Vjíždíme z Pokrovsku, tentokrát ve větší sestavě i s filmovým štábem. „Nálada je dobrá. Doufám, že najdeme kocoura,“ říkají filmaři.

Jedeme hledat kocoura. Jedna známá z facebooku uviděla na mých fotografiích a videích svého kocoura Garika a poprosila mě, abych ho přivezl. Její fenku se nám najít nepodařilo, chceme tak najít alespoň kocoura. Máme s sebou přenosku, misky, žrádlo a podestýlku.

Tentokrát jsme přijeli brzy ráno a obyvatelé po těžké noci plné útoků ještě spí.

Vyšel pan Kolja, který nám říká, ať jdeme rychle dovnitř. Před chvílí tady totiž lítal nepřátelský dron a Rusové by sem mohli něco odpálit, protože to tady zkoumají a prohlížejí.

Předešlý den slyšeli u sousedního domu zvuk nepřátelského dronu, za pár sekund se ozval výbuch a rozbilo to celý vchod. Kolja se dronu obává. Říká, že zrovna vaří oběd a rád by ho i dovařil.

Rok humanitární pomoci

Už je to rok, co jezdíme s dobrovolníky Olegem a Vitalikem do Vuhledaru s humanitární pomocí – vodou, chlebem a potravinovými balíčky.

Chleba je určený přímo „cílovým“ zákazníkům. Vše funguje jako švýcarské hodinky – přesně, rychle, organizovaně. Nejvíce zde chybí krmivo pro kočky a psy.

Filmaři David, Ben a Vašek jsou tady vůbec poprvé, a tak jim to tady musím ukázat, včetně podzemí, kde žijí obyvatelé Vuhledaru.

Potřebují tu především pitnou vodu a chleba. Nikdo neví, kolik lidí tady zůstalo. Je těžké je spočítat, protože se ukrývají ve sklepích. Několik set jich tady ale určitě je.

Kocoura Garika, kvůli kterému jsme sem také přijeli, jsme ale nakonec nenašli. Je nemocný a většinu dne tak někde spí ve sklepě, což se nedá prohledat, jelikož jich tu je velmi mnoho.

Necháme tady ale přenosku se žrádlem. Třeba se ho podaří chytit a budeme ho moct převézt do Dněpropetrovsku, kde by si ho převzala dcera paní Jeleny.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít