Utrpení dětí, bitevní pole i fascinace technikou. Válečná fotografie z Ukrajiny vypráví lidské příběhy
Zobrazování násilí ve fotografii je prakticky stejně staré jako fotografie samotná. Od Krymské války, přes válku ve Vietnamu, až po ruskou agresi na Ukrajině zachycují hledáčky fotografů a novinářů dějiště bojů, utrpení civilního obyvatelstva a důsledky konfliktu. Fotografie z války na Ukrajině přesto z množství válečných snímků vystupují. Svou naléhavostí, blízkostí i množstvím, ve kterém jsou fotky z centra válečného konfliktu šířeny.
„Fotografie je pro mě jako novináře i ukrajinského občana prostředkem, jak prezentovat, co se v zemi děje. Odhalit ruské válečné zločiny a ukázat statečnost Ukrajiny. Dělám tak svou malou část pro ukrajinské vítězství,“ vysvětluje ukrajinský fotograf a novinář Serhii Korovayny.
Konflikt na Ukrajině zachycuje od roku 2014. Rusko tehdy anektovalo Krym a část Donbasu, odkud Korovayny pochází. Od února 2022 se žurnalistické fotografii věnuje naplno. Označuje ji za své zaměstnání i svůj život.
„V jiné zemi by má práce byla jiná, ale ne tolik. Stále jde o to ukázat utrpení, statečnost, odvahu, zločiny a vznést povědomí o věcech, co by se neměly dít. Jako válka,“ říká Korovayny. „Jen zaznamenávám, co se děje. Fotografie je velmi přímé médium, hlavně ta žurnalistická. Dělám, co můžu, chodím na co nejvíce míst a fotím,“ popisuje.
Právě svědectví o válečných zločinech či humanitární rozměr válečných snímků zůstává i v době sociálních sítí a internetového zpravodajství velmi relevantní. Kromě informativního rozměru totiž konflikt přesouvá od vojska, strojů a válečné infrastruktury ke konkrétním osudům.
„Válečná fotografie ukazuje lidské příběhy. Ukazuje to, co sami můžeme prožít. Je otázkou lidí, jejich životů, emocí, vztahů a rodin. Válečná fotografie nám umožňuje se s válečnou hrůzou ztotožnit, což je důležité proto, abychom vyjádřili solidaritu a empatii,“ popisuje teoretička vizuální kultury a pedagožka Andrea Průchová Hrůzová.
Smrt před kamerou
Ve světě, ve kterém je násilí součástí každodenního života a mrtvá těla běžně vidíme na obrazovkách televizí a počítačů, se často objevuje otázka, do jaké míry je na fotografii skutečně nutné zachycovat veškeré aspekty války. Nejčastějším sporným bodem bývá snímání těl mrtvých vojáků či civilistů.
Velké množství lidských těl se objevilo například na snímcích z města Buča. Po více než měsíční okupaci ruských vojsk v dubnu 2022 se zde v hromadných hrobech našlo několik stovek mrtvých civilistů. Internet i část médií následně zaplavily výjevy z ulic zničeného města, na kterých ležela těla obyvatel tak, jak je zde okupační vojska zanechala.
„I mrtvá těla by se měla fotit. Je to válečný zločin a měl by být ukázán. Ale i mrtvá těla by měla být fotografována s důstojností,“ říká fotograf Korovayny.
Podle něj mohou takové snímky svou upřímností zvednout vlnu solidarity. „Pamatuji si, jak vlivná byla válečná fotografie z Buče. Svět se více zapojil do podpory Ukrajiny,“ vzpomíná.
Není nejmenších pochyb, že smrt je součástí válečného konfliktu. Její přítomnost ve zpravodajství je tak prakticky nevyhnutelná. Její zachycení na fotografiích ale otevírá řadu etických otázek.
„Smrt je součástí války, stejně jako je součástí života. Bohužel válka ji zdůrazňuje, přináší ji předčasně a v obrovském měřítku. Násilí se zobrazuje, je součástí války. Dělat, že tam není, by bylo lživě reportovat. Je ale otázka, jakým způsobem smrt rámovat,“ vysvětluje Průchová Hrůzová.
„Mrtvola sama o sobě je ‚pouze‘ vizuálním prvkem. Jde ale o to, jak tyto obrazy vyprávíme. Někdy více než jedna mrtvola řekne pláň plná ze dřeva sbitých křížů. Takový výjev ukáže množství utrpení a bolesti lidí, kteří zaplatili životem za něco, co nezpůsobili. V takovou chvíli jsme schopni dekódovat hlubší význam, než jen další zobrazení násilí pro násilí a šoku pro šok,“ podotýká.
Dalším sporným prvkem takových snímků je také anonymita snímaných osob. Například na fotografiích z vybombardované nemocnice v Mariupolu se opakovaně objevovala zraněná těhotná žena. Na fotografiích je často velmi zblízka vidět její tvář.
„Je jasně identifikovatelná, víme přesně, kdo to je. Neznáme ji, ale sledujeme její utrpení. Z globálního hlediska tak ale ukazujeme, co se děje a co je tam špatně. Ukazujeme, co se nemá dělat – střílet na nemocnice a civilisty. To je nečistý boj,“ uvádí odbornice na novinářskou fotografii a pedagožka Sandra Lábová.
,Zachycení zkázy’
Každá válka v dějinách s sebou nese fotografie, které ji reprezentují. Obrazy mají totiž proti textu schopnost vrýt se lidem do paměti, téměř jako vzpomínka. Mnoho motivů válečných fotografií se navíc napříč historií opakuje.
Málokomu se při pomyšlení na válku ve Vietnamu nevybaví ikonické snímky fotografa Nicka Uta z bombardování vietnamských vesnic nebo vztyčení americké vlajky na Iwodžimě zachycené aparátem Joeho Rosenthala během druhé světové války.
„Prvním takovým motivem je válečná pornografie. Lidé jsou fascinováni zbraněmi a válečnými technologiemi. Často to s válkou nemá ani nic společného, ale jde o touhu vidět zákulisí konfliktu. Dále jde o zobrazení strany trpících, hodně se objevují rodiče s dítětem nebo oplakávání blízkých. Také se pořizují obrazy, které zachycují smrtelnost, výjevy všeobecné zkázy,“ vysvětluje Lábová.
Přesto zůstávají oblasti, kterým se vyhýbá i válečná fotografie. Ukrajina například přísně kontroluje a akredituje novináře, které pak nepouští do oblastí, kde by jejich přítomnost mohla uškodit ukrajinské straně. Třeba tak, že by fotograf nevědomky vyfotografoval strategické pozice vojsk.
Fotografování civilistů ovšem zpravidla zůstává na rozhodnutí fotografa. Ten musí balancovat mezi dvěma rovinami – celkovým přínosem fotografie i zájmu objektů, které zachycuje.
„Nikdy bych nevyfotil někoho, kdo vyloženě nechce být focen. Je to o zvážení, lze vyfotit něco, co není příjemné pro aktéry, ale je to velmi důležitá fotka pro válku samotnou. Vždy se snažím pracovat se zájmem objektů fotografií, aby je to nepoškodilo,“ přibližuje svůj pohled na věc fotograf Korovayny.
Ikony fotografie
Důležitou součástí novinářské fotografie z válečného dění zůstává také věrohodnost snímků. Na rozdíl od fotografií šířených často v anonymitě a bez zdrojů na sociálních sítích si totiž obsah od válečných zpravodajů podle Průchové Hrůzové drží zpravodajskou hodnotu.
„U válečné fotografie jde o konkrétní novináře a novinářky, kteří se zodpovídají etickým kodexům a svým redakcím. Zároveň za nimi stojí editoři, kteří s celým systémem zpravodajství pracují, takže jde o ověřené zdroje. V případě, že s danou výpovědí nesouhlasíme nebo ji považujeme za manipulativní, zdroje můžeme dohledat. Zatímco na sociálních sítích se setkáváme s obsahy, které vznikají velice živelně a které se sdílejí performativně,“ říká Průchová Hrůzová.
Válka na Ukrajině stále probíhá, obrazovou produkci tak s odstupem momentálně nelze zcela zhodnotit. Již nyní se dá hovořit o fotografiích, které konflikt definovaly nebo nějakým způsobem ovlivnily.
„Vybavuji si hodně takových momentů, protože produkce fotografií je globální a rozsáhlá. Prvním jsou snímky okýnek vlaků, osoby stojící před vlakem a loučící se rodiny,“ popisuje teoretička Průchová Hrůzová.
Dalšími výraznými snímky se staly fotografie obránců Azovstalu. Vojáci několik měsíců bránili areál ocelárny v Mariupolu bez přístupu ke zdravotnickému vybavení i základních potřeb.
„Reportovalo se přímo zevnitř a vojáci sami popisovali, jak trpí, v jak špatném zdravotním stavu a v absolutně nevyhovujícím hygienickém prostředí jsou. A přesto hrdinně bojují. Na fotografiích se pracovalo s extrémním nasvícením. Za postavami byla tma a jejich často zjizvené tváře s odhodlanými výrazy vyvstávaly z fotografií, které jeden z fotografujících vojáků instantně sdílel na instagramovém profilu“ doplňuje Průchová Hrůzová.
,Nositelé budoucnosti’
Zásadním obrazem války je také její dopad na běžné obyvatelstvo. Nejvíce se podepisuje právě na těch nejzranitelnějších. Těmi jsou zpravidla děti. I jejich prostřednictvím lze zobrazit bolest, která se nevyhýbá ani těm, kteří toho na zemi ještě mnoho nezažili.
„Děti jsou pro nás nositeli budoucnosti. Jsou pro nás reprezentací křehkosti a bezbrannosti. Je zajímavé, že děti symbolizují budoucnost, a zároveň někoho, kdo se sám o sebe nepostará. To cítíme, když se setkáme s fotografiemi dětí, které žijí v nevyhovujících podmínkách, ve velkém stresu, tlaku či přežívají s rodiči někde ve sklepích,“ říká Průchová Hrůzová.
I proto se do povědomí veřejnosti zapsala fotografie z mariupolského divadla, které Ukrajinci označili velkým nápisem „Děti“ v azbuce.
„Víme, že ty děti jsou mrtvé, i když fotografie neukazuje žádné z nich. Obsahuje nápis, kterému mnozí nerozumíme, ale díky médiím víme, že děti tam ukryté byly, a víme, že ruská strana přesto bombardovala dané místo. I když měla veškeré informace o tom, že se tam děti nacházejí,“ uzavírá Průchová Hrůzová.
The word 'children' was painted in large Russian script on the ground outside the Mariupol Drama Theatre, Maxar satellite images collected on March 14 showed. Ukraine accused Russia of bombing the theater on Wednesday. Russia denies the attack reut.rs/3KOUdIn
22:15 – 16. 03. 2022
Snímky, které momentálně vidíme jako prostředek k získávání informací o aktuálním dění, často slouží mnohem více. Mapují zločiny, které se na Ukrajině odehrávají, ukazují prožitky jejího obyvatelstva a přenášejí válku tam, kde si ji ostatní mohou jen těžko představit.
Slouží jako nástroj toho, aby lidé na konflikt nezapomněli a dokázali v sobě vzbudit soucit s těmi, jejichž příběhy váleční fotografové, často s nasazením života, přináší.
