Válka na Ukrajině ještě neskončila, přesto už má své muzeum

Ukryto pod obří sochou Matky Vlasti a odděleno od města lány trávníků a betonu bylo kyjevské muzeum druhé světové války donedávna institucí, jakých je v Evropě spousta. Tichým památníkem dávno padlých hrdinů, jehož nitro vyplňují pozůstatky nacistických vlajek, válečná zbroj a černobílé fotografie. Před třemi lety ale události na Ukrajině hodily pracovníky muzea přímo do středu dění a z lidí, kteří zkoumají historii, udělali lidi, kteří jí zaznamenávají přímo za běhu.

Tento článek je více než rok starý.

Kyjev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kyjevské muzeum druhé světové války

Kyjevské muzeum druhé světové války

Že je v Národním muzeu historie Ukrajiny během druhé světové války něco jinak, než by člověk čekal, napoví zvenčí pouze modernější tank a terénní vůz před vchodem. Stačí ale jeden krok dovnitř a rychle pochopíte, že název, jakkoliv dlouhý, obsahu instituce už neodpovídá.

Vstupní halu socialistické budovy, vystavěné jako připomínku německé agrese a sovětského hrdinství, vyplňují mnohem modernější předměty. Sportovní a vojenské bundy s jasně růžovou přímo vpředu – stojí na ní jméno Nadii Savčenkové – cedule s názvy obcí, značky autobusových zastávek, vlajky, dopisy, fotky, barevné kresby od dětí, bible, čutory, vojenské nášivky a „psí známky", které už jejich majitelé nebudou potřebovat.

„Teď se píše nová stránka ukrajinské historie. Proto myšlenka vytvořit sekci materiálů o válce na východě Ukrajiny," vysvětluje ředitel muzea Ivan Petrovič Kovalčuk. „Nemohli jsme stát stranou, když se na východě Ukrajiny řeší osud celé země a v centru Evropy 21. století umírají lidé."

 

Kovalčuk to neříká jen tak. Zaměstnanci muzea už na přelomu let 2013 a 2014, kdy se původně mírové protesty zvrtly v pouliční boje, vycítili, že se kolem nich může psát historie. Vyrazili proto do ulic, jak říká jejich šéf, aby projevili svůj postoj, stali se svědky historických událostí a nasbírali předměty, díky kterým by je uchovali pro budoucnost. To byl teprve začátek.

Vypuknutí bojů na východě země totiž postavilo pracovníky muzea před mnohem větší úkol. V létě 2014 dorazily první zakrvácené vesty a uniformy vojáků z boje o letiště v Luhansku. A o půl roku později první prosba velitele jednoho z dobrovolnických batalionů.

Chtěl informace o starých zbraních, které se už nevyráběly, objevovaly se ale na frontě. Zaměstnanci muzea mu poskytli nejspíš více, než čekal, když svépomocně do zbraní vyrobili chybějící součástky.

„Přišel jsem do muzea z fronty a cítím, že mezi mnou a hrdiny minulé války je pouze tenké sklo vitríny. Neviditelná zeď času zmizla-“

Ukrajinský voják přezdívaný "Tyler"

Za tři roky čilých kontaktů s veliteli, vojáky a jejich rodinami či ministerstvem se lidem, kteří doposud zkoumali sedmdesát let starou válku, povedlo shromáždit téměř 5000 předmětů a neustále přibývají další.

Muzeum sbírá vše od vojenské techniky (před budovou stojí tank, který ukrajinští vojáci ukořistili povstalcům na východě) až po osobní talismany. Výsledkem jsou expozice v několika místnostech v Kyjevě a putovní výstava, která prošla Helsinkami, Paříží a míří do Berlína.

Pocity, které při tom prožívají, jsou různé. Když se ředitele zeptáte na to, kterého exponátu si cení nejvíce, nedokáže odpovědět. Místo toho řekne, že moment, kdy se rodina mrtvého hrdiny rozhodne předat věci milovaného člověka do muzea, se nedá docenit.

Stejně tak ani věci, které do muzea osobně donese voják a o nějaký čas později dorazí zpráva, že umřel na frontě. „Cítíme radost ze setkání s vojáky, kteří se vrátili živí, a trápíme se za ty, kteří jsou pořád v přední linii," říká.

Stejně tak složité jsou pocity Ukrajinců, kteří muzeum navštěvují – ročně je jich zhruba 700 tisíc. „Byl jsem v muzeu (na expozici k druhé světové válce) před několika lety a vnímal to všechno jako dokument v televizi – ne se mnou, ne z mé reality, ne z mé doby," popisuje v knize návštěv voják s přezdívkou Tyler.

„Teď jsem přišel do muzea z fronty a cítím, že mezi mnou a hrdiny minulé války je pouze tenké sklo vitríny. Neviditelná zeď času zmizela, z fotografií na mě hledí mí vrstevníci. Lidé s tvářemi mých spolubojovníků. Existujeme spolu s nimi mimo čas. Je to zvláštní pocit." 

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme