. Stojí za zrušením federálního práva na potrat a chce víc

Číst článek

Teď Schenck zpytoval svědomí a uvědomil si, že takové zásahy nebyly správné. Ale bylo to opravdu překvapující zjištění. Nejsem si jistá, jestli teď jen víc slyšíme o něčem, co je častější, než jsme si uvědomovali. Nebo jestli je to opravdu jen výjimka. Pro mnoho z nás to bylo opravdu šokující. Lobbování – tedy snaha přesvědčit zástupce občanů, aby zvolili možnost, kterou vy preferujete – je u nás běžné a zároveň vnímané jako něco, co zaručuje první dodatek Ústavy. Lidé se proto snaží členy Kongresu dotlačit k tomu, aby hlasovali pro takové zákony, které jsou v jejich zájmu, a proti těm, které se jim nelíbí.

Tohle všechno ale podléhá jasným pravidlům. Lobbisté se musí registrovat a dávat vědět o své činnosti. Je to proto, aby lidé věděli, kdo se stýká s jejich zástupci v Kongresu a kam v politice proudí peníze a vliv. A to platí i pro vládu. Ale lobbování u Nejvyššího soudu neznáme. Soudci by měli rozhodovat případy jen na základě argumentů uvedených v podkladech, které dostanou, a informacích, které zazní při slyšeních. Takže nějaká vnější snaha je absolutně neslučitelná minimálně s koncepcí toho, jak má Nejvyšší soud fungovat.

Volnější pravidla držení zbraně

Další z těch zásadních červnových rozhodnutí Nejvyššího soudu ještě více rozvolnily už tak velmi volná pravidla pro držení zbraní ve Spojených státech, která jsou ale spojená s vysokou mírou násilí. Co konkrétně to poslední rozhodnutí soudu mění?
Je pravda, že už před tím červnovým rozhodnutím jsme měli nejtolerantnější systém pro držení střelných zbraní na světě. V červnu ale Nejvyšší soud ještě víc rozvolnil existující pravidla. Ve druhém dodatku Ústavy máme napsáno a jsme v tom vlastně do jisté míry unikátní: „Dobře regulovaná domobrana je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu.“ A ve druhé části: „Právo lidu držet a nosit zbraně nemá být porušeno.“

Americké školy letos zažily nejvíc střeleb od Columbine. Pachatelé mají zbraně většinou z domova

Číst článek

V roce 2008 Nejvyšší soud poprvé interpretoval to, co tento dodatek, který byl v Ústavě od roku 1791, říká. V roce 1939 soud řešil jeden případ ohledně smyslu tohoto dodatku, ale žádný jiný současný případ jsme do té doby neměli. A proto, že dodatek začíná zmínkou o domobraně, tak jsme držení zbraní dlouho dobu vykládali v kontextu domobrany – lokální vojenské jednotky. Dodatek tak chránil státy, aby jim federální vláda nesebrala právo na to, že státní milice můžou být ozbrojené. Takže šlo o omezení síly federální vlády.

V roce 2008 ale Nejvyšší soud řekl, že ta část o domobranách není tou nejdůležitější částí tohoto dodatku. A že zásadní část je druhá polovina, která mluví o právu lidu na držení a nošení zbraní a že tím druhý dodatek ústavy garantuje individuální právo na vlastnění zbraně. Dodatek mluví konkrétně o držení a nošení. Případ z roku 2008, který se týkal zákona ve Washingtonu DC, byl o vlastnění zbraně a přechovávání ji doma – tedy jen o té části držení zbraní.

Washington má dlouhou historii násilí páchaného pistolemi a proto schválilo úplný zákaz právě těchto malých zbraní. Pušek a jiných zbraní se to netýkalo. Místní samospráva si zjistila, že když je někdo postřelený nebo páchá sebevraždu, tak je to nejčastěji právě pistolí. A řekla: prostě jsou nebezpečné a ve městě je proto nechceme, ale můžete mít jiný typ zbraně, pokud chcete. Nejvyšší soud ale došel k závěru, že úplný zákaz není v souladu se zárukou, kterou dává druhý dodatek ústavy. Toto rozhodnutí změnilo právní prostředí a taky vedlo k dalším rozhodnutím, která rušila podobné zákazy například v Chicagu.

Teď se ale kromě zákazů vlastnění zbraní, Nejvyšší soud vyjádřil i k nošení zbraní na veřejnosti…
V posledních 15 letech Nejvyšší soud další případ týkající se druhé dodatku Ústavy až do minulého června nerozhodoval. A do té doby ani nevydal žádné stanovisko o tom, že tento dodatek garantuje právo na nošení zbraně na veřejnosti. Ten případ z roku 2008 se opravdu týkal jen zákona o přechovávání zbraně doma. Značná část zdůvodnění v tomto rozhodnutí byla postavená na možnosti ochránit svůj domů aneb „můj dům, můj hrad“.

Američané urputně hájí právo držení zbraně. Postoj nemění ani po vzrůstajícím počtu útoků na školách

Číst článek

To, o čem rozhodoval Nejvyšší soud v červnu, byl newyorský zákon. Ten říkal, že pokud chcete nosit zbraň na veřejnosti v kapse, v tašce, tak musíte získat povolení. A když si o něj žádáte, tak taky musíte vysvětlit, proč zbraň potřebujete. A nestačí jen říct: „Mám rád zbraně.“ nebo „Chci mít zbraň.“ Musíte prokázat opravdový důvod. New York v tom zákoně uvažoval tak, že je to smysluplné opatření. Je to sice zákon pro celý stát New York, ale týká se i města New York a to je plné lidí. V jiných částech státu to samozřejmě vypadá trochu jinak. Nicméně ta logika byla, že ne každý potřebuje a měl by mít stále u sebe zbraň.

Nejvyšší soud rozhodl, že tento systém povolení, který je podobný jako pravidla v dalších šesti státech, je podle druhého dodatku nepřípustný. New York byl v podstatě první stát, který přistoupil k rozhodování o tom, kdo může nosit zbraň, ale podle soudu to je v rozporu s téměř absolutní zárukou na nošení zbraně ve druhém dodatku Ústavy.

V čem je tedy problém?
Podle mne jsou na tomto rozhodnutí podstatné dvě věci. Zaprvé – New York a další státy nemůžou omezovat to, kdo může u sebe nosit zbraň. Státy stále můžou po lidech požadovat, aby si zažádali o povolení. Ale kritéria musí být velmi tolerantní. Možná můžou stanovovat, že by člověk neměl být odsouzený ze závažného trestného činu, a vyžadovat nějaké další věci. Ale to je vše. Nemůžou po lidech chtít, aby prokázali zvláštní potřebu nosit u sebe zbraň. A to je zásadní proto, kolik zbraní bude a možná už je v amerických městech u lidí v taškách nebo kapsách.

Rozhodnutí je ale důležité i proto, že v něm soud říká, jak bude hodnotit jiné zákony týkající se zbraní. Soud se usnesl, že při rozhodování o tom, jestli je zákon podle druhého dodatku Ústavy přípustný, nezáleží na tom, jak je zákon efektivní v řešení násilí páchaného za pomocí střelných zbraní, nebo jak je takové násilí rozšířené. Nic z toho není pro soud relevantní. Všechno, na čem záleží, je to, jestli stát, který chce zbraně nějak omezovat, dokáže najít nějaký jiný historický příklad podobné regulace zbraní. A pokud nemůže, tak je takový zákon protiústavní.

Toto je ale z několika důvodů šílená metoda. Už jen proto, že dnešní zbraně se od těch starších velmi liší. V 19. století obyčejní lidé nevlastnili žádné zbraně typu poloautomatické pušky AR-15. Takže když hledáte zákony z poloviny 19. století, které by byly blízké dnešním zákonům, tak ten starý předpis reguloval z hlediska zbraní velmi rozdílný svět. A to je podle mne problém číslo jedna.

Devatenáctiletý Američan, který zastřelil deset lidí, byl odsouzen na doživotí. Přiznal, že šlo o rasismus

Číst článek

Druhý problém je, že taková metoda nás svazuje s historií, která nebyla úplně inkluzivní širokou demokracií. Pokud se podívám jen na to, kdo byli zákonodárci. V 19. století šlo jen o bílé muže. A k čemu takové usuzování vede, se ukázalo třeba na rozhodování místního soudu v Texasu tento podzim.

Můžete být konkrétní, o co šlo?
Muž byl odsouzený za domácí násilí a nesměl se stýkat se svou ženou. Podle federálního soudu nesmí tito lidé vlastnit zbraň. On se ale obrátil na soud v Texasu s tím, že takové omezení se neshoduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu ohledně držení zbraní z minulého června. A texaský soud opravdu řekl, že nenašel žádný historický zákon, který by omezoval vlastnění zbraní u pachatelů domácího násilí. To, že takový zákon neexistuje, není nijak překvapující. Po většinu americké historie totiž domácí násilí ani nebylo trestným činem. A tudíž tady žádné zákony zakazující držení zbraní u pachatelů domácího násilí ani být nemohly.

Podle mne to je velmi dobrý příklad, jak šílená je metoda, se kterou Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přišel, a k čemu vede. Hodně zákonů o zbraních, které jsou v současnosti platné, reflektují situace, které v minulosti, buď vůbec nenastaly, nebo jsme je dřív nepovažovaly za problémové.

V posledních třech čtyřech měsících nižší soudy zrušily podobné zákony. A já si myslím, že Nejvyšší soud bude dříve nebo později rozhodovat o další legislativě regulující zbraně a bude velmi těžké tyto zákony obhájit. Podle mne podle této nové metody mají namále další zákony. Maximálně že by se Nejvyšší soud rozhodl své postoje v této oblasti změnit. Ale nepředpokládám, že se to v nejbližší době stane.

Progresivní limity pro ovzduší

Před nedávnem skončila klimatická konference COP27. Americký Nejvyšší soud v červnu udělal taky několik velkých rozhodnutí o zákonech, které se týkaly životního prostředí a naplňování závazků Pařížské dohody o klimatu. Jak moc ta rozhodnutí sebrala federální vládě možnosti k realizaci těchto závazků?
Červen byl opravdu velmi rušný a Nejvyšší soud vydal mnoho rozhodnutí. A myslím si, že kromě rozhodnutí ohledně ukončení těhotenství a držení zbraní, tím třetím největším byl případ West Virginia vs. EPA. Nejvyšší soud v tom rozhodnutí omezil, jakou legislativu může vydat naše federální agentura na ochranu životního prostředí (EPA) ohledně omezování oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů.

Kongres v 70. letech přijal zákony o ochraně ovzduší a vody, které daly agentuře rozsáhlé pravomoci, aby přicházela s legislativou, která bude reagovat na měnící se situaci v této oblasti. Teď Nejvyšší soud rozhodl, že Kongres nemůže přijímat legislativu, která dává agentuře pod federální vládou příliš mnoho pravomocí, které nejsou zcela konkrétně definované.

COP27: Je to významný výsledek. Klíčová byla změna postoje USA, míní první ministr životního prostředí

Číst článek

V praxi to znamená, že pokud teď Kongres nepřijme nový zákon, ve kterém jsou jasně určená, jaká klimatická nařízení může EPA vydávat, tak Nejvyšší soud může zrušit jakékoliv progresivní limity nebo cíle, které by EPA chtěla stanovit. Podle mne to bude zásadní překážka k dosažení globálních klimatických cílů.

Když Kongres nic takového neudělá, znamená to, že Spojené státy nemají možnosti, jak zaručit, že své mezinárodní závazky splní?
Máme 50 států a třeba Kalifornie nezávisle na federální vládě stanovila vlastní limity pro emise z dopravy. A to pak ovlivnilo automobilovou výrobu na úrovni celé země. Takže jednotlivé státy můžou mít nějaké možnosti, jak ke klimatickým závazkům samy přispět. Ale klimatická změna je samozřejmě problém, který musí být řešený federální vládou.

I když třeba Kalifornie je velmi progresivní, tak nevyřeší problémy jiných států jako je třeba Západní Virginie nebo Louisiana, jejichž ekonomika je založená na fosilních zdrojích. Pokud tyto státy nemají zájem přijít s klimatickými regulacemi, tak to je právě federální vláda, která má nejlepší pozici, aby tyto problémy řešila.

Myslím si, že EPA se bude snažit vydávat nařízení. A že Nejvyšší soud v tom rozhodnutí West Virginia vs. EPA vytvořil novou doktrínu, pravidlo, které se dřív takto nepoužívalo, aby mohl zrušit legislativu z doby prezidenta Obamy o regulaci uhelných elektráren. Ale toto by mohla být oblast, ve které Nejvyšší soud bude nějak vnímat reakci americké možná i globální veřejnosti. A dokážu si představit, že před soudci projde jiný typ klimatické legislativy.

Nicméně náš Nejvyšší soud s třemi novými soudci, které navrhl předchozí prezident Donald Trump, je zásadní překážkou pro dosažení globálních klimatických cílů. A to je opravdu velmi zvláštní pozice pro celou planetu, ale je to taky situace, ve které teď prostě jsme.

Rok 2023

Jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu budete pečlivě sledovat v tom letošním roce? A dá se očekávat, že i ten letošní červen bude plný rozhodnutí, která některé skupiny budou očekávat s obavami?
Já rozhodně očekávám další červen se zásadními rozhodnutími. Myslím si, že Nejvyšší soud velmi pravděpodobně zruší některá svá předchozí rozhodnutí, které vysokým školám a univerzitám dovolovala zohledňovat rasu při přijímání studentů.

Velký případ Nejvyššího soudu z roku 2003. V Ústavě máme klauzuli o rovném zacházení a jsme z dobrých důvodů velmi skeptičtí ohledně zákonů, které nějak rozlišují mezi lidmi na základě rasy. Když ale vysoké školy a univerzity zohledňují rasu v kontextu profilu kandidáta tak, aby vytvořily rozmanitou vysokoškolskou třídu, tak to je přijatelné v souladu s Ústavou.

Po konci práva na potrat může následovat zákaz antikoncepce nebo sňatků homosexuálů, soudí Anýž

Číst článek

Myslím si, že současný Nejvyšší soud toto rozhodnutí zruší a řekne, že vysoké školy mají zakázáno rasu jakkoliv zohledňovat. To může být velký problém pro dosažení nějaké smysluplné rozmanitosti na vysokých školách. A ty jsou cestami, jak se dostat do vedení, ať už v politice, v byznysu nebo kdekoliv jindy.

Co to znamená v praxi?
Den po takovém rozhodnutí Nejvyššího soudu, budou muset všechny vysoké školy a univerzity ve Spojených státech úplně změnit systém přijímacího řízení. A některé školy už se na to nejspíš chystají.

Další velký případ, který Nejvyšší soud řeší, se týká LGBTQ, rovnosti a možností jednotlivců na základě náboženských důvodů neposkytovat homosexuálním párům své komerční služby nebo výrobky. Zákon v Coloradu říká, že pokud prodáváte nějaký výrobek nebo službu, tak nemůžete na základě sexuální orientace diskriminovat ty, kteří si ji chtějí koupit. Je tu žena, která o sobě říká, že je konzervativní křesťanka a zároveň programátorka webů. Chce začít podnikat, ale nechce dělat svatební stránky pro homosexuální páry.

Argumentuje tím, že je to její právo podle prvního dodatku ústavy. Nejde o právo na svobodu náboženského vyznání, ale o právo na svobodu projevu. A podle této ženy ji toto právo nenutí jednat podle zmiňovaného zákona. Myslím si, že pokud vyhraje, tak by to mohlo znamenat, že Nejvyšší soud tím umožní udělat díry do mnoha antidiskriminačních zákonů. Takových zákonů, které zamezují tomu, aby někdo nepustil lidi do restaurace, protože mají určitou sexuální orientaci nebo rasu. Soud by takovým rozhodnutím otevřel dveře komukoliv, kdo by chtěl říkat, že jeho náboženské přesvědčení mu zakazuje obsluhovat některé lidi. Myslím, že z perspektivy rozmanité pluralitní demokracie, ve které musíme žít společně, to může velmi problematické.

Kontinuita pro stabilitu

Jak se Spojené státy dostaly do bodu, kdy předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu jiné složení soudu úplně obrátilo? Může to být nějak spojené s tou otázkou nedostatečné transparentnosti soudu, jak jste o tom mluvila? Navíc nedávný průzkum analytické společnosti Gallup ukázal na rostoucí nesouhlas lidí s tím, jak Nejvyšší soud rozhoduje. Vy jste zmiňovala, že Nejvyšší soud by neměl rozhodovat na základě veřejného mínění. Ale i přesto nechybí soudu nějaký smysl proto, kam se společnost posouvá?
Vztah mezi soudem a veřejným míněním je složitý. Samozřejmě nechceme, aby si soud zjistil vůli většiny a podle toho rozhodoval. Proč bychom jinak vůbec soud potřebovali, když máme zvolené zástupce, kteří takto můžou zohledňovat vůli většiny. Takže někdy musí být správné a přijatelné, aby se soud od veřejného mínění odklonil. Ale zmiňované průzkumy mimo jiné ukazují nejnižší důvěru v Nejvyšší soud za celou dobu, co se na ni v průzkumech společnost ptá.

‚Toto rozhodnutí vrací Ameriku o 150 let zpět.‘ Biden označil zrušení práva na potrat za tragický omyl

Číst článek

Je sice těžké přesně odhadnout, co lidé ve své odpovědi zohledňují, ale na mne to působí tak, že to není jen o nesouhlasu s jednotlivými rozhodnutími. Soud vždy bude vydávat některá rozhodnutí, se kterými lidé nebudou souhlasit, a to je někdy nezbytné. Ale tentokrát to vypadá, že jde o stěžejní a rostoucí nesouhlas s tím, jak soud přistupuje k samotnému rozhodování.

A to se podle mne vztahuje k tomu, kolik dřívějších precedentů soud ruší. Běžně se soud drží svých dřívějších rozhodnutí, ne absolutně, existují výjimky. Ale kontinuita je očekávaná a je důležitá pro stabilitu. Myslím si, že tempo rušení dřívějších rozhodnutí v uplynulém roce - a já předpokládám, že i v tom nadcházejícím období - pochopitelně vytváří pochybnosti ze strany veřejnosti, jestli se rozhoduje na základě právních důvodů. Pokud tomu tak je, tak je trochu podezřelé, že by tento proces vždy vedl k výsledku, který je v souladu s politickými preferencemi republikánské strany. Ta navrhla většinu soudců, kteří teď slouží.

Vypadá to, jako bychom se blížili, nebo už byli v krizi důvěry veřejnosti v Nejvyšší soud. Je určitě potřeba rozlišovat mezi kritikou jednotlivých rozhodnutí, která nemusí být populární, a kritikou způsobu, jak soud rozhoduje. A toto rozhodování by mělo být v očích veřejnosti legitimní. V posledním roce soud ke své práci a nejen z hlediska transparentnosti nepostupoval takovým způsobem, který by v lidech vzbuzoval důvěru.

Jak je ta situace vnímaná ve srovnání s pozicemi ústavních soudů v jiných zemích světa?
Mám za to, že náš Nejvyšší soud má unikátně silnou pozici, že se to může zbytku světa zdát problematické. Důsledkem této ztráty důvěry může být omezení pravomocí soudu. Možná formálně přes přijaté zákony. Nebo tak, že jiné instituce najdou cesty, jak si vzít zpět část pravomocí, které si soud v posledních několika stoletích a především v posledních letech nashromáždil. Takže bychom nakonec měli ústavní soud, který má v našem systému nějakou roli, ale ne tak rozsáhlou jako nyní. To by byl vítaný vývoj.

Další věcí je, že naši Ústavu je extrémně těžké doplnit. To nás odlišuje od jiných zemí, ve kterých je relativně snadné přijmout novou ústavu nebo k té stávající přidat dodatky. O úpravách té americké mluví článek 5 Ústavy a ten říká, že je potřeba dvoutřetinovou většinu v každé komoře Kongresu a nadpoloviční většinu v jednotlivých státech. Od brzkých 90. let minulého století se nám tento proces nedaří používat a i tehdy nebyl přijatý žádný zásadní dodatek k Ústavě. Máme hodně věcí, které bychom měli na naší ústavě vylepšit.

Pět otázek a odpovědí: rozhodnutí Nejvyššího soudu otevírá dveře regulaci potratů ve Spojených státech

Číst článek

Místo formálních úprav Ústavy, tak máme ústavní soud, který ji jaksi upravuje neformálně. Potřebujeme znovu najít cestu, jak Ústavu upravovat. To jak ji teď Nejvyšší soud interpretuje, je podle mne velká překážka v naší schopnosti žít v pluralitní společnosti a být zodpovědnými na globální úrovni. To se týká třeba právě otázky klimatu.

Jak by tedy americký Nejvyšší soud měl fungovat, aby si poradil s těmi zmíněnými nedostatky a zvládal reagovat na to, kam se svět v současnosti posunul?
Podle mne se soud v mnoha směrech postavil do role „superzákonodárce“. Právě případy týkající se klimatických zákonů jsou toho perfektním příkladem. Nejvyšší soud na základě tajemných strukturálních argumentů z naší Ústavy, které si z části jen vymyslel, došel k závěru, že aby vládní agentura mohla vydávat klimatická opatření, jako to doteď dělala, tak musí existovat určitý zákon napsaný určitým způsobem. Jinak ta opatření neplatí.

Myslím si, že Nejvyšší soud dělá příliš málo na úrovni individuálních práv – jako jsou případy ohledně umělého ukončení těhotenství, kde soud měl potvrdit právo definované v tom dřívějším rozhodnutí Roe vs. Wade. Když ale přijde na důležité otázky národní politiky jako třeba té klimatické, tak je to jinak. Nejvyšší soud například jen o jeden hlas nezrušil zásadní zákon o zdravotní péči, který prošel za prezidenta Obamy. Jsem si jistá, že soud v tom současném složení by takový zákon zrušil.

Mám za to, že u velkých federálních zákonů se Nejvyšší soud neměl chovat a neměl by se chovat jako „superzákonodárce“. Této moci by se měl vzdát, nebo bychom měli najít cestu, jak ho této moci zbavit. Zároveň má Nejvyšší soud důležité a nezastupitelné místo v ochraně základních práv, od kterého se vzdálil. Takže teď uplatňuje špatný typ pravomoci. V některých oblastech uplatňuje příliš málo pravomocí, v jiných příliš mnoho. A právě v tom je podle mne potřeba udělat nápravu.

Jana Karasová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít