„S ohledem na nešťastnou situaci se Venezuela většímu přenosu nákazy paradoxně ubránila. Naši známí a rodina v zemi proto z koronaviru větší obavy nemají,“ říká Nina Stredelová, která ve Venezuele žila do roku 2015 a pochází odsud i její manžel. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje tamní karanténní opatření, kritický stav venezuelské ekonomiky a zdravotnictví, ale i dopady současné situace na režim prezidenta Nicoláse Madura.

Rozhovor Caracas 6:51 18. června 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Latinská Amerika poměrně dlouho jen v klidu sledovala, jak se pandemie koronaviru přesouvá z Číny do Evropy a pak do Spojených států, nyní je ale Jižní Amerika hlavním ohniskem šíření viru. Jak situaci prožívají vaši známí a manželovi příbuzní, kteří v zemi zůstávají? Mají z koronaviru obavy?
Vyloženě obavy z nákazy jsme od nich nevycítili. V době, kdy se infekce přenášela do Latinské Ameriky, totiž postupně vyplývalo na povrch, že nejpostiženější země jsou hlavně ty kolem Venezuely. V důsledku politicko-ekonomické izolace, ve které je Venezuela fakticky už několik let, je tam situace jiná. Neprobíhají tam četné mezinárodní lety – před nástupem covidu mi kamarád na místě říkal, že hlavní letiště v Caracasu přijímalo asi jen šest letů týdně.

S ohledem na její nešťastnou situaci se tak Venezuela většímu přenosu nákazy paradoxně ubránila. Těch pár případů, které se tam začaly v březnu a dubnu objevovat, je pro zemi se 30 miliony obyvatel zanedbatelných, pokud tedy budeme věřit oficiálním číslům. Všichni naši známí a rodina ve Venezuele proto z koronaviru větší obavy nemají.

Případy, které se objevily, byly víceméně podchyceny a i vláda jednala velmi rychle a rozhodně. Už v polovině března zavedli kolektivní karanténu – Venezuela byla jednou z prvních zemí v regionu, která se toho chopila. Možná právě proto, že je režim jiný než klasické demokracie, protože byla nařízení velice důkladná a kvůli pandemii došlo k ještě většímu uzavření hranic, se tam nákaza tak nerozšiřovala.

Úřady ve Venezuele v současnosti evidují 3150 nakažených a 27 případů úmrtí v souvislosti s koronavirem. Do jaké míry se dá těmto číslům věřit?
To je velká otázka, pochyby o věrohodnosti čísel bych ale měla také u dalších zemí v regionu. Ne proto, že by to bylo záměrně kontrolováno, ale protože tam ta kontrola naopak není. V případě Venezuely je to podobné.

Je samozřejmě možné, že je skutečné číslo záměrně snižováno. Osobně bych se ale přikláněla spíš k tomu, že v hlavním městě a oblastech, kde je větší kontakt se zahraničními pracovníky, výskyt nákazy možná probíhal ve větší míře, ale nemuselo to být odhaleno. Pokud to pro nakažené skončilo fatálně, nemuselo se za pomoci testů zjistit, že byl daný člověk nakažený.

Spíš než že by to vláda záměrně kamuflovala, si proto myslím, že může být problém s informovaností lidí ve vzdálenějších koutech země. Tam jsou určitě nedostatečné podmínky pro testování nebo vůbec prošetřování toho, kdo je nosičem viru. Ale věřila bych tomu, že situace v zemi tak vážná není právě proto, že je Venezuela velice izolovaná a kvůli pandemii navíc došlo k dalšímu omezení přístupu lidí na její území.

Režim komunikuje to, co potřebuje

Země je od okolního světa víceméně izolovaná, v dubnu nicméně panovaly obavy z návratu tisíců venezuelských emigrantů z Kolumbie, kteří tam utekli v minulých letech kvůli ekonomické krizi a represím venezuelského režimu. Obavy ze zavlečení nákazy do Venezuely v souvislosti s návratem těchto lidí se tedy nakonec nepotvrdily?
Tyto informace nemám, ale nemyslím si, že by jejich návrat situaci ve Venezuele nějakým způsobem rozhodil. Je dobré si uvědomit, že klasická média a zpravodajství, jako známe od nás, ve Venezuele už neexistují. Člověk tedy dostává informace pouze ze státem kontrolovaných kanálů a propaganda komunikuje jen to, co potřebuje komunikovat nebo jí neuškodí.

Venezuelští lékaři se obávají nejhoršího. ‚Nefungující zdravotnictví epidemii nezvládne,‘ varují

Číst článek

Už v době, kdy jsme se odtud skoro před pěti lety stěhovali, byl problém dostat se k objektivním informacím, ať už jde o politický vývoj, nebo ekonomiku. Lidé si informace sdílejí jen přes sociální média jako facebook, twitter nebo instagram. Tyto platformy tam dobře fungují a stále víc získávají na důležitosti. Je ale těžké říct, do jaké míry mají lidé ve zdravotním sektoru zájem informace dál šířit.

Jak situaci kolem koronaviru vůbec tamní vláda komunikuje směrem k veřejnosti?
Hlavní sdělení prezidenta vůči veřejnosti už téměř dvacet let probíhají přes speciální vládní vstupy v televizi – hlavně ve státní televizi, přenos ale probíhá i v soukromých médiích, které kvůli tomu musí přerušit program. Opoziční média vymizela nebo změnila způsob, jakým fungují.

V těchto televizních výstupech prezident nyní oznamuje všechna opatření, jaká byla v souvislosti s pandemií přijata. Je to samozřejmě prezentováno dramatickým způsobem, aby si získal kredit za to, že přijal kroky potřebné k ochránění populace. Stejně tak zde oznámil i to, jak bude probíhat uvolňování – zavedli systém sedm na sedm, to znamená, že je sedm dní karantény a sedm dní postupného uvolňování podle rizikovosti jednotlivých zón. Kritická zóna je samozřejmě hlavní město nebo také stát Vargas, který je u moře a je tam mezinárodní letiště, ale i oblast u hranic s Kolumbií, kde stále proudí davy lidí.

‚Jako střelit se do nohy.‘ Brazílie maskuje data o koronaviru, pandemie je mezitím stále na vzestupu

Číst článek

Co přesně bylo ve Venezuele zavedeno v rámci karantény, která tam platila od poloviny března?
Vypadalo to tam podobně jako u nás. Byl omezen provoz obchodů, které byly otevřeny jen dopoledne, od 12 hodin se pak lidé měli zdržovat doma. Od března byly zavřené také školy, ale i restaurace, kdy bylo dovoleno jen vzít si jídlo s sebou.

Jak se v zemi přistupuje například k nošení roušek?
Oficiální nařízení je takové, že se roušky jako základní obrana proti šíření mají nosit. Roušky lidé používají hlavně v dopravních prostředcích a vnitřních prostorech, kde je to povinné. Na ulicích už je to dnes vidět méně, tam to má třeba jeden člověk z deseti.

Jak na podobná opatření lidi ve Venezuele reagovali?
Myslím, že to vesměs akceptovali, ale pokud jde například o to nošení roušek, je vidět, že spousta lidí je tam nenosí. Zřejmě to považují za zbytečné, protože u nich situace není tak vážná jako v Brazílii nebo Ekvádoru. Uzavření škol, omezení provozu obchodů a kanceláří ale dodržováno určitě bylo.

Bez armády změna nepřijde

Situace ve Venezuele zřejmě není tak kritická jako v okolních zemích, od začátku epidemie ale panovaly obavy kvůli stavu tamního zdravotnictví, na kterém se podepsaly roky hluboké ekonomické krize – v nemocnicích chybí léky i základní materiál. Jaký je tedy stav venezuelského zdravotního sytému? Dokázal by na epidemii většího rozsahu reagovat?
Podle toho, co vím od rodiny, je fungování zdravotnictví velmi problematické. Sektor je rozdělen na veřejnou zdravotní péči a soukromé zdravotnictví, které bylo historicky dobře rozvinuté. Funguje tam i systém soukromého pojištění, proto jsem i já, když jsem ve Venezuele žila, mohla být v klidu. V placeném sektoru dostanete vysoce kvalitní zdravotní péči, kvalita veřejného sektoru je ale o dost nižší. Nejde o kvalitu lékařů, ale hlavně o investice do vybavení nemocnic.

Američan na videu tvrdí, že ho najala floridská firma, aby svrhnul venezuelského prezidenta Madura

Číst článek

V současnosti to podle manželova bratrance probíhá tak, že kdokoliv může nemocného odvést do veřejné nemocnice a „lékař udělá, co je v jeho silách“ – takto doslova to bratranec popisoval. Problémem je ale to, že lékař v mnoha případech potřebné léky, vybavení a přístroje prostě nemá. Pak přichází situace, kdy si rodina – ve Venezuele je kultura taková, že vás někdo z příbuzných k lékaři vždy doprovodí – musí napsat na papírek, co všechno je nutné sehnat v lékárně nebo kdekoliv jinde a přinést to lékaři, aby mohl pacienta ošetřit. Takhle to funguje bez ohledu na pandemii. Člověk si léky a další zdravotní pomůcky musí opatřit sám. Na pandemii většího rozsahu proto podle mě připraveni nejsou.

Situace v zemi je vážnější i v souvislosti s blokádou a embargy ze strany Spojených států, Venezuela a veřejný zdravotní sektor je proto závislý na spřátelených režimech, jako je Rusko, Čína nebo Írán. Před nedávnem jsem se navíc dozvěděla, že velké pojišťovny z velké části odešly a přeprodaly své klienty těm, co v zemi zůstaly. Péče, která je pokrytá soukromými pojistkami, se zároveň zredukovala na absolutní minimum, tedy v podstatě jen na pohotovostní ošetření, aby se zabránilo nejhoršímu. To je situace, ve které nikdo nemá žádnou jistotu – pokud nemá známého lékaře nebo dostatečný vlastní kapitál v dolarech, aby si mohl péči na soukromé klinice zajistit.

Jak se současná situace podepsala na už tak tristní ekonomické situaci v zemi a životech lidí ve Venezuele?
Tady je důležité říct, že Venezuela v minulosti fungovala s vlastní národní měnou, s bolívary. Za posledních deset let se ale měna tak obrovsky propadla, že v reálu se země dolarizovala. V tuto chvíli proto všechno funguje podle cen v dolarech. Když jdete na nákup, jsou místa, kde v dolarových cenách seženete čistě dovozové zboží, na kterém je ještě dovozní přirážka. Potraviny i základní produkty potřebné k životu jsou proto hrozně drahé.

Lukeš: Krize změní USA k nepoznání. Je šokující, jak málo lidí věří realitě a kolik jich Trumpovi tleská

Číst článek

Obchody navíc trpí výpadky dodávek – už před těmi pěti lety bylo běžné, že nebylo mléko, maso nebo toaletní papír. Teď je to ale daleko vážnější a přidaly se k tomu i vysoké ceny. Pro rodiny, které nemají přístup k dolaru nebo euru, to je obrovský problém. Ale s ohledem na to, že odtud miliony obyvatel v minulosti emigrovaly, jsou lidé v zahraničí schopni rodinám ve Venezuele posílat prostředky. Díky tomu dokážou rodiny přežívat a zajistit si denní provoz, aby neumřely hlady. Upřímně nevím, jak to dělají rodiny, které tuto možnost nemají.

S ohledem na tuto situaci je aktuální stav skutečně dramatický. Náš známý dlouhá léta provozoval krámek s uměním, od března ale funguje v omezeném režimu a klienti navíc přestali chodit, byl proto nucen také zavřít. To se týká spousty lidí, kteří nyní hledají cesty, jak se v omezené ekonomice uživit. Teď přijde úplný úpadek a nevím, jak dlouho se to dá vydržet. Lidé ve Venezuele jsou ale natolik přizpůsobiví a vynalézaví, že přežijí všechno. Možná nakonec proběhne nějaká celonárodní mobilizace napříč sektory a dojde ke změně – nejen politicky, ale i v řízení ekonomiky.

Jak současnou situaci pociťuje režim prezidenta Nicoláse Madura? Na venezuelském průmyslu se podepsaly nedávno uvalené sankce Spojených států, kterými chce Washington zbavit autoritářského prezidenta Madura moci. Je koronavirus něčím, co může přispět k pádu režimu?
Osobně mám dojem, že úplně ne. Cestu vidím jedině v dalším zhoršení ekonomiky, která by vedla k hlubší nespokojenosti a rozmrzelosti obyvatel. Nicméně pandemie koronaviru nebyla v zemi tak rozšířená, aby to představovalo větší problém. Vláda to prezentovala tak, že „je to vážná situace, udělali jsme všechny potřebné kroky k zabránění dalšího šíření a vše se provedlo, jak se řeklo“. Tím, že se situace výrazně nezdramatizovala, pandemie prezidentu Madurovi zvlášť nepřihoršila. Roli tedy bude hrát hlavně ekonomická otázka přežití.

‚Mám strach, ale potřebuju peníze.‘ Rozvojové země zvažují uvolňování, přestože pandemie dál sílí

Číst článek

Pokud bychom dnes přepočítali minimální plat v bolívarech na dolary, vychází to na dva až tři dolary za měsíc. Ceny jsou ale mezinárodní a v porovnání s platy naprosto neúměrné. Říká nám to i švagr – když jde nakoupit a má s sebou 20 dolarů, koupí si čtyři věci, jako je olej, balíček špaget, rýže a fazole. Produktivní sektor je ve Venezuele natolik zdecimovaný, že se tam nic nevyrábí, země je proto závislá na dovozu, který je ale s přirážkou.

Situace je opravdu vážná a nikdo neví, jestli se dokáže zlepšit a co bude tím spouštěčem. O Venezuele se totiž nerozhoduje ve Venezuele nebo ve Washingtonu, ale v Pekingu, Moskvě a možná i v Teheránu. Do Venezuely jsou soustředěné globální zájmy, protože to je pořád ještě země s největšími ropnými zásobami na světě. Zájmem určité části světa je proto udržet režim u moci, aby dané země mohly dál získávat to, co tam v minulých letech investovaly.

K tomu, aby došlo k nějaké změně režimu, je ale klíčová hlavně armáda. Ta je zatím loajální režimu prezidenta Madura a změnit se to může jen se zhoršením ekonomické situace. Pokud ekonomická krize bude už tak neúnosná, že to pocítí i členové armády a jejich rodiny. Je to o penězích, armádě a o tom, kdo udrží sílu. Pokud opozice nezíská na svou stranu rozhodující část armády, není možné, aby ke změně došlo.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít