Před 25 lety, 10. dubna 1998, podepsali v Belfastu zástupci Británie, Irska a severoirských politických stran soubor smluv, které ukončily desítky let krveprolití v Severním Irsku. Tzv. Velkopáteční dohoda zahájila mírový proces v Ulsteru a její zachování bylo klíčovou součástí složitých brexitových vyjednávání. A dohoda se stále osvědčuje, tvrdí velvyslanci Dublinu a Londýna v Praze Cliona Manahanová a Matthew Field v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 8:54 10. dubna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co bylo z vašeho pohledu to nejdůležitější, čeho Velkopáteční dohoda před těmi 25 lety dosáhla?
Cliona Manahanová (CM): Řekla bych, že tím nejdůležitějším, co tato dohoda přinesla, bylo to, že prokazovala respekt všem stranám, byla inkluzivní a odstartovala mírový proces. Nebyl to jediný způsob, jak zajistit mír, ale v prostředí Severního Irska fungoval.

Platí to i navzdory faktu, že se rozpuštění a odzbrojení paramilitantních skupin nepodařilo kompletně a v Severním Irsku stále působí skupiny jako Nová IRA a dochází tam k občasným útokům jako naposledy v únoru na vrchního inspektora severoirské policie Johna Caldwella? Britská tajná služba MI5 dokonce nedávno zvýšila stupeň teroristické hrozby v Severním Irsku na druhý nejvyšší…
Matthew Field (MF): Ano, platí. To, co se podařilo dosáhnout před 25 lety, byl obrovský úspěch. Ale nesmíme to brát za hotové. Ten proces pokračuje a musejí se na něm podílet všechny komunity v Severním Irsku. Máme tu první generaci, která vyrostla v míru, a to je na tom to úžasné, že lidé mohli 25 let využívat benefity tohoto vývoje a komunity v Severním Irsku mohly spolupracovat. Ano, jsou tam stále problémy, ale ty jsou ve všech společnostech. Všechno nevyřeší jedna dohoda. Je tu ale dědictví toho úsilí naplňovat ji, které je tak pozoruhodné.

CM: S tím naprosto souhlasím. To nejdůležitější je, že tu máme už jednu generaci, která vyrostla bez permanentních násilností. Moje generace vyrostla v tom, že jsme v televizi sledovali tyto násilnosti, které se přenesly i do Británie a do Evropy a postihovaly naše ekonomiky a každý aspekt našich životů. Na udržení tohoto míru se ale musí neustále pracovat. Disidentské skupiny se objevují proto, že možná neznají historii, z důvodů frustrace a sociálního tlaku.

Jaké to bylo žít v době, kdy jste nevěděli, kdy a kde může přijít nějaký teroristický útok? Irská republikánská armáda a další skupiny útočily i mimo Severní Irsko. V Londýně, Dublinu a na dalších místech…
CM: Bylo to hodně stresující. Chodila jsem do dívčí školy vedené anglickým řádem a nikdo tam o tom nemluvil. Učitelé nevěděli, jak s námi mluvit o tom, co se dělo sto mil od nás. Působilo to jako takový blok a já jako mladá Irka jsem měla pocit, že jsem občanem druhé kategorie. To možná vedlo k politizaci mého uvažování a uvědomění si potřeby míru. A jediný způsob, jak ho bylo možné dosáhnout, bylo zapojení všech stran na ostrovech, a ne jenom jednáním s Londýnem.

Jak jste ty násilnosti a útoky vnímal jako britský chlapec?
MF: Velmi podobně. Bylo to ve zprávách, ale zároveň tam bylo určité odříznutí od reality. Úplně jsme nechápali, co se tam děje, a měli jsme pocit, že to je nevyhnutelné a bude to tam navždy. Změnilo se to až ve chvíli, kdy se objevilo skutečné odhodlání ty násilnosti ukončit a ukončit tohle období. A ukázalo se, že je to opravdu možné. Při pohledu nazpět se to jeví mnohem snazší, ale tehdy to bylo velmi ambiciózní a poháněné odhodláním dosáhnout nemožného. A nemožné se to jevilo až do chvíle, než se dosáhlo té dohody.

Po 25 letech míru můžeme podlehnout dojmu, že už tu bude nadobro. To bychom ale neměli. Je výsledkem tehdejšího velkého kolektivního úsilí a práce odvedené od té doby. Dnes je Severní Irsko spojené spíš s věcmi jako kybernetika, finanční technologie nebo natáčení Hry o trůny. A to je ten úspěch těch 25 let.

Úspěšný příběh?

Vy jste byla v tom roce 1998 členkou irského vyjednávacího týmu jako tehdejší tisková tajemnice irského ministerstva zahraničí. Jak na ta jednání vzpomínáte? Jaký moment byl tím zlomovým pro dosažení dohody?
CM: Podle mě jím bylo, když prezident Bill Clinton přijel jako vůbec první americký prezident do Severního Irska (v roce 1995). S kolegy jsem připravovala jeho návštěvu na jihu v Irsku, ale sledovali jsme, jak na sever přivezl senátora George Mitchella (hlavního amerického pověřence pro Severní Irsko – pozn. red.) a další senátory, lídry byznysu a další lidi, kteří měli představu, jak by ta budoucnost mohla vypadat.

Clinton ji tehdy v Belfastu a v Derry skvěle nastínil. Řekl, jak může tato budoucnost vypadat, ale že to je jejich budoucnost. Pak přijel do Dublinu a představil tam vizi, jak může vypadat spolupráce mezi severem a jihem a mezi Irskem a Británií.

Byli jste si tehdy jistí, že následná jednání přinesou dohodu, která bude tím řešením situace v Severním Irsku?
CM: My rozhodně ano. Těch 35 stran anglo-irské dohody s přílohami, když si je pročtete, mluví o zaměření na lidská práva, bezpečnost nebo na policii. Že vznikne nová severoirská policie, která nahradí tu starou, kterou některé komunity nerespektovaly. Že tato policie bude zahrnovat protestanty i katolíky a lidé ji budou respektovat. A to se také stalo. Ve Velkopáteční dohodě je tolik pozitiv a detailů, jak celá ta struktura bude fungovat. Tehdy to samozřejmě bylo něco nového a nebylo jednoduché to realizovat.

Co na britské straně? Jak jste ji tehdy vnímali vy? Zmiňoval jste, že se dosažení té dohody jevilo jako nemožné…
MF: Jak jsem říkal, patřil jsem ke generaci, která neznala nic jiného než Nepokoje (Troubles je britský termín pro éru teroru v Severním Irsku – pozn. red.). Znali jsme jenom násilnosti v Severním Irsku. Bylo pro nás obtížné si představit možnosti, které se s mírem nabízely. Jsem přesvědčený, že ta dohoda měla ohromný přínos nejen pro naše země, ale také pro další mírové procesy a pro jednání v úplně odlišných částech světa. Tím, kdo všechno byl do ní vtažen, zejména ženy, že nikoho nevylučovala, vztahovala se na lidská práva a zajištění bezpečnosti pro všechny. Přínosy toho pociťujeme dodneška.

Můžete vidět ten kontrast s jinými podobnými dohodami. Pracoval jsem na zavádění do praxe dvou mírových dohod: Daytonské smlouvy v Bosně a Ochridského rámce v Severní Makedonii. Kdyby ty byly schopné si vzít příklad z té Velkopáteční, zejména co se týče zapojení všech stran a role žen, tak by mohly být ještě úspěšnější.

Osvědčila se tedy dohoda za těch 25 let? Například část o sdílení moci mezi zástupci unionistů a republikánů nefungovala po celou dobu a Severní Irsko je i teď už skoro rok bez vlády. Dál jsou tam města rozdělená zdmi, pokračuje oddělené vzdělávání katolíků a protestantů…
CM: Určitě se osvědčila. Ukončila násilnosti, které přinesly obrovské množství mrtvých a opravdu hrozné zločiny. Poslední den, kdy jsem byla tiskovou tajemnicí a letěla jsem do svého nového působiště v Paříži, došlo k útoku v Omaghu (v srpnu 1998, který si vyžádal 29 mrtvých a přes 200 zraněných – pozn. red.). To byl šok pro všechny. Lidé si říkali, proboha, hlavně aby to vydrželo. Vydržet, to je ten úkol. Vydržet ve vzdělávání a integraci ve školství.

Politici na obou stranách by se měli snažit víc, o tom není pochyb, ale to platí vždycky. Tlak by měl být na ně. Někteří z nich reprezentují starší generaci. Potřebujeme, aby byli víc vidět zástupci mladší generace politiků. My děláme všechno pro to, aby to fungovalo, a jsem přesvědčená, že naši britští kolegové dělají to samé. 

MF: Určitě. Pokud jsou lidé frustrovaní z politiků v Severním Irsku, mají možnost jim to spočítat u voleb. Bezpochyby v některých oblastech zklamali, ale ten politický proces je možné znovu obnovit a začít zase tvrdě pracovat na zajištění budoucnosti. A to je to, co umožnilo těch předchozích 25 let. Je potřeba dál pracovat na integraci školství.

Hospodářské přínosy dohody jsou pozoruhodné a je nutné je udržet. Současné Severní Irsko je úspěšný příběh, ale kořeny tohoto úspěchu vyrůstají ze vztahů nejen se zbytkem Spojeného království, ale i s Irskou republikou. Do budoucna jsem tak optimistický.

Nepřestat

Velký význam Velkopáteční dohody jsme všichni sledovali během vyjednávání o brexitu, kdy se prakticky každá věc rozluky mezi Británií a EU posuzovala s ohledem na dopady na zachování funkčnosti této dohody a udržení severoirského mírového procesu při životě. Podařilo se to?
CM: Dalo to velkou práci neustále připomínat, co vedlo k té dohodě a proč byla uzavřena. A že velmi důležitou součástí je volný pohyb mezi severem a jihem stejně jako mezi Irskem a Británií a že má být zachován. Snažili jsme se, aby všichni, kdo přijížděli na ta jednání, znali tu historii. To bylo nesmírně důležité. Evropská komise a lidé v Bruselu ji znali, protože (hlavní unijní vyjednavač) Michel Barnier byl v minulosti eurokomisařem odpovědným za investice v Severním Irsku. Tyto investice představovaly spolu s mírem ten celoirský a evropský efekt této dohody.

Irská vláda se teď zaměřuje například na využití možností programu Erasmus pro studenty ze Severního Irska. To má velký význam. Významné je teď také téma energetiky a zdravotnictví. Snažíme se, aby to všechno fungovalo dál, a vůle k tomu tady je. V Armaghu sídlí společný sekretariát s úředníky ze severu a jihu, kteří pracují sedm dní v týdnu na tom, aby každá věc z Velkopáteční dohody fungovala. Zatímco politické tahanice nekončí, tak ta každodenní práce ukazuje přínos toho procesu.

MF: Velmi důležitá proto také byla dohoda dosažená nedávno ve Windsoru (mezi Evropskou komisí a britskou vládou o řešení sporů o fungování tzv. Severoirského protokolu – pozn. red.). Obsahuje dostatečné kompromisy z obou stran a odhodlání, jak zajistit to, aby všechno fungovalo, a udržely se všechny výdobytky z posledních 25 let. Bylo to složité a slouží ke cti oběma stranám, že se o to zasadily. Ale stejně jako u té dohody z roku 1998 platí, že teď se musí naplňovat a zavádět do praxe a řešit všechny problémy, které z toho vzejdou. Na tom musí Británie, EU, vlády v Londýně a Dublinu i lidé v Severním Irsku společně pracovat. Tyto vztahy jsou příliš důležité na to, abychom je zanedbali.

Uvedl jste, že Velkopáteční dohoda by mohla být vzorem pro jiné mírové dohody ve světě. Kde například?
MF: Týká se to jednak toho procesu a zapojení všech stran, o kterém mluvila paní velvyslankyně. Déle vydrží zejména ty mírové smlouvy, které více zapojují hlas žen. To je statisticky dokázáno, že jsou úspěšnější a trvají déle. Osvědčilo se to v Kolumbii i na jiných místech, kde se jednalo o míru. Opačným příkladem jsou ty smlouvy, kde ženy byly úplně vyloučeny, což na ně mělo zcela neblahý dopad. Důležité bylo také to mezinárodní zapojení.

Severoirské dohodě pomohli na svět lidé jako senátor Mitchell a obecně Spojené státy. Velmi nápomocná byla také Kanada, Finsko nebo Jižní Afrika. Měla spoustu přátel, kteří jí pomáhali, a to je užitečné pro jakýkoli mírový proces kdekoli.

Působil jsem v Bosně a Hercegovině a pracoval na implementaci Daytonské dohody (z roku 1995), kterou omezovalo už to, že ten proces samotný nebyl tak inkluzivní, jak by bylo potřeba. Velkým problémem tam také zůstává vzdělávání a zajištění jeho kvality.

Vy jste byla velvyslankyní pro Ukrajinu. Situace tam se dramaticky odlišuje od toho, co se dělo v Severním Irsku. Přesto, nevidíte alespoň nějaký prvek z té severoirské dohody, který by šlo použít pro řešení války na Ukrajině?
CM: V tomhle se s Mattem asi shodneme, že každý proces je jiný. Vnášíte do něj vlastní historii. Vzpomínám si na slova zesnulé královny Alžběty II., která pronesla při své historické návštěvě Dublinského hradu (v roce 2011). Tehdy panovala velká očekávání, co řekne, a ona pronesla: „Měli byste mít úctu před historií, ale nesmíte se jí nechat svazovat.“ To je poučení, které nám přinesl náš mírový proces. Poznat kdy a jaké pro něj byly ty správné podmínky. A to si musí určit v prvé řadě Ukrajina.

Spojené národy a zbytek mezinárodního společenství čekají na to, čím k tomu budou moci přispět. Musíme k tomu ale přistupovat s velkou pokorou. Ten proces bude trvat dlouho a bude vyžadovat ohromnou podporu Ukrajině. Co nás naučilo těch 25 let mírového procesu v Severním Irsku, je to, že nemůžete přestat. Musíte v tom pokračovat.

MF: Jak bude vypadat ten mír, je otázkou pro Ukrajince. Pro naši vládu i pro vládu Česka jako pro demokratické země je velmi důležité hájit hodnoty a projevovat solidaritu, ať už v podobě podpory Ukrajině nebo pomoci uprchlíkům. V tom musíme pokračovat a dát Ukrajincům možnost rozhodnout o jejich vlastní budoucnosti. A to je pro nás ta hlavní priorita.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít