Ukrajinský novinář: Putinovi nevěříme ani slovo. O válce se nesmí přestat mluvit, je pro nás existenční

Před válkou tvořili obsah online magazínu Babel.ua. Přestože „Ukrajinci jsou politická zvířata“, snažili se otevírat i další společenská témata. Ruská invaze jejich práci ještě zintenzivnila, odstartovali anglickou verzi serveru. „Naším cílem bylo šířit do světa informace o tom, co se právě odehrává na Ukrajině. Jsme v režimu přežití a toho dosáhneme jenom díky jednotě,“ přibližuje v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz novinář Anton Semiženko.

Rozhovor Praha/Kyjev Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ruský prezident Vladimir Putin

Ruský prezident Vladimir Putin | Foto: Sputnik/Mikhail Metzel/Kremlin | Zdroj: Reuters

Jakým způsobem nyní pracuje vaše redakce?
Co se týče naší novinářské práce, příliš se během posledních pár měsíců nezměnila. Rozhodně jsme se začali výrazněji orientovat na armádní agendu. Web Babel.ua byl spuštěn v roce 2018 a původním plánem nebylo dělat z něj klasický zpravodajský web, který by produkoval 200 zpráv denně.

Chtěli jsme vytvořit online magazín s články, které by šly více do hloubky – rozhovory, reportáže, občas ironické texty. Vybudovali jsme si vztah se čtenáři ze střední třídy, kteří většinou bydleli ve městech. Nebylo to pouze o politice, přestože Ukrajinci jsou politická zvířata. Zapojují se do politického života velmi aktivně. Nicméně jsme nabízeli i texty o klimatu, kultuře, společnosti. Tímto způsobem jsme mohli fungovat před válkou.

Redaktoři Babel.ua během útoků v Kyjevě | Foto: Babel.ua

Po 24. únoru jsme se přepnuli do módu bleskových zpráv. Na čas jsme zastavili vlastní rozdělanou agendu. Lidé potřebovali ověřené informace, jak nejrychleji by to bylo možné. Jejich život na tom doslova závisel. Začali jsme tedy vytvářet rychlé zprávy, které pokrývaly válečnou tematiku.

Zároveň jsme v té době zprovoznili anglickou verzi webu, v jejímž čele jsem nyní já. Naším cílem bylo rozšířit do světa informace o tom, co se právě odehrává na Ukrajině. Snažili jsme se přizpůsobit a přeložit prakticky všechno, co jsme napsali pro naše domácí publikum, takže západní čtenáři si mohli živě představit a vcítit se do toho, čím si aktuálně procházíme.

Ukrajinci pro svět

Anglickou verzi jste tedy začali psát v důsledku zahájení války? Nebo to bylo plánované a přípravy probíhaly už dříve?
Spustili jsme ji pár dní před válkou, ale ruská invaze dost urychlila úplné zprovoznění. Už předtím jsme ale měli dvojjazyčný web – psali jsme v ukrajinštině a ruštině. Což jsou naprosto běžné jazyky, kterými mezi sebou mluví Ukrajinci. V našem newsroomu třeba mluvíme rusky, protože většina lidí pochází z rusky mluvících regionů. Právě problematika jazyků je jedna z věcí, o kterou Putin opírá své psychedelické sny.

Každopádně pár dní před zahájením invaze bylo cítit určité napětí a očekávali jsme, že ten nejhorší scénář může nastat. Minimálně útok na Donbas byla velmi pravděpodobná možnost. Také začal Putin dávat lekce vlastního výkladu historie. V redakci jsme se shodli, že je pro nás důležité, abychom informovali svět, co se na Ukrajině děje a proč. Protože jsme si všimli některých základních chyb, které se opakovaly a které souvisely s místním kontextem. Začali jsme proto s online reportáží během eskalace – spustili jsme ji v pondělí 21. února.

Po invazi jsme se rozhodli zregulovat verze, usnesli jsme se, že je pro nás důležitější vložit naši energii do angličtiny spíš než do ruštiny. Přeci jenom, operujeme s omezenými kapacitami.

Kolik článků denně jste schopní vyprodukovat? Nakolik je rozdílná anglická verze od té ukrajinské?
Rozhodně to není stejné množství. Občas totiž mají texty v ukrajinštině praktické využití právě pro občany – třeba tipy na to, jaké věci si připravit pro případ potřeby opuštění domova, apod. Což je důležité pro naše lidi, ale zbytečné pro cizince.

Kdo je Anton Semiženko?

Ukrajinský pětatřicetiletý novinář. Vystudoval právo, ale v žurnalistice se pohybuje od 18 let. Nejprve dělal moderátora na několika rozhlasových stanicích, poté se orientoval na byznysová témata, od kterých přešel k sociálním. V roce 2018 vyhrál cenu za nejlepší reportáž v hlavní ukrajinské novinářské ceně „Důstojnost profese“. Dostal se do finále ještě v několika dalších, nominace ale neproměnil. Nyní je součástí hodnotící komise těchto cen. 

V současné době píše pro nezávislý server Babel.ua. Jakožto editor vede jeho anglickojazyčnou verzi. Médium dříve tvořilo články, které šly do hloubky – rozhovory, reportáže, ale také ironické texty. S počátkem ruské invaze na Ukrajinu se ale zaměřili na její online pokrytí. Jejich cílem je zpřístupnit dění v zemi širokému zahraničnímu publiku.

V angličtině publikujeme od jednoho do tří článků denně. Přinášíme vlastní obsah, ale také monitorujeme západní média nebo píšeme krátké zprávy. To je v zásadě to, co teď děláme. Shodli jsme se na tom, že je pro nás prioritou učinit Ukrajinu co nejvíce pochopitelnou pro všechny současné pozorovatele. A myslíme si, že toho nejlépe docílíme, když budou Ukrajinci psát články.

Jak široké publikum dokážete zaujmout s anglickou verzí?
To hodně záleží a odvíjí se třeba i od vývoje ve válce. V dubnu jsme zaznamenali rekord – dva miliony čtenářů našeho webu a z toho 40 procent bylo na anglické verzi. A to nezmiňuji fakt, že jsme byli opravdu noví, neměli jsme vybudovanou síť sociálních kontaktů nebo dostatek sledujících, které napomáhají distribuci.

Nyní se počet stabilizoval. Vidíme, že ve dny, kdy se dějí zásadní proměny na bitevním poli, máme vyšší dosah. Ale obecně: zájem není takový jako na jaře. Web sleduje zhruba 1 200 000 čtenářů a 20 procent z nich míří na anglickou verzi.

Zdá se, že léto nebude nejsilnějším obdobím. Jsem součástí jednoho mezinárodního projektu, které sdružuje řadu novinářů. Každý týden připravujeme newsletter, a když se bavíme o tématech, je to patrné i v tomto prostředí. Ještě před měsícem dominovala témata spojená s Ukrajinou, ale nyní jsou na popředí protesty na letištích a návrat turismu po covidu.

Úpadek pozornosti

Jak to na vás působí? Roztříštěnost zájmu mezi jiná témata. Pořád jste v srdci válečného konfliktu a lidé řeší všední věci, nyní jezdí na dovolené…
Odpověď bych rozdělil na dva pohledy – dívám se na to jako editor, novinář a pak jako ukrajinský občan. Jakožto Ukrajinec chci, aby válka skončila co nejdříve. A rozumím tomu, že čím víc bude na válku kladen důraz, tím spíš dospěje ke konci, protože víc zájmu znamená víc pomoci, víc zbraní a víc sankcí proti Putinovi a nakonec „happy end“, doufám.

Ale jako novinář rozumím tomu, že lidé chtějí začít žít svůj život. Zprávy z Ukrajiny jsou vždycky odporné a občas si přejete je prostě vypnout. U některých lidí to takhle zkrátka funguje, snaží se válku ignorovat, protože je to pro ně nepříjemné. Velká část z nich nám věnovala intenzivní tříměsíční pozornost.

Pokud se nyní nic zásadního nezmění, stane se to samé, co například v přístupu k válce v Sýrii. Válka tam stále probíhá, ale ani my Ukrajinci jsme tomuto konfliktu příliš pozornosti nevěnovali. Chápu to, že se jedná o určitý mediální vývoj, nechci nikoho vinit. Je to výzva pro nás ukrajinské novináře, abychom téma opět zvedli a udělali ho atraktivní.

Novinářka Maria Zhatovská při nahrávání podcastu v bunkru | Foto: Babel.ua

Objevují se nicméně názory, že třeba bude pro další světový řád lepší, aby zůstala situace taková, jaká je teď. Abychom Putina příliš neponížili a prostě zastavili, jinak se to vyvine ještě hůř. To je ale z mého pohledu obrovské nepochopení současného ruského vidění Ukrajiny. Nebo například se ozývají hlasy, že bychom měli nechat obsazená území Rusku. To ale také nepředstavuje adekvátní řešení. Lidé v těchto územích budou pořád strádat, stále tam bude probíhat mučení. Není v pořádku se spokojit s tím, že se třeba Rusové spokojí s tímto. Jejich chuť může narůstat, východ Ukrajiny může být pouze předkrm.

Zmiňoval jste, že ověřujete informace. To je v každé válce samozřejmě problematická věc a v té současné to platí obdobně. Prakticky denně se setkáváme s informacemi, které nelze nezávisle na sobě ověřit. Jak se s tím vyrovnáváte?
Budu mluvit za sebe, nejsem si jistý, jestli je to přístup přenositelný i na někoho dalšího. Putin se rozhodl zničit Ukrajinu v takové podobě, která nyní existuje. Okusili jsme to v roce 2014, ale vlastně s tím máme bohatou historickou zkušenost, takže jsme získali určité dovednosti v tomto ohledu. Cílem Ruska je dostat Ukrajinu pod svůj vliv, o což se snaží za využití všech svých zdrojů – plynu, peněz, politické manipulace, dezinformací…

Obavy z uprchlíků i rostoucí ceny benzínu. Ruská dezinformační kampaň atakuje východní Evropu

Číst článek

Myslím si, že čtení ruských zdrojů není získávání informací „z druhé strany“, ale konzumace jedné z jejich zbraní. Takže i třeba Putinova prohlášení nepoužíváme často, protože nevěříme ani jednomu slovu. Využíváme je pouze v případě, že mají nějaký přímý dopad například na Ukrajince na okupovaných územích, třeba z pohledu nových legislativních změn.

Neexistuje něco jako ideální řešení. Jakožto novináři musíme být nezávislí, ale toto je existenční otázka. Pokud Ukrajina prohraje, nebude žádné my, žádná média, natož nezávislá. Musíme proto hledat balanc v tom, jak pracovat, abychom se nestali propagandisty.

Publikujeme pouze ověřené informace. Což znamená, že pokud máme v místě korespondenta, osobu, které stoprocentně důvěřujeme, můžeme napsat, co nám pošle. Bohužel nemáme tisíce očí, lidské zdroje jsou hodně limitované. Rozhodli jsme se proto jít cestou oficiálních informací. Je v zájmu ukrajinské vlády, aby byla co možná nejvíc otevřená domácím, ale i zahraničním novinářům. Samozřejmě neřeknou vše a filtrují sdělení na ta, která jim mohou pomoci. Ale právě proto, že jsme závislí na západní pomoci, nemůžeme lhát našim spojencům. Zároveň nechceme zemřít, takže naším cílem je neprohrát tuto válku. A pravda je nejlepší cesta, jak toho dosáhnout.

Prosby ukrajinské vlády

Pocítili jste nějaký tlak ze strany ukrajinské vlády na to, co máte psát a jak o válce reportovat?
Od začátku války byla vznášena pouze jedna žádost od vlády směrem k novinářům: abychom nesdíleli fotografie, které pomohou identifikovat polohu vojenské techniky. Protože to by Rusům ulehčilo příští útoky. Ale to bylo vše. Jinak jsme se mohli ptát kohokoliv, na cokoliv jsme chtěli.

Proč také důvěřujeme autoritám? Mají za svá vyjádření zodpovědnost. Vojáci, místní nebo třeba bloggeři ji nemají. Volení politici ano a nejen vůči vlastním občanům, ale i směrem k zahraničním partnerům.

Frajer Zelenskyj, starý Putin. Analytičky zjišťovaly, jak se psalo o ruské invazi na Ukrajině

Číst článek

Promítla se nějak válka do vztahu mezi ukrajinskými novináři a vládou?
Naše vztahy před válkou nebyly „bez mráčků“. Žádali jsme vysvětlení v řadě otázek, zejména financování určitých projektů, klasická politická témata. Po zahájení ruské invaze nastala změna v tom, že nyní má každý stejný cíl. Když se projdete ulicemi v Kyjevě, podíváte se do stanic metra, všude panuje obdobná atmosféra, lidé jsou naladěni na stejnou notu. Lidé se baví prakticky výhradně o věcech spojených s válkou. Když si jdete koupit jídlo, slyšíte, že se lidé baví o humanitární pomoci.

Stali jsme se sami sobě spojenci, nevnímáme se jako nepřátelé. A to platí o všech společenských skupinách, vládu nevyjímaje. Navíc se úroveň důvěry výrazně zvýšila, protože důsledky jejího rozhodnutí jsou viditelné mnohem rychleji.

Jsme v režimu přežití a toho dosáhneme jenom díky jednotě.

Ruský vliv

Co politická opozice? Smazala válka rozdíly i v tomto ohledu?
Samozřejmě, že existuje politická opozice. Ale je to trochu jiné. V březnu a dubnu jsme měli pocit, že se vytratila. Začátek války se nesl v duchu sjednocení a v podstatě jsme sledovali jakýsi proces budování a posilování národního cítění. Nicméně teď máme červenec, Rusové jsou daleko od Kyjeva a politický život se vrátil.

Dříve se politici fotili při obraně země, se zbraněmi, na bitevním poli, což už nyní nedělají. Na druhou stranu vnímáme, že (Volodymyr) Zelenskyj a jeho tým si užívá důvěru, kterou v něj občané a vlastně celý Západ vkládají. Sílí s každým měsícem, co Ukrajinu nevzdávají. S tím souvisí ale také to, co je čím dál evidentnější, že nechtějí, aby se politická soutěž vrátila. Samozřejmě jsme svobodná a demokratická země, ale Zelenskyj si zvyknul na „záři reflektorů“ a chce v nich zůstat.

TIME's new cover: Over two weeks in April @Simon Shuster went inside Volodymyr Zelensky's compound for a look at how the Ukrainian President and his top advisers are experiencing the war ti.me/37QWC7t

12:03 – 28. 04. 2022

5911 26889

Neřekl bych vyloženě, že je tu opozice, která by prosazovala změnu postoje Ukrajiny vůči Rusku. Spíš jsou slyšet různé pohledy na současnou situaci. Ale neexistuje, aby byl někdo v opozici a prosazoval třeba vzdání se Rusku nebo něco podobného. Ani nikdo neříká, že miluje Putina. Osobně si myslím, že by to ani nebylo fyzicky bezpečné pro takového člověka říkat takové věci.

Mnoho proruských politiků v podstatě zmizelo. Někteří z nich uprchli ze země, jiní jsou zticha.

Když zmiňujeme proruské cítění, jak postupovat s Ukrajinci, kteří na okupovaných teritoriích pracují pod ruskou administrativou? Dokážu si představit, že část z nich nemá na výběr a fungují tak pod hrozbou, ale někteří to mohou dělat z přesvědčení. Probíhá taková debata?
Tohle má samozřejmě mnoho historických paralel. Kolaborace probíhala už za Sovětského svazu. V současném kontextu nejde pouze o okupovaná území. Když byli Rusové poblíž Kyjeva, našli se kolaboranti také v přilehlých vesnicích. Což bylo překvapivé, protože Kyjevský region není příliš industrializovaný – v takových oblastech je ruský vliv jinak patrný.

Musíme si uvědomit, že zde figuruje několik faktorů. První: jsou lidé, kteří mají pocit, že Rusko je správná volba, že by nám (Ukrajincům) bylo líp pod jedním lídrem, že by jím mohl být Putin a že ruský způsob vlády je lepší, než ukrajinská demokracie. Myslí si, že bychom měli opět žít pospolu, protože Sovětský svaz byl fajn a zmrzlina byla v té době levná. Rezonuje u nich nostalgie, při které zapomínají na to špatné. Občas je snazší rezignovat na svobodu, protože ta přináší odpovědnost.

Zelenskyj odvolal šéfy tajné služby a prokuratury. Tvrdí, že jejich lidé pracují pro okupanty

Číst článek

Další skupinou jsou ti, se kterými Rusové jednají jako s rukojmími. Jejich život je v nebezpečí. Rusové si mohou jednoduše vzít jejich domovy, půdu, blízké jen proto, že budou mít pocit, že podporují Ukrajinu. Svět viděl, co dokáží vykonat vojáci. Svědectví bylo publikováno už několik, odhaleny byly také masové hroby. Je to v podstatě státní teror.

Ale jsou samozřejmě i ti, pro které kolaborace zkrátka není možnost. Mluvím třeba o učitelích, kteří odmítnou učit podle ruských osnov, nechtějí ustoupit. Riskují, že ztratí nejen svou práci, ale i třeba život.

Ještě je tu ale poslední segment lidí, které nemůžu popsat jinak než „losery“. Lidé, kteří nedosáhli v životě ničeho, na co by mohli být pyšní, a v kooperaci vidí možnost, jak by se mohli zviditelnit a třeba dostat k lepší pozici, vyššímu společenskému statusu.

Permanentní hrozba

Rozumím. Nicméně, jak se zdá, většina Ukrajinců se podílí na obraně země a to i po pěti měsících a nyní během letních prázdnin… Snažíte se také nějak odpočívat?
Válka je pro nás existenční. Ale nevíme, jak dlouho ještě bude trvat a my ji musíme dovést do zdárného konce. Na jaře jsme byli všichni plní adrenalinu. Moje fungování vypadalo tak, že jsem se vzbudil, pracovat celý den, většinou ani neměl čas nebo chuť na jídlo a pak spal pár hodin, přerušovaným spánkem. To bylo ale dlouhodobě neudržitelné.

Proto se snažíme také nějakým způsobem načerpávat energii. Je rozdíl mezi tím, jak to mohou dělat ženy a jak muži, kteří nemohou odjet ze země. Snažíme se dodržovat práci pět dní v týdnu a volný víkend. Někteří mají nyní něco jako dovolenou, aby mohli načerpat sílu. Pokoušíme se docílit rovnováhy, ale ne proto, že bychom si užívali života. Je to těžké, když víte, že jste neustále vystaveni hrozbě, vaši příbuzní přišli o život. Ale je to cesta, jak se stát co nejefektivnějším. Aby to člověk dokázal, musí spát, musí umět „vypnout“ u jednoduchých filmů, potkávat se s přáteli. O to se teď snažíme a doufáme, že všechno brzy skončí.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme