Vzestup nacionalismu. Nelegální referendum. A nakonec stovky zraněných Katalánců, stávky a tisíce lidí v ulicích. Kde jsou kořeny moderního katalánského separatismu a jaké jsou scénáře Madridu a Barcelony? Server iROZHLAS.cz o situaci v Katalánsku mluvil s ibero-amerikanistou Radkem Bubnem z Institutu pro studium strategických regionů UK a spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 8:15 4. října 2017 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle Bubna teď španělský premiér Mariano Rajoy vyčkává a doufá v předčasné parlamentní volby v Katalánsku. Nedělní policejní zásah podle experta posílí katalánský nacionalismus, přinejmenším dočasně. Čekat se dají i pouliční bojůvky nebo pálení vlajek.

Proč katalánský separatismus v posledních letech zesílil?
Faktorů je více. Jasně datovaný je moment, kdy španělský ústavní soud v roce 2010 vyškrtl ze změněného katalánského autonomního statusu, který v roce 2006 předložila katalánská autonomní vláda (vedená tehdy socialisty), definici Katalánska jako „nación“ (národ, pozn. red.).

Tím ho dost změnil, ačkoli i celošpanělský parlament původní status schválil, stejně jako Katalánci v referendu.

Vláda nacionalismus využila při krizi

A jakou roli na vzestupu nacionalismu hraje ekonomická recese ve Španělsku?
Právě ekonomická krize je druhou důležitou věcí, která změnila celou španělskou politiku. V té se objevily nové politické proudy – Podemos na levici, Ciudadanos na středopravici. Vše se zradikalizovalo.

I v Katalánsku to mělo radikalizační dopad směrem k nacionalismu a i zde se měnil stranický systém. Do té doby dominující umírněný pravicový a středopravicový katalánský nacionalismus, který byl vlastně autonomistický a vždycky spolupracoval s Madridem, začal ztrácet půdu pod nohama. V roce 2010 se jeho reprezentanti dostali opět k moci po kratší pauze a o rok později vyhráli španělské volby pravicoví lidovci (PP). Vše uprostřed ekonomické krize.

Parkování pod mostem, výměna automobilů. Jak katalánský premiér prchal španělské policii

Číst článek

Čili i v Katalánsku jde o jeden z důsledků ekonomické krize, která region zasáhla?
Krize zasáhla Katalánsko docela hodně, je na tom sice strukturálně lépe než zbytek Španělska, ale je momentálně zadlužené. Lidi zasáhla hypoteční krize a škrty prováděné po roce 2010 právě tamní regionalistickou/nacionalistickou stranou CiU. Katalánský premiér Artur Mas musel jednou do „obleženého“ parlamentu i helikoptérou.

V těchto problémech začala katalánská vláda, resp. CiU, používat nacionalismus trochu instrumentálně a náhle se otevírala separatistickým tendencím, i když dříve bývala kooperativně autonomistická. CiU se i v důsledku toho rozpadla a její Masem vedená část se spojila s katalanistickou levicí. Mas, který dříve nezávislost odmítal, obrátil.

A jak se v té době ke katalánské otázce stavěla centrální španělská vláda?
Na centrální úrovni se v posledních letech obtížně sestavovaly vlády, PP se zapletla do skandálů a monarchie též. Ani volby v roce 2015, ani další předčasné klání v létě 2016 nepřinesly většinovou vládu v Madridu. Oslabili také socialisté (PSOE), kteří spory mezi centrem a periferií moderovali.

Posledním důležitým faktorem je to, že ve Španělsku vládne od roku 2011 pravice, Lidová strana, která je spíš centralistická a její vůdce Mariano Rajoy katalánský problém nechává svým obvyklým způsobem spíše „vyhnít“. Řešení nechával vždy hlavně na soudech a problém rámoval jako protiústavní záležitost, tedy legálně, nikoli jako problém legitimity.

Represe nebyla vůbec nutná

Bylo v tom kontextu nedělní referendum promyšleným předstupněm vyhlášení nezávislosti nebo způsob tlaku na centrální vládu?
Referendum bylo slíbeno poté, co už se jedno referendum 9. listopadu 2014 konalo, ale to bylo pouze konzultativní a nevyhlásilo se jako závazné. Mezitím se katalánská politická scéna ještě více zradikalizovala. V předčasných volbách na podzim 2015 posílily levicové separatistické strany a prosadily si místo Artura Mase radikálnějšího Carlese Puigdemonta. Politicky tak částečně uspělo autonomní hnutí zdola.

Mohl Madrid na referendum reagovat jinak než policejním zásahem?
Podle mě taktika části katalánských politiků byla vyprovokovat Madrid tímto referendem k tomu, co přesně centrální policejní orgány udělaly, byť to nařídily soudy. Ukázala se represivní stránka Madridu, která určitě nebyla vůbec nutná, byť spor důrazu na legalitu s důrazem na legitimitu může snadno vyústit takto.

Každopádně, má-li někdy Katalánsko opravdu vzniknout, bude toto referendum považováno za důležitý symbolický krok a mezník. To, co se stalo v neděli v Barceloně, se zařadí na seznam katalánských tragédií spáchaných centrem. Nacionalisté ho patrně zapíšou vedle událostí, jakými byly třeba neúspěšné katalánského povstání v roce 1640, takzvaný tragický týden v roce 1909, kdy španělská armáda zasahovala v Barceloně, občanská válka, represe za frankismu…

Takže myslíte, že neděle byla pro katalánský regionalismus bodem zlomu?
Separatisté, ale i řada zatím spíše umírněných tím budou argumentovat. Teď jde o to, jak se k tomu postaví katalánská společnost. Před referendem průzkumy neukazovaly, že by měla nezávislost nadpoloviční většinu. Bude-li to mít nějaký dopad, tak nejspíš na posílení separatistických tendencí. Otázka je, na jak dlouhou dobu.

Katalánci jsou z EU nadšení

Jakou roli v tom hraje vztah Katalánska k Evropské unii?
Katalánský separatismus je prakticky ve všech podobách proevropský, třeba na rozdíl od Vlámů nebo Ligy severu v Itálii jsou Katalánci pro Evropskou unii. Rozpor mezi nezávislostí a Bruselem, který ji v unilaterální podobě odmítá, je prakticky neřešitelný.

Katalánci vstoupili do celonárodní stávky. V Barceloně se demonstruje, doprava kolabuje

Číst článek

Co by podle vás měl Madrid v téhle situaci udělat?
Provést ústavní změny, Madrid by měl do ústavy říznout. Socialisté mluví o konceptu vícenárodního Španělska. Já se domnívám, že by měli do ústavy dát určitou možnost referenda, aby se jednotlivé oblasti mohly potenciálně odtrhnout, byť nějakým složitějším mechanismem a ne ze dne na den.

Ono se často říká, že by se tak země hned rozpadla, ale ani v Katalánsku nebyla před tímto „referendem“ jasná separatistická většina, vzdor celému klubku problémů. Je hlavně třeba, aby se celý problém přestal brát jenom jako věc stávající legality.

Jak na dění v Katalánsku reagují ostatní autonomní regiony?
Nejsilnější autonomii mají Baskové, ti jsou fiskálně fakticky nezávislým státem. Existují tam zjevné sympatie ke Katalánsku, ale Baskická národní strana (PNV), pravicový reprezentant tamního autonomismu, odmítla katalánskou cestu nelegálního a současně závazného referenda.

PNV nadále kooperuje s lidovci v centrálním parlamentu v Madridu. Je to strana baskického byznysu a třeba po brexitu se neodvažuje dostat do pozice, kdy se neví, co bude za rok za dva s volným obchodem. Ale i v Baskicku existuje radikální levicová složka nacionalismu, která byla v minulosti propojená s organizací ETA a ta za katalánskou vládou stojí.

Madrid doufá v předčasné volby

Dá se odhadnout nejpravděpodobnější vývoj situace v zemi?
Centrální vláda tvrdí, že došlo k pokusu o ilegální referendum, u kterého nebyly zajištěny nejzákladnější podmínky – nebyl jasný a ověřitelný seznam voličů, nebyly legální volební lístky a jasná pravidla. Čeká, co udělají separatisté, a řeší věc jako otázku porušení zákonů. Ciudadanos vyzývají vládu, aby dočasně ukončila autonomii regionu aplikací článku 155 ústavy, PSOE chce dialog, PP spoléhá hlavně na justici a podporu evropských vlád.

V Madridu mohou doufat, že v Katalánsku budou předčasné volby, které by znovu měly rozdat karty. V těch posledních, v roce 2015, totiž separatisté nezískali nad 50 % lidových hlasů. To se ale může po neděli změnit.

Určitě čekejme pokračující masové protestní hnutí, stávky, občanská společnost se bude mobilizovat. Můžeme očekávat ojediněle i násilné aktivity, možná drobné akce jakési městské protestní gerily, pálení vlajek, zpěv katalánské hymny na zápasech FC Barcelona… Je otázkou, zda dojde k vyhlášení jednostranné nezávislosti.

Rajoye bych nepohřbíval, ohrozit ho to ale může

Může ten policejní zásah stát křeslo španělského premiéra Rajoye?
Za určitých okolností může. Pohřbívat Rajoye se však nikdy nevyplácí, protože ten člověk zatím přežil politicky úplně všechno. Nyní bude čekat, až se situace trochu uklidní, a chce až reagovat na kroky separatistů, nebýt iniciativně aktivní. Tančí mezi vejci.

V parlamentu je podporován stranou Ciudadanos, která původně vznikla právě v Katalánsku a je to strana španělsky mluvících a španělsky cítících se obyvatel regionu. Současně chce udržet jednotný postup se socialisty „na obranu ústavy“, přičemž socialisté nejsou v katalánské otázce jednotní a jejich odnož v regionu je opět mezi mlýnskými kameny.

Co by znamenala aplikace onoho článku 155?
Zbavil by dočasně Katalánsko autonomie. Článek 155 je postaven na tom, že když autonomní komunita neplní to, co má, tak jí centrální vláda může zbavit autonomie a spravovat centrálně.

Dosadí tedy úředníky z centra?
Ne úplně. Autonomní správa musí začít poslouchat centrální orgány. K oslabení autonomie v posledních týdnech de facto došlo. Ministerstvo financí více kontrolovalo finanční toky katalánských úřadů, zda nepoužívají veřejné zdroje pro organizaci referenda. A v neděli státní policie přebírala funkce té katalánské, která v zásadě neposlechla katalánské soudy a většinou neblokovala referendum.

Navíc všichni ti, kteří se na tom referendu podíleli, budou stíháni soudy, i katalánskými. Budou pokutováni, zbavováni možnosti kandidovat atd. Ale ani aplikace článku 155 – Rajoyem zatím odmítaná – nezmění jádro problému: střet důrazu na primát legality a text stávající ústavy s důrazem na sebeurčovací právo a možnost rozhodnout o svém osudu, na který apelují separatisté.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít