Chceme zpátky domů, do Mariupolu, nechaly jsme tam kocoura, překřikují se děti ve Lvově
Proč je důležité mít ve válce gelové nehty? Z čeho dětští uprchlíci tak často zvrací? A kam nejčastěji míří Ukrajinci, kteří museli opustit své domovy? Když přijíždím do Lvova, je to přesně 39 dní od zahájení útočné války proti Ukrajině. Zatímco města na východě ruské bombardéry rovnají se zemí, západní Lvov se stal útočištěm statisíců uprchlíků, mnoha nevládních organizací a dobrovolníků. Stal se hlavním městem války.
Překvapení, šok, děs a zklamání. To jsou nejčastější pocity, které mi Ukrajinci popisují, když se jich zeptám na první myšlenku, která je napadla, když se dozvěděli o začátku invaze.
24. února se nad pátou hodinou ranní rozezněly sirény ve všech velkých ukrajinských městech. Varovaly obyvatele před raketami, které letí směrem k jejich městu. Nikdo z nich ovšem nečekal, že zkáza bude tak velká. Mnoho lidí proto poslední měsíc přečkávalo ve svých domovech, dokud je odtamtud boje nevyhnaly.
„Je to už přes měsíc, už to přestává být mediálně zajímavé. No a co, na Ukrajině je válka. V Jemenu, v Sýrii a v Afghánistánu taky. Francouzský štáb po mně chtěl, abych je zítra zavezl do Kyjeva. Nechtěli vidět zmrzačené děti, to není nic nového. Zajímali se, jak si v průběhu války žijí bohatí lidé v kyjevské čtvrti Koncha-Zaspa. Taková zbytečnost,“ rozčiluje se jednadvacetiletý Alexandr.
Necítil, že mu do ruky patří zbraň, a tak se rozhodl přispět k válečnému úsilí svojí znalostí několika jazyků. Ve městě jsem ho zastihla náhodou. Tři týdny v kuse pomáhal zahraničním štábům projíždět zpustošenou zemí a ukazoval jim válečnou zkázu. Do Lvova se vrátil na pár dní, aby zde nabral síly. Nedaleko evropských hranic je relativně bezpečno.
Lvov je pro mnoho Ukrajinců pohádkové město. Traduje se o něm, že je duší Ukrajiny. Dlážděné cesty, malebná podloubí a ozdobné římsy ostře kontrastují s betonovou šedí sovětské sídlištní architektury, kterou znají obyvatelé východních oblastí. Většina lidí, kteří sem v současné chvíli přijíždí, tak daleko na západě nikdy nebyla. Po měsíci války se daří alespoň částečně evakuovat civilisty z Berdyansku, Charkova, Mariupolu či Melitopolu. Západní Ukrajinci, kteří chtěli pryč, zemi už dávno opustili.
„Nevím, kolik uprchlíků prošlo lvovskými nádražími. Statisíce, miliony. Skoro každý, kdo zemi opustil prošel Lvovem,“ říká Galina, koordinátorka jednoho z desítek uprchlických center ve Lvově.
Kvůli novému ukrajinskému zákonu o ochraně informací se nechce nechat vyfotit, nechce mi říci ani svoje příjmení. To aby informace z otevřených zdrojů nezneužili Rusové. „Tady ve Lvově se usadilo více než dvě stě tisíc lidí,“ vypočítává. „Nechtějí opustit Ukrajinu, nechtějí pryč ze svých domovů.“ To mi hned vzápětí potvrzují samotní obyvatelé centra, které ještě před měsícem sloužilo jako oblastní dům kultury.
„Všude byly tanky a rakety a vojáci a letadla a stíhačky a pořád to hřmělo a všechno se třáslo,“ překřikují se Máša, Vadim a Oksana. Osmiletý Vadim, který utekl s rodinou z Charkova se i přes modřinu pod okem, kterou utržil ve strkanici u evakuačního autobusu, statečně usmívá. Je přece jediný muž v dětské skupince, a tak musí chránit. Tříletá Oksana ještě moc nemluví, je ovšem neustále omotaná kolem Vadimových nohou. Šestiletá Máša utekla s maminkou z Mariupolu, kde se tři týdny schovávaly v podzemí.
„A jak jste se s maminkou dostaly do bezpečí?“
„Hodně dlouho jsme jely, několik dní. Vlakem a tak. Autobusy jsou nebezpečné. Dostala jsem na cestu plyšáka, chceš ho vidět?“
„Hezký pejsek. A jak se ti líbí ve Lvově?“
„Moc. Dávají nám tu hodně sladkostí.“
„A co dál, kam plánujete jít?“
„Chceme zpátky domů, do Mariupolu. Mám tam kamarády a taky jsme tam nechaly našeho kocoura.“
Máša začíná překotně jmenovat všechny věci, které má doma. Rodiče na rozdíl od dětí moc mluvit nechtějí, mnoho z nich slova nenachází. Stačí mi ale zachytit pohled matky, aby mi bylo jasné, že se žádný návrat domů v nejbližší době konat nebude. A shledání s kocourem pravděpodobně také ne.
Rodinu teď čeká nejistá budoucnost. V uprchlickém centru žijí už týden. Domů se vrátit nemohou, i když by si to přáli ze všeho nejvíce. Až skončí válka, pravděpodobně budou bydlet v jednom z uprchlických stanových městeček, které plánuje Ukrajina vystavět, aby ulevila přelidněným městům. Vadimova rodina se naopak k mému údivu plánuje vrátit do stále ostřelovaného Charkova. „Chtějí domů, nemůžeme je nutit, aby tady zůstali,“ krčí rameny Galina.
Dvě stě tisíc uprchlíků je na sedmisettisícové město velké číslo. Lidé přechodně spí na zemi kulturních center, škol, jídelen, galerijních prostorů – všude, kde se dá. Mnoho vysídlených ztratilo práci, a tak na vývěsních štítech, které spontánně vznikají po celém městě nabízí své schopnosti.
Vždy upravené
A jaké jsou nejčastější práce, o které je zájem?
„Kuchyně a salóny krásy,“ odpovídá mi dobrovolná koordinátorka štábu humanitární pomoci Romana. Výpomoc v kuchyni mě nepřekvapuje, nad kosmetickými službami se ale trochu pozastavuji. „Ženy když přijdou, tak se neptají na televizi nebo mobily. Chtějí zrcátko. Mnoho z nich se vzájemně češe, učí se malovat, dělají si nehty - i umělé. Je to jedna z mála věcí, které teď mají pod kontrolou. Je to uklidňující mechanismus, pomocí kterého se vyrovnávají s tím, co se jim stalo. A ukrajinská žena musí být vždy upravená - válka, neválka!“ razantně uzavírá debatu Romana.
Západoukrajinské metropoli se mezi místními začalo přezdívat nové hlavní město války. Míří sem nejen většina uprchlíků, svoji základnu zde vytvořili také novináři, umělci a humanitární organizace. Skauti připravují lékárničky pro celou Ukrajinu, ženy pletou maskovací sítě, které pak chrání vojáky kolem Žytomyru.
Každý, kdo může, pomáhá. Většina místních přestala chodit do práce a přidala se k silám teritoriální obrany nebo dobrovolně střeží ulice a pomáhají uprchlíkům. Jednou z přesídlených organizací je také CBN Emmanuil, která před válkou pomáhala sirotkům a matkám samoživitelkám. Nyní pracovníci pomáhají, kde se dá. Od začátku války například evakuovali přes tisíc lidí z oblastí kolem Donbasu.
Píší, co je trápí
Krátce po příjezdu do Lvova se potkávám s Dianou Sosnovskou, která sem společně se svými kolegy z Emmanuilu utekla před pár dny z Kyjeva. Pro své svěřence, kteří zůstali v hlavním městě, vede na dálku spisovatelský kroužek. Dospívající děti se zde vypisují z toho, co je trápí.
„Jednou z mých svěřenkyň je třeba třináctiletá Darina. Bydlí nedaleko ohniska kyjevských bojů, její máma ale odmítá opustit jejich byt. Bojí se vyjít ven. Darina mi řekla, že už se smířila s tím, že může umřít. S mámou prostě nehne,“ pokyvuje smutně hlavou Diana.
Předtím, než se přestěhovala do Kyjeva, pomáhala tři roky vyučovat děti ve válkou sužovaném Donbasu. Když mi o své práci povídá, neznámá žena, která sedí u vedlejšího stolku, se zvedá a jde jí poděkovat. Válka semkla všechny Ukrajince dohromady.
„Předtím jsme chtěli s manželem z Ukrajiny odejít, ale teď to nepřichází v úvahu. Lidé mě tady potřebují více, než v zahraničí. Nikdy už odsud neodejdeme,“ uzavírá Diana a vystihuje tak atmosféru, která je cítit všude ve vzduchu. Lidé mají blíže nejen k sobě, ale také ke své rodné zemi.
„Proč musí nějací haj**ové rozhodovat o tom, jak, kde a jestli vůbec mohu žít? Proč bych si měla dělat starosti o sebe a své přátele a neustále jim všem psát ,Jsi v pořádku?' ,Jak se máte v Charkově?' ,Vinnycio, žijete?'. Proč musím ve svých osmnácti letech myslet ne na první lásky, školu a práci, ale na to, jak přežít? Rusové za námi přišli, aby nám pomohli, aby nás osvobodili. A já jim chci upřímně poděkovat. Děkuji, že jste mne oddělili od mých nejbližších. Děkuji, že se bojím v noci spát. Děkuji za všechny panické záchvaty. Děkuji za všechny výbuchy nekontrolovatelné agrese, které se mi neustále vrací. Děkuji za nůž, který mi držíte pod krkem. Děkuji, že jste mi ukázali peklo, které chci upřímně navštívit. Doufám totiž, že se brzy splní moje přání. Smrt toho šíleného a bezohledného vraha, který zabíjí nejen naše, ale i své vlastní lidi. Celá Ukrajina a celý svět vás, Putine, nenávidí. Doufám, že se budu moci dívat, jak v pekle shoříte. “
Nasťa, 18 (Dopis ze spisovatelského kroužku)
Na ulicích hudebníci vyhrávají převážně národní nebo protiválečné songy, děti si hrají v podchodech na vojáky a ulicemi se mísí ukrajinština s ruštinou. Ti, kdo přišli z východu mluví rusky, obyvatelé západních částí země zase ukrajinsky. Rozdíl mezi ukrajinským „buď láska“ a ruským „požalujsta“ slyším dokonce i já.
„Mám pocit, že nás teď všichni nenávidí,“ svěřuje se mi tiše pětašedesátiletá Tatiana. Potkávám ji čtvrtý den od chvíle, kdy se rozhodla opustit svůj domov v malé vesnici poblíž Charkova. Doufala, že se boje na venkov nedostanou, v druhé polovině března ovšem začalo ostřelování. Dva týdny bez vody, bez elektřiny, v koutě daleko od oken.
Zůstávat doma už nemělo smysl. V kupé pro šest se tísnilo patnáct lidí. „Mačkali jsme se jako sardinky, nejstrašnější pro mne ale bylo to ticho. Nikdo nemluvil, některé ženy jen tiše plakaly. I děti byly zticha,“ vypráví mi o cestě.
„Ale proč by vás měli všichni nenávidět?“
„Protože mluvíme rusky, však to slyšíte.“
„Však pocházíte z ruského pohraničí, tam mluví rusky hodně lidí…“
„No právě. Ruštinu teď nikdo nechce ani slyšet. Bojím se mluvit nahlas. Celý život jsem mluvila rusky, copak teď mohu začít mluvit jinak? Raději zůstanu zticha.“
Když se jí zeptám, s jakými projevy nenávisti se setkala, neodpovídá. „Všichni teď prostě nesnáší rusky mluvící,“ uzavírá Tatiana.
Její tvrzení kontrastují s ruchem ulice, kde je slyšet, jak se oba jazyky mísí bez známky vzájemné nevraživosti. Vybavují se mi debaty o různých podobách ruské propagandy, které na sociálních sítích spustila organizace Calling Russia.
Barikády, pytle s pískem
V rámci projektu #CallingRussia lidé osobně volají na ruská čísla a snaží se sdělit každému ruskému občanovi zvlášť, jaká panuje na Ukrajině skutečná situace, snaží se pojmenovat a vyvrátit lži kremelské propagandy. Ta mimo jiné hlásá, že Ukrajinci nenávidí všechny Rusy a každého rusky mluvícího. Přemítám, jestli se tyhle zprávy dostaly také k paní Tatianě, která utíká z ruského pohraničí.
Epicentrum války je nicméně od Lvova daleko. Stíny války ovšem dosahují až sem. Vjezd do města lemují vojenské checkpointy a protitankové barikády, okna krytů chrání pytle s pískem, sochy svatých před kostely halí kartony.
Čilý ruch města několikrát denně přeruší řvavý ryk protileteckých sirén. Ruské rakety středního doletu míří od Černého moře i na Lvov. Někteří utíkají do podzemních úkrytů, kam ukazují šipky na stěnách, většina ale nerušeně pokračuje v hovoru. Lidé si zvykli.
Starosta města Andriy Sadovy 17. března rozhodl, že obchody a restaurace musí znovu otevřít. Je totiž důležité udržet ekonomiku v běhu. Police supermarketů s jídlem a lékárny jsou ovšem prázdné. Lidé na začátku války vykoupili všechny trvanlivé potraviny i potřebné léky. 1. dubna se nicméně znovu otevřela také divadla, kina a muzea. Tedy to málo, které se nepřeměnilo v přechodné domovy vnitřně vysídlených uprchlíků.
„Jaké to pro tebe je?“ ptá se mě Evgenia Nesterovich, programová ředitelka Českého centra v Kyjevě, když se spouští další poplach. Setkáváme se v den, kdy se Ukrajina a celý svět dozvídá o masakru v Buče. Přesto, že zkázu vidím na fotkách, nelidskou krutost, která na mě z fotek dýchá si naživo nedokážu představit. Nálety, bombardování ani střelbu jsem nezažila. Zvuk sirén ve mně proto strach nevyvolává.
Potřebují solidaritu
„Lidé, kteří utekli ze svých domovů, potřebují nějaký prostor k vyjádření solidarity. Potřebují, aby někdo našel slova, nějak za ně vyjádřil reakci na události, kde člověk slova nenachází. Koncert vážné hudby může být třeba tím, co potřebují,“ vysvětluje mi Evgenia důvody brzkého otevření kulturních prostor.
Umělecká vystoupení také vnímá jako důležitý manifest existence ukrajinské kultury, kterou se Rusko snaží zničit. V lokální kavárně se teď začínají pravidelně potkávat umělci, kteří přišli z jiných měst. Performerka Diana Berg z Mariupolu chce například skrze svá vystoupení upřít mediální pozornost k důležitým otázkám, ředitel centra Olexandra Dovženka zase promítáním filmů pozvednout morálku. „Umění teď neexistuje pro umění. Je to výraz národní jednoty… A taky úleva a odpočinek,“ míní Evgenia.
Když druhý den překračuji hranice na cestě zpátky do Polska, vybavuji si její slova. Dobrovolníci hrají na kytaru a flétnu lidem, kteří zde na razítko do cestovního pasu čekají až několik hodin. Někteří se nechávají objímat a pláčou radostí. Mnoho stojí na hranicích a stále neví, kam půjde. Hlavně ti, kteří nemají v zahraničí ani rodinu, ani přátele. Proto většina příchozích míří do uprchlického centra, které v polské Přemyšli vyrostlo v hale opuštěného Tesca.
Místní koordinátorky Kariny Fuchs-Christlandové se ptám, co příchozí trápí nejvíce. „Hodně dětí zvracelo a my jsme dlouho nemohli přijít na to proč,“ směje se k mému překvapení. „A pak se ukázalo, že tady od dobrovolníků dostávají příliš mnoho čokolády a sladkostí. Jsou tři ráno a nám tady běhají bandy dětí, které jsou poháněné cukrem z lízátek,“ podává vzápětí vysvětlení svého smíchu. Pak ale zvážní.
„Poslední týden sem přichází stále více lidí, v průměru tisíc denně. Konečně se podařilo utéci lidem z Luhanské a Charkovské oblasti, ale také z Oděsy.“ Příchozí v centru mohou zůstat 24 hodin, během kterých se musí rozhodnout, do jaké země půjdou.
Obcházím skupinky večeřících rodin a vyzvídám, jak se rozhodli. Ženy se většinou poznaly až tady v centru a rozhodly se odejít spolu. Nejpopulárnější je Polsko, Německo a Pobaltí. O nabídky odejít do Kanady, Ameriky nebo Norska velký zájem není.
„Ale proč?“ divím se.
„Protože je to daleko od domova,“ shodují se všichni.
Jakmile válka skončí, mají v plánu nasednout na první spoj směr Ukrajina. Vysněnou destinací, kam si matky s dětmi přejí zamířit nejčastěji, je náruč jejich mužů.
