Vyšetřujete válečné zločiny a připravujete žalobu na Rusko. Včera jste v Poslanecké sněmovně mluvila o přípravě žaloby za genocidu – proč jste přijela do Česka? O jakou pomoc žádáte?
Za prvé chci ocenit veškerou pomoc, kterou český národ poskytl Ukrajině od prvního dne invaze. Česko je jednou ze zemí, které nám pomohly opravdu hodně. Jednou z pěti, které nám pomohly nejvíce. Vidím, že je stále spoustu práce. Přišli jsme k našim nejbližším spojencům s prosbou o pomoc. O rychlou pomoc. Včera jsem ve sněmovně mluvila o válečných zločinech, zločinech proti lidskosti a genocidě. kterou Ruská federace páchá vůči Ukrajině, mé zemi. Prosila jsem o pomoc s uznáním skutku genocidy na právní úrovni, prosila jsem o podporu nastavení prevenčních mechanismů, aby se tyto věci v budoucnu neděly, prosila jsem o vytvoření speciálního tribunálu na potrestání těch, kteří nemohou být potrestáni v rámci současných mezinárodních soudních struktur, prosila jsem o vytvoření speciálních mechanismů na vrácení lidí, kteří byli ilegálně deportováni z Ukrajiny do Ruska a Ruskem okupovaných teritoriích. Hlavně jsem prosila o pomoc s navrácením ukrajinských dětí.

Můžete mi říct více o tom, kdo byl deportován?
V tuto chvíli byly podle ukrajinských statistik deportovány asi dva miliony lidí všech věkových kategorií – od novorozenců až po seniory, včetně devadesátiletých a starších. Mezi nimi bylo 260 tisíc dětí. Šlo o děti z úplných rodin, ale i víc než dva tisíce dětí, které předtím byly v dětských domovech nebo domovech se speciální zdravotní péčí. A také máme případy dětí, které byly odděleny od svých rodičů po pobytu v takzvaných filtračních táborech. A ty děti byly poslané do ruského systému náhradní péče a adoptované ruskými rodinami.

Podle OSN využívá Ruska armáda znásilnění jako jednu z válečných taktik. Můžete mi říct o tom, kdo jsou ty oběti a jaké jsou jejich příběhy?
Je to obrovský zločin, který by měl být potrestán snad přísněji než ostatní. Rusové tento zločin využívají jako strategii, ale také jako součást genocidy ukrajinského národa. Když byly některé části Ukrajiny deokupované, jako třeba Kyjev nebo Charkov tak odtamtud začalo vycházet spoustu informací o tom, že děti, ženy i muži byli znásilněni. Těch příběhů bylo mnoho a stále se k nám dostávají nové příběhy z okupovaných teritorií. Ten problém je, že ne všichni jsou připraveni o tom otevřeně mluvit. Mnoho obětí se o tom v dalších letech mluvit neodváží. Mnozí budou žít ve stínu a budou mlčet. Jejich příběhy se nikdo nikdy nedozví. Co se týče válečných taktik, tak Rusové chápou, že tento druh činů vytváří obrovské trauma nejen pro tu danou osobu, ale také pro jejich rodiny a přátele, protože i ti pochopí, že se jim to může stát také, a na vlastní oči uvidí, jak hrozně těžké je se s tím vyrovnat.

I válka má svá pravidla. Mám na mysli první protokol Ženevské úmluvy, kde stojí, že by se ve válce mělo rozlišovat mezi těmi, kteří se na ní aktivně podílí, a civilisty. Viděli jsme mnoho případů, kdy Rusko útočilo na civilisty. V neposlední řadě například to byl útok na pěší most v Kyjevě minulý týden. Jaká jiná pravidla porušuje Rusko v této válce?
Porušili snad každé pravidlo a úmluvu, která existuje. Mocenské strany měly útočit jen na vojenskou infrastrukturu, ne na civilisty a civilní infrastrukturu nebo třeba elektrárny.

Také by se měl umožňovat válečným vězňům přístup k jídlu, pití, základní hygieně. Nemučit a neznásilňovat tyto lidi. Všichni jsme ale viděli příklad věznice Olenivky, kde byli ukrajinští vězni a Rusům to nebránilo v tom vybombardovat celou budovu.

V okupovaných teritoriích by okupační síly v žádném případě neměly deportovat lidi, měnit demografii těchto míst, vynášet archeologické nálezy a odnášet kulturní artefakty z muzeí, adoptovat děti do ruských rodin, nutit lidem ruské pasy, provádět ilegální referenda... Rusové udělali snad všechno, co je zakázané. Mohla bych o tom mluvit měsíc nebo dva a stejně bychom se neprokousali vším, co rusové spáchali na mezinárodní i národní úrovni.

Kdo by za to měl být potrestán?
Samozřejmě moskevský režim v čele s Putinem, protože oni jsou v čele země a těch zločinů. Dali rozkazy k deukrajinizaci (denacifikaci a demilitarizaci) Ukrajiny. Ale oni – ministři, premiér, Putin samotný, vedení armády, jako je (ministr obrany Sergej) Šojgu, Surovikov a generálové – ty všechny je možné potrestat v rámci existujících mezinárodních institucí – Mezinárodního trestního tribunálu.

Ale pokud jde o polní velitele a vojáky přímo v terénu – ty je možné potrestat pouze skrze národní soudní systém. Předně ten ukrajinský, ale i například v Česku už se některé případy otevřely. Je ale potřeba vytvořit zvláštní tribunál, jako byl ten vytvořený po druhé světové válce v Norimberku či Tokiu, k potrestání středních důstojníků a ministrů, kteří také páchali zločiny, ať už udělením rozkazu, nebo tím, že fyzicky sami zabíjeli.

To je celkem jedno. Například ruská dětská ombudsmanka Marii Lvová-Bělová, která je vinná za deportaci a nucenou adopci ukrajinských dětí. Ona sama si adoptovala chlapečka z Mariupolu a pak konstatovala, že by Rusové měli být pyšní a následovat ji v adopci ukrajinských dětí, změnit jejich mentalitu a identitu. Mezinárodní soud a Evropský soud nemá žádnou moc ji potrestat, ale šlo by to skrz ten zvláštní tribunál, který se připravuje.

Jak dlouho to bude trvat, než takový tribunál vznikne a než tyto rozsudky nabudou právní moci?
Mezinárodní soudnictví je vždy na dlouho. Případy mezinárodního kriminálního soudu se táhnou desítky let. Nám teď trvalo osm let, než se jeden případ posunul z prvního do druhého kola. Odhaduji, že v případě Ukrajiny a Ruska to bude trvat deset, patnáct, dvacet let. Takhle to funguje. Na národní úrovni to jde mnohem rychleji. To stejné platí pro zvláštní tribunál, který leží někde uprostřed té národní a mezinárodní. Už máme otevřené případy, jak na mezinárodní úrovni, tak na té ukrajinské národní. Jestli si to správně pamatuji, tak je to nějakých pět šest případů. Většina případů se otevře v dalším půl roce, a to na národní úrovni. Do té doby budeme poskytovat další a další důkazy.

Mezi mobilizovanými Rusy jsou pravděpodobně také případy mužů, kteří do války nechtěli, ale byli k tomu donuceni a teď se na zločinech podílí. Půjdou před soud i tito muži?
Vím, že i přesto, že někteří do války nechtějí, tak je tam Rusko posílá. Mají u sebe zbraně, ale i když nechtějí, tak mohou zabíjet, týrat nebo přihlížet, když se to děje. Budou potrestáni za to, co udělali. Ti, co do války nechtěli a po překročení ukrajinského území zamávají bílou vlajkou a řeknou, že raději budou vězni, tak ti také projdou národním soudním systémem, ale jen kvůli tomu, že ilegálně překročili hranice. Za nic víc souzeni nebudou, pokud nebudou zabíjet nebo týrat.

Co mají dělat běžní lidé, kteří ve válce neparticipují, ale stali se oběťmi válečných zločinů nebo jim byli svědky... 
Nahlásit to na policii nebo prakticky komukoliv v ukrajinské uniformě. Jakmile to udělají, tak bude zahájena právní procedura. Pokud se jedná o uprchlíky, kteří odešli do jiných zemí, tak je hrozně důležité, aby šli na policii a nahlásili to tamním autoritám. To jde ovšem jen v zemích, kde je univerzální jurisdikce, jako třeba Česko, Německo, Velká Británie nebo Spojené státy.

Je něco dalšího, co byste chtěla dodat?
Těch informací je tolik, že bych tu mohla mluvit rok. Ale chtěla bych upozornit na to, že tahle válka je postavená na záměru moskevských autorit zabíjet Ukrajince, potom smazat Ukrajinu z politické mapy světa.

Proto útočí na civilisty, nechávají vyhladovět lidi v okupovaných částech Ukrajiny, používají zakázané taktiky, jako třeba různé jedovaté plyny, a terorizují všechny, kteří symbolizují Ukrajinu. Kromě toho znásilňují, týrají, praktikují nelegální adopce ukrajinských dětí, ničí naše kulturní bohatství, nutí, aby školy učily o tom, že ukrajinština neexistuje, aby učily alternativní historii Ukrajiny a Ruska. Také provádí nelegální archeologické průzkumy. Zničí všechno, co vidí, a to je to, proti čemu chceme bojovat.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít