V Bangladéši záchranáři ze sutin továrny vytáhli desítky živých lidí. Obětí je víc než 300
V troskách zřícené textilní továrny v Bangladéši už zachranáři našli přes 300 obětí. Dnes se sice podařilo zachránit přes 70 lidí, je ale možné, že pod sutinami mohou být desítky nebo možná i stovky dalších. Památku obětí si země připomíná dnem smutku.
Zároveň probíhá vyšetřování. Policie teď hledá hlavně úředníky ze stavebního odboru a také majitele stavby. Všichni se ovšem ztratili neznámo kam.
Majitelem zřícené budovy je poměrně vysoký představitel vládnoucí strany Awami League Mohammed Sohel Rana. Vedení strany sice slíbilo, že v tomto případě nebude nikoho šetřit, lidé se ale bojí, že díky politickým konexím nakonec hlavní viníci uniknou trestu.
Situaci v Bangladéši popsal a pozadí tragédie zřícené textilky přiblížil redaktor ČRo Ondřej Himmer
Nebyl by to první podobný případ. Bangladéš je špatnou vymahatelností práva proslulý. To, že za katastrofu mohou skutečně majitelé továrny, se jeví jako jistota. Nové záběry z místa ještě před katastrofou ukazují praskliny ve zdech i to, že na místě byla policie. Je tedy jasné, že už tehdy se vědělo, že stav budovy je velmi špatný.
Inspektor, který statiku prověřoval, dokonce sám budovu urychleně opustil, protože se bál, že mu může kdykoliv spadnout na hlavu. Firmy, které tam sídlily, však i tak donutily zaměstnance přijít do práce a výsledek je takový, jaký je.
Budova navíc neměla řádné povolení. Místo osmi měla mít původně jen pět pater. Stavební plány však na místním stavebním odboru jaksi nejsou k nalezení.
Odbory jsou nežádoucí
Skrze neštěstí se svět dozvídá také podrobnosti o podmínkách, za nichž zaměstnanci ve zřícené továrně pracovali. Většina obyčejných dělníků tam pobírala plat kolem 37 dolarů měsíčně, to je asi 750 korun.
I když je to za práci 10 až 15 hodin denně opravdu málo, pro řadu rodin to mohlo znamenat zásadní příspěvek do jejich rozpočtu, o který si nemohli dovolit přijít. Tím lze také vysvětlit, proč se zaměstnanci nakonec nechali přinutit a do práce přišli.
V pěti podnicích také neexistovaly žádné odbory, které by mohly zájmy zaměstnanců účinně bránit.
Dlužno k tomu podotknout, že v Bangladéši nejsou neobvyklé případy, kdy gangy najaté majiteli podniků brutálně zmlátí nebo třeba i zabijí aktivisty, kteří se pokoušejí odbory vytvořit.
Nadnárodní vina
V souvislosti s neštěstím se mluví o tom, že část viny, alespoň té morální, nesou velké nadnárodní korporace, pro které se v Bangladéši šije.
Boj o zákazníky mezi velkými světovými firmami vytváří velký tlak na snižování nákladů na výrobce oblečení v Bangladéši i jinde. Šetří tak na platech zaměstnanců, na jejich pracovních podmínkách a na bezpečnosti práce.
Bangladéšská vláda si to nechává líbit, protože potřebuje peníze od zahraničních investorů, bangladéšští podnikatelé na tom vydělávají a tím, kdo na to doplácí, jsou chudí Bangladéšané.
Bangladéš je po Číně druhým největším vývozcem textilu a víc než polovina produkce míří do Evropy. Šijí tam kromě velkých světových značek i některé české firmy.
Je to však komplikovanější, než aby se dalo mluvit o tom, že za situaci mohou zlé nadnárodní korporace, které vykořisťují chudé dělníky ve třetím světě.
Nadnárodní firmy často ani samy nevědí, od koho zboží berou. Mají sice smlouvu s dodavateli, ale ti mají zase svoje subdodavatele, kterým část práce – často třeba i tajně – přenechávají.
Uhlídat, v jakých podmínkách se zboží opravdu vyrábí, je v nepřehledném bangladéšském prostředí velmi obtížné.
Jiná otázka je, jestli se o to nadnárodní koncerny skutečně snaží, protože i jim pochopitelně vyhovuje, že vyrábějí za minimální ceny.
Největší část viny tak zřejmě nese bangladéšská vláda a státní správa. Míra korupce je v zemi vysoká a vláda jde při vytváření legislativy spíš na ruku bohatým podnikatelům a firmám, než aby hájila zájmy chudých zaměstnanců. Samostatnou kapitolou je pak to, jak se i stávající pravidla vymáhají.
