V Sýrii bychom už asi byli mrtví, říkají uprchlíci v Miláně. Raději by ale jeli dál
Utekli před válkou, teď bojují za důstojný život. Desetitisíce uprchlíků ze Sýrie i Iráku se vydaly na strastiplnou pouť do Evropy, většina z nich uvízla v Itálii, kde se snaží získat politický azyl. Nemají ale žádné peníze ani jídlo a přespávají na nádražích a v parcích. K nejhorším patří situace ve městech Turín a Milán, tamní radnice proto volají o pomoc jak italskou vládu, tak i Evropskou unii.
Dobrovolnice v oranžových vestách právě přinesly dvě obří pizzy a snaží se je rozdělit mezi děti a ženy.
Jedna hledá, čím je rozkrojit, druhá připravuje kelímky na vodu i na džus. V patách jim jsou neustále desítky hladových dětí.
„Když máme jídlo, dáváme jim ho. Spoléháme se hlavně na to, co nám kdo z místních přinese. Něco málo nám také poskytuje radnice, ale jinak jsme závislí na darech. Nikdy tak nevíme, v jakou chvíli se tito lidé najedí,“ vysvětluje jedna z žen pomáhajících v centru Milána, které je plné uprchlíků hlavně ze Sýrie.
Itálie nezvládá nápor uprchlíků z Afriky a Blízkého východu. Nejhorší situace je v Turínu a v Miláně, kde se tísní desetitisíce běženců. Natáčel Robert Mikoláš
„Jsem z Homsu. Utekli jsme před válkou, kdybychom zůstali, už bychom asi byli mrtví. Země je zničená a nikdo neví, jak dlouho se ještě bude bojovat. Kdyby ale zavládl mír, určitě se vrátíme,“ říká 35letý Syřan, který se doma živil jako stavební dělník.
Konflikt z něho ale udělal uprchlíka, který je odkázaný na pomoc druhých.
„My dospělí dostáváme jen nějaké sušenky a vodu. Nejradši bychom hned odjeli do Německa nebo do Skandinávie, kde je to podle nás lepší. Protože jsme ale požádali o azyl v Itálii, nesmíme dál. Pohraničníci už nás také vrátili poté, co nám násilím vzali otisky prstů,“ dodává muž.
Pro děti je tu klaun
Tisíce Syřanů v tuto chvíli mají ale jen jedno přání - střechu nad hlavou a teplé jídlo. Alespoň o děti je tu prý dobře postaráno.
Bývalý učitel z Milána se rozhodl pomoci po svém - chce na tvářích syrských chlapců a dívek vyvolat úsměv, což se mu daří. Nejprve maluje obrázky na jejich obličeje a fronta malých zájemců rychle roste. Děti mu ochotně říkají svá jména a těší se na další zábavu.
„Líbí se mi to a cítím se tu v bezpečí. Moje země je však krásná a hrozně se mi stýská, hlavně po kamarádech,“ svěřuje se dvanáctiletý Ala, který si přeje stát se doktorem.
Už v Sýrii prý o tom snil. Pak ale přišla válka, útěk ze země, strastiplná cesta přes poušť i moře. Až dnes, po několika měsících se konečně cítí bezpečně a hlavně se směje. Stejně jako ostatní děti.
