V Maďarsku je dnes státní svátek, země si připomíná revoluci z roku 1956 proti totalitě sovětského typu. Jednu z klíčových rolí v ní sehrál Maďarský rozhlas. O 55 let později, tedy v těchto dnech, prošli místa, kterými kráčela historie, i studenti kalvínského gymnázia v Budapešti. V rámci netradiční hodiny dějepisu se přesvědčili například o existenci protiatomového bunkru v sídle rozhlasu.

6:00 24. října 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jsem na mimořádné hodině dějepisu spolu se studenty kalvínského gymnázia v Budapešti. Nejsou tu lavice ani katedra, kulisu tvoří bunkr postavený v roce 1952 pro případ atomového útoku.

Z tohoto místa měl vysílat Maďarský rozhlas, k čemuž ale nedošlo, a tak si straničtí bossové, kteří se dostali k moci za pomoci sovětských tanků, řekli, že odtud budou odposlouchávat pracovníky rádia. Dělali to až do roku 1991, čili ještě dva roky po změně režimu.

Bunkr je součástí budovy veřejnoprávního rozhlasu. Jeho redaktoři neměli potuchy, že něco takového existuje. Teď se o tom přesvědčují středoškoláci, kteří se učí o revoluci.

Právě v rámci exkurze zinscenovali přísahu příslušníků národní stráže. Potom si sami přečtou šestnáctibodový požadavek tehdejších studentů. Dvanáctý bod hovoří o úplné svobodě názoru a projevu, ale i o tom, aby každý mohl nahlédnout do svých kádrových materiálů.

Chlapec naráží na naprosto neznámé slovo - kádr, což mu způsobuje náhlou dislexii. V hlasatelně tajného bunkru má problém i Alexandra. Není divu, vždyť květnatý jazyk oznamuje, že soudruh Stalin ještě bojuje o život a celý maďarský lid je v duchu s velkým a moudrým vůdcem. Vnímavý student i z tohoto úryvku pochopí, proč byl tento režim chorobný a proč bylo třeba proti němu povstat.

V bunkru si ale studenti vyslechnou i podrobný výklad událostí na začátku 50. let, včetně možnosti dostat za vyprávění protistátního vtipu až tři roky vězení. Tento smích je v průběhu tři čtvrtě hodiny trvající přednášky jediným zvukovým projevem, studenti jinak poslouchají mlčky a se zaujetím , mračí se, utírají si pot z čela.

Historie na vlastní oči

Učitelka Katalin Liktorová, která studenty vede, s uspokojením konstatuje, že dnes už mezi skutečnými událostmi a učebnicí historie nejsou rozdíly, pouze je třeba doplnit učivo právě takovými osobními zážitky, jako je tato mimořádná hodina dějepisu v Maďarském rozhlase.

„Je zajímavé, že studenti se staví k revoluci jako k dávné události, proto se snažíme vkládat do toho lidská hlediska. Ale i tak, neuplyne pět šest let a ztratí se to do daleké minulosti. Bohužel,“ říká Katalin Liktorová.

Série autentických nahrávek studenty také zaujme. To jsou už v rozhlasovém muzeu, kde nezůstanou bez povšimnutí ani mašinky vyrábějící zvukové kulisy. Že by uvolnění po téměř přímém dotyku s revolucí?

Sedmnáctiletý gymnazista Csongor vysoce oceňuje výkon účastníků revoluce. Zamýšlí se nad tím, že bojovat naostro je něco jiného než na obrazovce počítače, kde je možné si lehko nahradit ztracený život, a možná i vyvrací názor své učitelky, že revoluce zapadne brzo do starodávné historie.

„Každý Maďar by měl vědět o této možnosti přijít do bunkru a poslechnout si dobové nahrávky. Je to zážitek. Bavíme se o tom i ve škole, ale nevidíme to na vlastní oči. Děda i strýc, kterému bylo tehdy jen 15 let, mi vyprávěli různé příběhy, které mě šokují. My vyrůstáme na hrách, na obrazovce pobíháme s vojáky, ale v roce 1956 to nebyla hra, když někdo běhal s vlastní zbraní a musel bránit svůj život, svou vlast, rodinu... Tam neexistuje, že zemřeme, vezmeme si nový život a nabijeme znovu zbraně. Bylo to mnohem tvrdší než v nějaké hře. Vůbec jim ty zážitky nezávidím.“

Gregor Martin Papucsek, Martin Hromádka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít