,Řeklo by se, že člověk v takových podmínkách nepřežije.‘ Lyman se vzpamatovává z ruské okupace
Bez elektřiny, pitné vody a s minimem jídla – v těchto podmínkách žijí tisíce lidí na čerstvě osvobozených územích v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Ve městě Lyman zůstalo po dobu ruské okupace několik tisíc lidí, kteří se z hrozné zkušenosti ještě stále nemohou vzpamatovat.
Před bytovkou s rozbitými okny se na slunci vyhřívá důchodce pan Volodymyr. Solárními panely si nabíjí mobilní telefon.
Na otázku „jak to jde?“ odpovídá: „Ale jo, jestli se dá takový život nazvat životem… Od února jsem se nikam nehnul. Přijeli Britové a ptali se: ‚Proč tady proboha zůstáváte?‘ A kam mám jet? Do Británie? Kdo nás tam potřebuje?“
Pan Volodymyr zůstane v Lymanu. Ze všeho nejvíce se teď bojí zimy.
„Tady bude hrozně, až začne sněžit. Nemám ani kamínka. A kam bych je v bytě postavil? Bez komína mi zakouří celý byt a v tom se přece vůbec nedá žít. A nemám ani dost dříví na celou zimu. Něco jsem si v létě nanosil ze zničených domů, ale zdraví už mi neslouží. Dříví mi stačí akorát tak na to, abych si venku na ohni uvařil vodu a čaj,“ říká Volodymyr.
Hned za domem ale začínají krásné borovicové lesy se spoustou dříví. Do lesa se ovšem pan Volodymyr s manželkou neodváží, všude jsou totiž miny.
„Ti, kteří se tam se tam vydali, už se nevrátili. Jejich roztrhaná těla tam leží doteď. My už jsme se ženou taky měli namále. Čtrnáctého dubna jsme spěchali vybrat peníze z banky, stáli jsme ve frontě, když něco vybuchlo. V bance zkolaboval počítač a peníze jsme nevybrali. Všichni se rozutekli,“ popisuje Volodymyr.
‚Dá se‘
V květnu Lyman obsadili Rusové a začalo být zle, vzpomíná Volodymyr: „Dali mi dva pecny chleba, ale navlhlé. Musel jsem je vysušit – k tomu se výborně hodí vojenské maskovací sítě, kterých je tu dost. Vřele doporučuju. Pak ale chléb došel a tak jsem nasbíral bylinky – řebříček obecný, což je bylina vojáků. Už vojevůdce Suvorov nařídil, že každý voják musí mít v kapse sušený řebříček. Z nasušeného řebříčku a trávy jsme pak pekli placky. Řeklo by se, že člověk v takových podmínkách nepřežije a vidíš, dá se.“
Tito postarší manželé měli štěstí, že jejich byt zůstal jakžtakž pohromadě. Sousedi dopadli mnohem hůř.
„Do tohohle domu se trefili asi pětkrát. Střecha nikde a dole je jáma, že by se do ní vešel tank T-34 i s hlavní. U nás to jenom vyrazilo okna. Balkon zůstal celý. Říkal jsem manželce: to nestojí za úklid. A měl jsem pravdu. O pár dní později proletěla raketa skrz náš dům a dopadla do garáže, kde shořelo auto. My jsme měli díru z ložnice do kuchyně. Naštěstí jsme tu noc spali ve sklepě. Je to místnost dvakrát jeden metr. Spal jsem na třech stoličkách a pode mnou pištěl pes Kuzja. Měl bys slyšet, jak ten plakal,“ říká Volodymyr.
Na každodenní ostřelování si už tady všichni zvykli. „Když to přestalo bouchat, uvolnili jsme se a potom buch buch! Výborně – a znovu do sklepa nebo alespoň k podezdívce domu,“ podotýká Volodymyr.
Zničené mosty, žádná elektřina a budovy srovnané se zemí. Ukrajinský Lyman se vzpamatovává z bojů
Číst článek
Manželka pana Volodomyra dodává, že teď už chtějí jenom klidně žít. Letos to opravdu nestálo za nic, potvrzuje Volodymyr.
„Všechno kvetlo, byla to nádhera. Ty šeříky… Ani ke květinám jsem si nepřivoněl, čichal jsem jenom střelný prach. Ale co když bude ještě hůř? To se máme pověsit? Všechno se může stát,“ říká Volodymyr.
Manželka pana Volodymyra s tím ale nesouhlasí. Nedokáže si představit, že by se jim mohlo přihodit ještě něco horšího.
