Tři dny humanitární práce, pak den s třesavkou. Pekař Oleg rozváží pomoc ve válečné zóně
Miliony Ukrajinců se kvůli ruské agresi staly uprchlíky ve své vlastní zemi. Přesto zůstávají poblíž svých domovů, které zachvátila válka, pracují a snaží se pomáhat těm, kteří se ocitli v ještě horší situaci. Jedním z nich je pekař a pastor Oleg Tkačenko, který riskuje vlastní život a vozí lidem pomoc i tam, kam by se většina z nás neodvážila.
S Olegem Tkačenkem jsem se seznámil v únoru, ještě před ruským vpádem na Ukrajinu. Otevřel si malou pekárnu ve městě Marjinka, které leží přímo na hranici separatistické Doněcké lidové republiky a v podstatě bylo ve válce od roku 2014.
Poslechněte si příběh pekaře Olega, který rozváží pomoc ve válečné zóně na Ukrajině. Natáčel s ním Martin Dorazín
Oleg i místní lidé tušili, že Rusko něco chystá, ale to, co nastalo 24. února, nepředvídal nikdo. Marjinka se teď stala bojištěm, odkud lidé prchají. Olegovi se 24. února život převrátil naruby.
„Jako by od té doby uplynula celá věčnost. Dnes jsme na dva dny přijeli do klidného Dnipra a se ženou jsme si říkali, jak je neuvěřitelné, že vůbec někde ještě plyne mírový život,“ říká pro Radiožurnál.
„Realitu bez války si těžko dokážeme představit. Moje dcera má pořád dojem, že to, co se stalo, je jen zlý sen. S takovou bolestí, strachem, možná i nenávistí a zmatením, co tam zažíváme, je těžké se vyrovnat,“ svěřuje svoje pocity.
Oleg se z bombardované Marjinky přestěhoval do nedalekého Pokrovska, dál se ale snaží pomáhat lidem, kteří z nějakého důvodu zůstali ve válečném ohni. Vozí jim potraviny.
„S týmem obyčejně pracujeme dva dny. Do míst bojů jezdíme na jeden den, a pak si musíme dát přestávku nebo jet s pomocí tam, kde půda není tak horká. Pokud máte za sebou tři dny humanitární práce ve válce, den potom jenom ležíte s třesavkou,“ popisuje.
Nádraží v Kramatorsku, kde tisíce Ukrajinců čekaly na evakuaci, zasáhly ruské rakety. 50 mrtvých
Číst článek
Oleg přitom není žádný amatér ani začátečník. Osm let rozváží pomoc potřebným ve válečné zóně.
„V Pokrovsku jsme vytvořili humanitární štáb a sklady pomoci. Hodně nám pomáhá společnost Člověk v tísni i další organizace. Problém není v nedostatku humanitární pomoci, ale v tom, jak ji dopravit lidem, kteří ji potřebují a jak to koordinovat,“ vysvětluje.
„Lidé jsou často schovaní ve sklepích, jsou v šoku. Většinou jsou bez spojení a bez pitné vody. Kritická je situace s léky. Lidé třeba mají peníze, ale nemohou si za ně nic koupit, protože tam u nich je všechno zavřené,“ přibližuje
Smrtelně nebezpečné pásmo je velmi široké. „Život v zóně kolem fronty je nebezpečný do vzdálenosti 30 až 40 kilometrů. Ve vzdálenosti pěti až deseti kilometrů od fronty je život každého člověka v neustálém ohrožení šrapnely, granáty, raketami GRAD. V autě musíte velmi pozorně sledovat asfalt, abyste nenajel na raketu Grad, která neexplodovala. A na zpáteční cestě můžete na raketu narazit i tam, kde předtím nebyla. Do určité míry to vnímám jako bizarní počítačovou hru. Popření reality je jedním z velkých problémů.“
‚Chci poděkovat Česku‘
V centru Marjinky zůstal stát prakticky jen dům, ve kterém Oleg Tkačenko provozoval pekárnu.
„Centrum je prakticky vymazáno z povrchu zemského. K nám přiletěl granát do dvora, kde všechno zničil. Měli jsme tam připravenou novou pec. Staré zařízení pekárny jsme ale včera odvezli do Pokrovska a snažíme se obnovit výrobu. Ve válečné zóně budou velké problémy s chlebem, protože prakticky všechny pekárny už majitelé zavřeli a odjeli, nebo je zničily rakety. Naše zaměstnankyně utekly a jsou někde daleko. Jsme rádi, že zůstaly naživu,“ dodává.
S Olegem jsme v únoru na okraji Marjinky navštívili důchodkyni Lydii Petrovnu, která žila ve svém domku přímo na válečné linii.
8:26
Reportér z Buči: Téměř každý, koho potkáte na ulici, vypráví, že někoho z rodiny zavraždili ruští vojáci
Číst článek
„K Petrovně, bohužel, není žádný přístup a nemáme s ní žádné spojení. Nikdo se k ní nedostane. To je absolutně nereálné. Je to sice jen 1,5 kilometru od mého pekařství, ale tato část Marjinky je ostřelovaná nepřetržitě ze všech druhů zbraní. Vojenská auta se odtud vracejí prostřílená. Zatím nevíme, jak těm lidem pomoci.“
Oleg ale neztrácí víru, že Ukrajina zvítězí a on se do Marjinky vrátí. „Všechno bude dobré, vyhrajeme společně. Chci strašně moc poděkovat Česku a českému národu, který nám neuvěřitelně pomáhá. Vím to, protože společnost Člověk v tísni dodává do mého skladu kamiony vody a jídla. A na cestě jsou další, protože může být hůř a lidi zůstanou úplně bez jídla a vody. Naši lidi si to uvědomují, vidí české nápisy - třeba na konzervách. Nejde jen o jídlo, vědí díky tomu, že nezůstali sami. Jsou obrovsky vděční za podporu, kterou nám poskytujete.“
