‚Kdy už to skončí?‘ Obyvatelé vesnice u Chersonu pohřbili vojáka za zvuku zvonů a ozvěn výbuchů
Ruské ztráty podle ukrajinského ministerstva obrany dosáhly téměř 150 tisíc zabitých, zraněných nebo zajatých vojáků. Vlastní ztráty Ukrajinci neuvádějí, po celé zemi se však konají pohřby vojáků a čerstvé hroby jsou důkazem, že i Ukrajina krvácí. V malé vesnici Ljubomírovka nedaleko Chersonu pohřbili Pavla. Bylo mu 35 let, do armády vstoupil dobrovolně a padl právě u Chersonu.
Cestu k vesnici plné hlubokých výmolů lemují ruské zákopy plné odpadků, ohořelé tanky, bojová vozidla a děla. Technika rezaví od 11. listopadu, kdy Ljubomírovku osvobodila ukrajinská armáda. Občas se tu někdo zastaví a zdálky fotografuje šrot. Zblízka se to nevyplácí, červené cedule a nápisem miny jsou dostatečným varováním.
Hrstka lidí a pár psů stále zůstává ve Vuhledaru. Chybí jim všechno – voda, jídlo, teplo i kontakt se světem
Číst článek
„Ať vás tam ani nenapadne chodit,“ říká Valentina, učitelka prvního stupně základní školy. Stojí před vesnicí, a v ruce drží umělé žlutomodré květiny. „Za chvíli přijede auto s naším hrdinou. Půjdeme s ním.“
Na začátku vísky stojí rozbitá škola, domky mají díry ve zdech, některým chybí střechy. Přes ulici se kácí ruina, kolem které pobíhají vyhublá psiska. Před domem, kde střechu kryje modrá plachta, stojí Oleg. „Voda neteče, elektřina taky ne, tady máme zákaz vycházení, jakmile se setmí,“ hořce zavtipkuje.
Oleg a většina obyvatel opustila vesnici 28. srpna, když dostali varování od ukrajinské armády, že začne útok. To tu žilo šest obyvatel, dneska jich je stovka. „Ze sedmdesáti dětí tu zůstaly čtyři. Učím online, ale jezdím kvůli internetu do Mykolajiva,“ vysvětluje učitelka Valentina.
Tělo zasypané květinami
Po cestě rachotí auta s maskovacím lakem, ženy ustupují na kraj rozbahněné cesty a do obce vjíždí dodávka se zvednutými zadními dveřmi. Uvnitř leží otevřená rakev, tělo je zasypané květinami. Lidé poklekají do mokré hlíny a sklání hlavy.
Čeští dobrovolníci ze skupiny team4ukraine obdrželi v Kyjevě medaile za chrabrost
Číst článek
„Na pohřbech vojáků se klečí vždycky, vzdáváme čest našim hrdinům,“ říká plačtivým hlasem bývalá vychovatelka z mateřské školky Zina. „Všechny děti znám. Tohle ale není první padlý. Jeden chlapec zemřel v březnu v Mariupolu, jeho tělo se ale nenašlo.“ Penzistka se rozpláče, když vysvětluje, že ho kvůli tomu nemohli rodiče dosud pohřbít.
Z terénních vozů vystupují Pavlovi spolubojovníci. První muž nese kříž se jménem padlého druha, vedle něj kráčí voják s ukrajinskou vlajkou. Za nimi kráčí s věnci v rukách další muži v maskáčích, vousatý pravoslavný kněz a dodávka se zesnulým. Následují rodiče, bratr, který dostal opušťák z armády a sestra. Průvod uzavírají vesničané.
Zastavuje se u rodičovského domu, kde Pavel vyrůstal. Je zničený, dostal přímý zásah. Na spaseném trávníku místo stromů trčí z vlhké země rakety. Ozývají se zvony z kostelíku a výbuchy z Chersonu. Vzdušnou čarou je to na ruské pozice za Dněprem třicet kilometrů.
Čtyři děti a muž na frontě
Zhruba čtyřicetiletá žena celá v černém se silně rozpláče. Zřejmě příbuzná, Zina kroutí hlavou: „Má čtyři děti a muže na frontě.“ Kněz se před vstupem na hřbitov pokřižuje a zpěvavým hlasem čte žalmy. Jeho slova odnáší studený vítr. Muži pokládají rakev na stojánek u čerstvě vykopaného hrobu.
Dlouhý hubený voják skládá ukrajinskou vlajku a vkládá ji k mrtvému. Matka se sklání k synovi a líbá ho na čelo. Otec se sevřenými rty hledí nepřítomně před sebe, v ruce drtí čepici, až mu bělají klouby. Víko, na kterém je rozprostřené malé plátno s chlebem, vojáci pokládají dřevo na dřevo.
Uchopí popruhy a černá rakev padá do země. Vesničané berou hlínu a hrst za hrstí sypou do hrobu. „Kdy už to skončí,“ vzlyká žena v černém, bere si pilulku a někdo jí podává vodu. Muži si za plotem zapalují. Je ticho. Jen od Dněpru se nesou ozvěny výbuchů.
