Pochází z generace, která nezažila nic jiného než krizi ve Venezuele. A patří mezi miliony lidí, kteří nakonec svou domovinu opustili. Události posledních týdnů jí ale jako mnoha dalším daly naději, že přijde změna. „Pokud Nicolás Maduro neodejde, poteče ještě víc krve. Pak je možné všechno – vojenskou intervencí počínaje a občanskou válkou konče,“ říká novinářka Kim Yanézová v rozhovoru pro iROZHLAS.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Aarhus (Dánsko) 7:00 4. února 2019 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Juana Guaidóa uznalo prezidentem Venezuely 60 zemí světa, Nicoláse Madura uznává 19 zemí. Po protivládních protestech bylo zatčeno 850 lidí, z nichž je 77 nezletilých,“ píše se v reportu, který Kim 28. ledna odeslala stovkám svých kontaktů skrze WhatsApp a Telegram – aplikace, které venezuelská vláda nemůže zablokovat.

Stejně jako ona rozesílají podobné zprávy přes mobilní telefony svým kontaktům ve Venezuele i mimo ni další novináři. Nabízejí tak informace o dění v zemi, kde tradiční média o současné situaci mlčí. „Venezuelané věří novinářům víc než kdy předtím, a když něco chtějí vědět, zeptají se přímo jich. Tak tyhle reporty vznikly,“ vysvětluje.

Kim každé ráno připravuje zprávy v dánském Aarhusu, tisíce kilometrů daleko od domoviny, kam odešla za studiem žurnalistiky a odkud napjatě sleduje vývoj situace ve Venezuele. A právě v Dánsku se setkáváme při rozhovoru pro iROZHLAS.

Únos i první nákup v životě

O dění ve Venezuele se píše teď především na politické úrovni. Jak bys popsala každodenní realitu běžných lidí?
Ve Venezuele jsme zvyklí na chaos a potýkat se s ním je na denním pořádku. To například zahrnuje stání v dlouhých frontách před obchody s potravinami a neustálý strach, protože už po čtvrté hodině odpoledne je nebezpečné být venku na ulici. Pak je tu taky to, že jako novinář musíte čelit politickému pronásledování a cenzuře. Takže se ve své vlastní práci musíte naučit sebecenzuře. Proto, když jsem přijela do Dánska, poprvé v životě jsem cítila klid.

Pamatuju si, když jsem poprvé šla nakupovat do obchodu. Bylo to taky poprvé, co jsem měla peníze a šla jsem nakoupit jídlo. Nikdy předtím jsem tohle nezažila. Pamatuju si sice nákupy s tátou, jednou nebo dvakrát jako dítě, ale tohle bylo něco jiného. Jde o tak triviální věc – každodennost – ale ve Venezuele to normální není.

Bylo ti někdy nepříjemné sdílet s ostatními tady v Evropě, jak vypadá život ve Venezuele?
Nejdřív vůbec, ale pak jsem začala mluvit o mém únosu v roce 2015. Únosy jsou ve Venezuele dost běžné, a tak pro mě bylo dost přirozené o té zkušenosti mluvit. Když mi ale přátelé začali říkat, že to opravdu není až tak normální, jak si myslím, došlo mi, v čem jsem doposud žila. Tři roky poté, co mě unesli, jsem začala mít noční můry. Ve Venezuele to ale tak nevnímáte, tam si nemůžete dovolit vyvádět. To, že vás unesou, z vás nedělá speciální případ, musíte se oklepat a jít dál.  

Můžeš trochu víc popsat, co přesně se stalo tobě?
Jednoho dne do mého domu vtrhl zamaskovaný muž. Ukradl, co mohl. Vyhrožoval mi a nakonec mě s sebou odtáhl se zbraní namířenou na můj obličej jako rukojmí. Byla jsem samozřejmě vyděšená, ale není to jako scéna, kterou byste mohli vidět ve filmu, kde únosci drží rukojmí několik dní a čekají, až jim někdo zaplatí. Ve Venezuele, protože jde o tak každodenní věc, jde vlastně o byznys, takže je to spíš otázka hodin. Únosci jsou na takové osmihodinové směně a musí si svou pracovní dobu rozdělit na víc částí, aby stihli víc únosů.

Dá se proti tomu vůbec nějak bránit? Mezi únosci jsou podle zpráv zahraničních médií a lidskoprávních organizací často také členové bezpečnostních složek v civilu.
Nedá. Ve Venezuele prakticky neexistuje soudní systém. Navíc, když vás unese nebo napadne někdo z bezpečnostních složek, komu si budete stěžovat? Pokud máte co dočinění s naší vládou, jste nedotknutelní.

Dva prezidenti, jedna země v krizi

Venezuela je teď v situaci, kdy má prakticky dva prezidenty. Na jedné straně je Nicolás Maduro s podporou armády. Na druhé Juan Guaidó, za kterým stojí Národní shromáždění a který pro mnoho lidí představuje naději na změnu. O tom, kdo je legitimní lídr země, se vedou mnohé debaty, často ale vedou zpět k jarním prezidentským volbám. Proč?  
To, co se momentálně děje ve Venezuele, není nic jiného než ústavní odezva na protiústavní jednání. V současnosti máme ve Venezuele lidem zvolené Národní shromáždění a Madurem ustavené Ústavodárné shromáždění, které vzniklo v roce 2017 ve snaze potlačit opozicí vedený parlament (viz infogram níže - pozn. redakce).

Podle naší ústavy takové shromáždění vzniknout může, dvě věci ale musí proběhnout ještě předtím: první z nich je referendum, ve kterém se občané musí vyslovit pro, nebo proti takovému kroku. Druhá věc je ta, že pokud občané vznik nového Ústavodárného shromáždění odhlasují a takové shromáždění vznikne, prezident musí odstoupit. Ani jedno z toho se ale nestalo. 

Venezuelská opozice se tajně setkává s armádou, tvrdí vůdce protivládních sil Guaidó

Číst článek

Takže by se Maduro tak jako tak musel vzdát své funkce?
Ano. Protože chce, aby se přepsala ústava. Podle té současné se navíc prezidentské volby měly konat v prosinci a mělo je vyhlásit lidem zvolené Národní shromáždění. Nakonec se ale konaly v květnu a ohlášeny byly Ústavodárným shromážděním až v dubnu. Většina opozičních stran se nemohla účastnit, někteří lídři byli zadrženi. Loňské prezidentské volby jsou tak považovány za podvod kvůli celému procesu, který k nim vedl a který je protiústavní. To je také důvod, proč 20. května 2018 mnoho lidí nevolilo.

To, že Maduro lže, když říká, že odvolilo 10 milionů lidí, koneckonců potvrdila i externí společnost, která poskytovala technické zázemí voleb. Když se pak Maduro prohlásil za prezidenta a 10. ledna začal nové funkční období, stal se z něj uzurpátor moci. Maduro navíc složil přísahu před nejvyšším soudem, ne před parlamentem, jak vyžaduje ústava.

Co ale Guaidó? Proč je pro mnohé těžké uznat ho za legitimního prezidenta země? 
Někdy se nepravdivě píše, že je „samozvaným“ prezidentem. Tím, že Maduro začal uzurpovat moc, umožnil spuštění ústavního procesu, během kterého se má moci chopit současný předseda Národního shromáždění – což je v současné době Guaidó. 23. ledna se tak stal prozatímním prezidentem a do 30 dní by měly být vyhlášeny nové volby, což je ovšem podmíněno tím, že Maduro nebude dál uzurpovat prezidentství. Takže k volbám asi jen tak nedojde.

Podle venezuelské ústavy jde tedy o přechodný proces, který má za cíl obnovu demokracie v zemi, a Guaidó teď musí stát v čele tohoto procesu, vyhlásit volby – pokud to půjde – anebo se nějak vyrovnat s tím, že Maduro nezmizí.

Hlad, korupce a beznaděj

Když se dívám na záběry z lednových protivládních protestů ve Venezuele a slyším tvoje zkušenosti, přemýšlím, proč vlastně lidé do ulic vyšli? Chtějí politickou změnu, nebo hlavně přežít a mít aspoň dostatek jídla pro své rodiny?
Podle mě je to mix obojího. O změnu se pereme už roky, jde prakticky o celou jednu generaci. Lidé jsou teď ale opravdu zoufalí. To, k čemu došlo 23. ledna (Juan Guaidó před demonstrujícím davem oznámil, že se stal dočasným prezidentem země - pozn. redakce), bylo ale rekordní. Lidé chtějí demokracii, ale také chtějí přežít, jsou zhnusení a unavení.   

Na Venezuelu se v posledních týdnech obrátila pozornost celého světa. Proč teď, proč ne po volbách v květnu, nebo před třemi, pěti lety? Co se změnilo?
Myslím, že tou první věcí je smrt Huga Cháveze, jehož propaganda dosahovala hodně daleko za hranice Venezuely, druhou pak klesající ceny ropy. To dohromady upoutalo pozornost mezinárodní komunity, která se začala na Venezuelu opět víc soustředit. Posun také nastal v tom, že hodně politiků z okolních zemí, kteří Cháveze podporovali – Lula da Silva v Brazílii, Cristina Fernándezová de Kirchner v Argentině nebo Juan Manuel Santos v Kolumbii – je pryč. Když se na to díváme zpětně, jde vidět, že všichni tihle lídři operovali v jedné zkorumpované bublině. Největší změna je ale Madurovo uzurpování moci, které se stalo klíčovým pro obnovení zmiňovaného ústavního procesu opozicí. Byla to poslední kapka.

A mohl by tenhle proces opravdu vést ke změně, která bude trvat?
Věřím, že ano. Maduro by měl odejít ze dvou důvodů – první je ten, že zachrání sám sebe. Druhý je pak jeho strana. Pokud opravdu věří v „chavismo“ jako politickou ideologii, která může existovat ruku v ruce s demokracií, musí odejít, jinak ji naprosto zničí a celá ideologie zanikne. Pokud Maduro neodejde, poteče další krev. Pak je možné všechno – počínaje vojenskou intervencí a občanskou válkou konče.

Evropský parlament uznal Guaidóa dočasným prezidentem Venezuely. Vyzval k tomu i státy

Číst článek

I když ale přijde nový prezident, který bude vládnout s Národním shromážděním, Venezuela je v kritickém stavu a politika je protkaná korupcí. Zásadní problém tak přetrvá.
To je pravda. Podle některých analytiků jsme opravdu v krizi. Jako země jsme přestali růst před 40 lety a bude to trvat hodně dlouho, než se z toho dostaneme, to všichni víme. Ale teď jde především o to dostat šanci napravit, co se dělo v minulosti, znovu postavit naši zemi na nohy. Politici v Národním shromáždění navíc fungovali i poté, co nemohli vykonávat svou zákonodárnou moc. Nastřádali data proti korupčníkům, zahájili vyšetřování a připravili kroky a zákony, které bude potřeba po odchodu Madura co nejdříve přijmout, aby se země mohla znovu revitalizovat.

Tím myslíš třeba obnovu bezpečnostních složek, armády?
Ano, přesně tak. V tomhle je teď zásadní zákon o amnestii, který Národní shromáždění přichystalo. Další důležitý zákon by se měl dotýkat humanitární krize v zemi. Už tak dlouho se s humanitární krizí potýkáme, Maduro to ale odmítá přiznat.

Mzda? Peníze na čokoládovou tyčinku

Chceš se po studiích vrátit zpět do Venezuely?
Když jsem z Venezuely odjela, bylo mi hrozně. Bylo to pár měsíců po volbách. Věděla jsem, že mojí zemi vládne diktátor, a cítila hroznou bezmoc. Loučila jsem se s Venezuelou s tím, že už se možná nikdy nevrátím zpět. Teď mám ale zase naději a samozřejmě bych se do své země ráda vrátila, Venezuela je nádherná. Před odjezdem jsem tuhle vizi neměla. Za poslední výplatu jsem si mohla dovolit koupit jednu čokoládovou tyčinku, takže jsem si neuměla představit, že bych se vrátila a dělala novinařinu za takových podmínek. 

Ve fungující demokratické společnosti se zdá hranice mezi novinařinou a aktivismem jasná. Ve Venezuele ale tyhle role splývají, čím to podle tebe je?
Jedna z funkcí novinařiny je ta, že hraje zásadní roli pro demokracii. Takže ano, když žijete v totalitním režimu, jste aktivista novinář, protože pokud chcete efektivně pracovat, musíte nejprve té demokracie dosáhnout.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít