Vánoce slaví i křesťané v Zambii. K tradicím tam patří třeba tanec dívek
Vánoční svátky slaví i lidé v převážně křesťanských zemích subsaharské Afriky. Třeba v Zambii je přitom křesťanská víra poměrně nová záležitost. Dodnes se v jedné z nejchudších zemí světa snaží šířit víru – ale i pomáhat nejpotřebnějším – řada zahraničních kněží, například z Polska. Jednoho takového doprovázel reportér Českého rozhlasu Jan Prokeš:
Po asi hodinové cestě terénním autem po prašné nerovné cestě zastavujeme s knězem Grzegorzem ve vesnici Kanjemu. Ta se nachází ve střední Zambii, z velkých měst to mají místní asi nejblíže do Kabwe.
Duchovní, u místních známý jako otec Gregory, se za vítacího zpěvu ubírá v úmorném horku do ústraní pod strom, kde naslouchá zpovědím kajícníků. Ministranti a hlavního Gregoryho asistent, katechista Lawrence Chanda, mezitím v kapli rozkládají obrovskou krásnou bibli v místním jazyce bemba, pohár s mešním vínem, hostie a další propriety.
O to, jak vypadají křesťanské obřady a svátky v Zambii, se zajímal redaktor Jan Prokeš
Kaple je při začátku bohoslužby zcela zaplněná. Zdaleka tu ovšem není většina ze stovek obyvatel vesnice, kde působí kromě katolíků i několik protestanských církví.
Mezi účastníky mše převažují ženy a děti. V opravdu požehnaném věku je tady snad jediná paní – lidský život na zambijském venkově totiž většinou končí o dost dřív než v Česku.
Bohoslužba má klasický spád – kázání polského kněze v rodné řeči domorodců střídají sborové i sólové zpěvy. Atmosféra je však proti evropským zvyklostem temperamentnější, a to nejen díky bubnování. Třeba před oltářem jedna žena kojí, pod ní leží na zemi a spí tři starší děti.
Obřad vrcholí svatým přijímáním, vesničané pak ještě přinášejí správci farnosti dary, kterými projevují vděk za jeho duchovní, ale i materiální péči. Na hromádce se ocitají oříšky, trsy banánů, sladké brambory, cukr či vejce.
Otec Gregory si štědrosti vesničanů váží. „Je to dobré znamení, že tito chudí lidé cítí odpovědnost a podporují svou církev. Uvědomují si totiž, že jim kromě svátostí, jako je křest, nebo požehnání sňatků, přinášíme také rozvoj. Velmi často například vozí misijní auto nemocné lidi na kliniku. Zvláště pro obyvatele v hloubi buše je to jediná možnost, jak se dostat do nemocnice,“ říká kněz.
Grzegorz alias Gregory žije v Zambii už 19 let. Jeho první předchůdci, katoličtí misionáři, přišli do tehdejší severní Rhodesie teprve před zhruba sto lety. Z toho důvodu je podle Gregoryho víra mnohých Zambijců nepevná, byť se často projevuje živelně.
Kdo nemá co dát, přispěje prací
Polský kněz se i proto snaží budovat se svými sousedy a farníky důvěrné vztahy pozvolně, s trpělivostí.
„Žijí tady hlavně chudí farmáři. Nemohou si dovolit moc věcí. Proto je jako jejich farář podporuji. Snažíme se v našem úsilí potkávat někde na půl cesty. To znamená, že místní přispívají z toho mála, co mají. Když komunita nemůže přispět penězi, vždy po nich požaduji práci. A lidé jsou k takové kooperaci velmi ochotní. Třeba na stavbě kaple nebo školy. Já se zase snažím shánět peníze v Polsku i jinde. Farnost Mukonchi finančně podpořila i česká vláda prostřednictvím ambasády v sousedním Zimbabwe,“ řekl kněz.
Po skončení mše si jdu prohlédnout vesnici, v níž je hlavním zdrojem obživy pěstování kukuřice a bavlny, i chov skotu a koz.
Mají tu i mohutnou studnu. Zdá se, že tady naplněné barely rozváží i do okolních sídel. U kaple je zaparkované auto a vypadá to, že za chvíli vyrazí dodávka s vodou pro méně šťastnější vesnice.
A jak tu vlastně slaví Vánoce? Lawrence Chanda líčí, že dárky se tady na venkově dávají většinou jen hostům z jiné domácnosti, nebo že k vánoční mši patří i skupinový tanec. Ten prý předvádějí místní dívky už během adventu.
„Tak trochu proti pravidlům,“ podotýká lakonicky Lawrence.
