V Portugalsku přijde o práci až 25 tisíc učitelů. Stát přitom ani nemusí rozdávat výpovědi

Portugalské školství na tom není zrovna dobře. V nejrůznějších mezinárodních hodnoceních většinou končí na dost nelichotivých místech. A teď na něj ještě mají dopadnout nepříjemné škrty, které naplánovala tamní vláda. Sáhla dokonce i na platy učitelům, a není proto divu, že se bez váhání přidali ke generální stávce. Existuje ale jedna skupina kantorů, kteří jsou na tom opravdu bledě. Dosud žili v nejistotě a teď mají zaměstnání ještě méně jisté. Zblízka se o tom v Portugalsku přesvědčil reportér David Koubek.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Koncert, který završil protesty učitelů proti úsporným opatřením vlády: na lisabonském Praca da Figueira bylo plno | Foto: David Koubek

Děti v lisabonské základní škole Markýzy Alorny mají zrovna pracovní vyučování. Jedna ze dvou učitelek se jmenuje Amélia Faia. Když se jí ptám, není jí zrovna do řeči.

Učí od roku 2001, celou tu dobu má smlouvu na dobu určitou, co se musí rok co rok obnovovat. Na stejném principu najímají školy v Portugalsku asi 20 tisíc učitelů.

Amélia vydělává 1300 eur měsíčně. To je nejnižší možný plat - a ten vláda příští rok v rámci škrtů krátit nebude. Amélii by snad ani nevadilo spokojit se s nižším platem, jen kdyby sehnala stálou smlouvu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Zblízka Davida Koubka

„Většinu těch let se mi nepodařilo sehnat práci na plný úvazek," svěřuje se.

Často vydělávala třeba i jen polovinu. Bez manžela by to asi nezvládla, ale nedovede si představit, že by měli ještě živit děti. Celá ta léta, co je věrná školství, nemá žádný kariérní postup, je na stejném platu a nemá jistotu, že s ní znovu podepíšou smlouvu.

„Zkoušela jsem se získat dlouhodobou smlouvu, ale nešlo to. A teď už nejsou přijímací řízení každý rok, ale jen každé čtyři,“ dodává Amélia.

Jenže s úsporným balíčkem přišel i stop stav nabírání nových zaměstnanců. Odbory hrozí, že s tím, jak nebudou ve státní kase peníze, s koncem srpna skončí na dlažbě deset, možná až 20 tisíc učitelů. A první na řadě budou právě ti nájemní s krátkodobými smlouvami, jako je Amélia.

Přitom to nevypadá, že by peníze ve školství nebyly. Aspoň jak tak procházím školu, která je rok po rekonstrukci. Mají úplně novou knihovnu, možná až zbytečně pěkně vybavenou jak z hotelu. V každé třídě je počítač, v některých nechybí ani počítačový projektor.

Možná proto musí na každém patře hlídkovat zřízenkyně v modrých pláštích, k tomu ještě jedna ve vrátnici a další u vstupních dveří u školy. Jejich platy taky něco ministerstvo školství stojí.

Ušetřit se dá, ale jinak

Zajímalo mě, jestli by se přece jen nedalo někde ušetřit. Jdu se zeptat do Odborového svazu učitelů Lisabonské oblasti. Všude kolem na nástěnkách jsou plakáty vyzývající ke stávce.

Za stůl proti mně si sedá prezident odborového svazu António Avalăs a jeho dva kolegové. Slovo si hned bere bojovný viceprezident António Nabarrete.

Odboráři ze školských odborů SPGL | Foto: David Koubek

„Samozřejmě že je možné uspořit. Asi by se mělo investovat do něčeho jiného, než do všech těch moderních věcí a hračiček, které se za rok rozbijí a už nejsou peníze na jejich opravu. Ano, renovovat třídy, počítače, ty jsou určitě potřeba. Ale tady by se dalo uspořit daleko víc, než teď chtějí seškrtat na platech,“ rozčiluje se s tím, že školy často rekonstruují a drahé vybavení dodávají pořád jedny a ty samé firmy. A kdekdo nepochybuje o jejich napojení na politiky.

Firmy a elity silně provázané se státem byly v Portugalsku už za diktatury Antonia Salazara. Ten školství systematicky zanedbával. Tehdy neuměla polovina Portugalců číst a psát.

„Za dvacet let jsme udělali obrovský pokrok, všechny negramotné jsme dostali do školy,“ říká šéf odborů Avalăs. Je ale přesvědčený o tom, že politici se o školství zrovna nestarají. Bojí se také, že se pomalu vytvářejí prvotřídní školy pro elity, které budou ovládat zemi, a ostatní pro obyčejné smrtelníky. I proto se tak snaží, aby se stávka povedla.

Vždycky ji potřebovali. Co bude dál, netuší

Na lisabonském náměstí Figueira stojím se stejnými odboráři na akci, která zakončila den generální stávky. Už se tolik nedivím, když tleskají šéfovi komunistické odborové centrály a mávají pěstmi nad hlavou v rytmu pokřiku „náš boj pokračuje".

Opodál stojí učitelé ze školy Markýzy Alorny. Amélii ale marně vyhlížím. Skutečně nepřišla, i když mi potvrdila, že tentokrát stávkuje.

Z protestu portugalských učitelů | Foto: David Koubek

Už je jí jedno, že by si mohla účastí na stávce zadělat na neprodloužení smlouvy. Teď je prý budoucnost stejně nejistá.

A to ji nikdy za těch devět let nenapadlo, že si třeba bude muset hledat jiné zaměstnání? Co bude dělat, když už ji škola nevezme?

„Nevím,“ směje se, ale pak zvážní. „Vždycky jsem chtěla být učitelka,“ říká. A zatím ji vždycky potřebovali. Až teď najednou netuší, co bude dál.

David Koubek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme