'Komunisté z Vietnamu už útočí i na svobodu v Česku. Ale já nemám co ztratit - bojuji za své děti'

Když jí zemřel otec, nemohla ho pohřbít: Komunistická strana Vietnamu jí návrat do rodné země zakázala. Mai Nguyenová se ale zlomit nenechá, za svobodu práva pronásledovaných Vietnamců se bude dál bít z Prahy. "Nemám co ztratit. Dělám to pro budoucnost svých dětí a dlužím to těm uvězněným," vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. Proč ve Vietnamu vládne násilí - a sahají chapadla tamních komunistů až k nám do Česka?

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Nemám co ztratit. Nenalákají mě žádným bohatstvím – až zemřu, nevezmu si s sebou ani ň. A cítím, že když jednám tak, jak jednám, má moje existence nějaký význam." Vietnamsko-česká lidskoprávní aktivistka Mai Nguyenová na protestu před ambasádou Vietnamské socialistické republiky v Praze. | Foto: Dominika Píhová | Zdroj: Český rozhlas

Proti represivním praktikám Komunistické strany Vietnamu se v pondělí protestovalo před vietnamskou ambasádou v Praze. Demonstranti přišli s lepicí páskou a transparenty, nakonec však na výzvu policie museli mýt chodník. Vadilo totiž, že na něj křídou napsali 600 čárek - za 600 dní za mřížemi. Přesně tak dlouho už vietnamský režim vězní známého obhájce lidských práv Nguyen Van Daie.

Co se stalo na pondělní demonstraci před velvyslanectvím Vietnamské socialistické republiky? Přečtěte si zde: Chcete v Praze demonstrovat za lidská práva Vietnamců? Připravte si kartáč a kýbl s vodou

Po reportáži z pondělního protestu, který upozorňoval na bezútěšnou lidskoprávní situaci ve Vietnamu, přinášíme avizovaný rozhovor se svolavatelkou demonstrace Mai Nguyenovou. V Česku, kde pracuje pro místní pobočku známých zahraničních aerolinek, žije paní Mai už od začátku 90. let, do Vietnamu se však ještě donedávna pravidelně vracela za rodinou.

Teď už nemůže: její prodemokratické aktivity a otevřená kritika komunistického režimu byly „odměněny“ zákazem návratu. Vietnamské úřady ji do rodné země nepustily ani kvůli smrti jejího otce. Paní Mai pro iROZHLAS.cz vysvětluje, proč má boj za lidská práva ve Vietnamu smysl. Navzdory osobním ztrátám – anebo možná právě kvůli nim.

Na pondělní demonstraci jste mi popisovala, proč se tak zasazujete za spravedlnost pro vězněného Nguyen Van Daie: pronásleduje vás prý zoufalství v očích jeho manželky, které jste spatřila během jejího svědectví před europoslanci. Stojí za vaším aktivismem za lidská práva ve Vietnamu nějaký podobně silný moment, nebo to byl postupný proces?
Tady je to trochu jinak: na otázky lidských práv se dívám z pohledu rodiče. Moje děti tady v Česku dostaly ohromné příležitosti, společnost jim přinesla tolik možností, které jsem já nikdy neměla! Ani ve Vietnamu a ani v Rusku, kde jsem studovala vysokou školu.

S manželem jsme se vždycky snažili poskytnout našim dětem to nejlepší. A teď, když už starší dostudoval a našel si uplatnění a mladší studuje ve Vídni, si říkám, že nejlepší investice do jejich budoucnosti dětí je zasadit se o lepší společnost. Nejsem angažovaná jen ve Vietnamu, podobný postoj zastávám i tady v Česku. A mojí motivací je právě budoucnost dětí.

A kdybyste tehdy neodešla a zůstala ve Vietnamu? Jakou budoucnost by měly tam?
Můj starší… on je takový rebel. Nesnáší příkazy shora, odmalička vyžadoval férové zacházení. Často si říkám, že kdyby vyrůstal ve Vietnamu, už by dávno skončil někde na ulici.

ZADUSIT SVOBODU SLOVA

Svoboda slova ve Vietnamu neexistuje, oficiální média jsou pod kontrolou komunistické vlády. Doménou jejích kritiků a prodemokratických aktivistů je tudíž internet a blogy, jež se režim pravidelně pokouší umlčet; nelíbí se mu ani pouliční demonstrace. Například protesty proti Pekingu, vyvolané teritoriálním sporem v Jihočínském moři, byly kroceny už v roce 2011, o tři roky později vypukly bouře kvůli čínské ropné plošině ve vietnamských vodách a vietnamské bezpečnostní složky v rámci zásahu proti výtržnostem bily a zatýkaly opoziční aktivisty a blogery; brutálně zakročily i při protestech u příležitosti návštěvy hlavy Číny Si Ťin-pchinga v Hanoji (2015), apod. Více např. „Kdy Čína některého ze svých sousedů napadla?" - „Vietnam, v roce 1979"

To se děje s lidmi, jejichž hodnoty se neslučují s řádem nastaveným Komunistickou stranou Vietnamu?
Obětí represí ze strany vietnamských úřadů se stávají svobodní novináři a blogeři. Obhájci lidských práv. Lidé, kteří vyjdou protestovat do ulic. Například protičínské demonstrace kvůli postupu Číny v Jihočínském moři, i ty vláda potlačuje. 

Jak si to vykládáte? Lidé demonstrují řekněme za národní zájem, proti Číně, s níž vede Vietnam vážný spor, a vláda proti nim zakročí? Bojí se veřejných protestů jako takových, toho, že je nemá pod kontrolou?
Ano, to je jedna věc – myslím, že demonstrace nechtějí povolovat kvůli svobodě slova.

Ale také je tu něco jiného. Mnoho Vietnamců si totiž myslí, že vietnamská vláda je loutkou Číňanů. Celou pravdu neznáme; ale podle toho, jak se (vláda) chová, se toho obávám i já.

Proč si to myslíte?
Dám vám příklad: vietnamské úřady uvěznily jistého hudebníka za to, že napsal dvě protičínské písničky. (Více o případu, včetně textu obou písní, čtěte v článku Mai Nguyenové Zpěvák Viet Khang dostal 4 roky vězení za píseň „Kdo jste“, pozn. red.) Loni ho sice propustili, ale nepřestali ho doma hlídat a vyvíjeli tlak na jeho okolí, aby s ním nikdo nesměl spolupracovat. Doklad postoje vlády vůči Číně.

Komunistická strana Číny je svému vietnamskému protějšku vzorem. V (proměnlivém) vztahu obou zemí najdete hodně milníků, kupříkladu když po smrti Stalina spustil Chruščov kritiku kultu osobnosti, Vietnam podepsal se SSSR dohodu, že se bude řídit sovětským modelem. Pak ji ovšem porušil a přiklonil se k Číně – a pozatýkal přitom mnoho lidí, jejichž přesný počet dosud neznáme, protože jsou to utajované informace.

Čína pomáhala Vietnamu ve válce s Amerikou, pak ale Vietnam sama napadla a kvůli kruté pohraniční válce (1979, pozn. red.) vztahy opět ochladly. Načež padla železná opona a Vietnam ztratil spojence ze socialistického bloku. Od té doby je opět hodně svázaný s Čínou. Dnes je svým způsobem v paradoxní situaci: pořád s Pekingem vede námořní konflikt, ale zároveň na něm zůstává závislý, jak ideologicky, tak podle mě i ekonomicky.

Když mluvíte o Číně a pádu železné opony – když se Čína od 80. let začala hospodářsky probouzet, Západ věřil, že ekonomická liberalizace země postupně vyústí také v uvolnění politických poměrů. Dnes vidíme, jak hluboce se tehdy zmýlil. Je to i případ Vietnamu?
Nemohla jsem pochopit, proč Západ doufal, že ekonomická liberalizace povede k celkové liberalizaci. Podle toho, co jsem ve Vietnamu viděla, bych řekla, že je to úplně naopak. Zůstává obrovská míra korupce. Ano, privatizace proběhla, ale majetek skončil v rukách těch, kteří udržují velmi pevný vztah právě s politickou mocí. Ano, Vietnam uznává tržní ekonomiku, ale jeho společnost tu změnu nezvládla: nedokázala zachovat původní hodnoty, všechny se změnily v materiální. Myslím, že v Číně se stalo něco velmi podobného.

A k té politické svobodě: jen od začátku letošního roku nechal vietnamský režim zatknout minimálně devět lidí, většina z nich stále čeká na soud. Do médií se přitom dostanou jen ti nejznámější aktivisté, ale ve Vietnamu je mnoho dalších pronásledovaných lidí, vězňů svědomí jsou desítky. (O některých případech čtěte zde: Vietnam Political Prisoners: Key Cases of Concern, více k brutálnímu zacházení s nimi zde: Prisons within Prisons: Torture and ill-treatment of prisoners of conscience in Viet Nam).

Mai Nguyenová na pondělní demonstraci před vietnamskou ambasádou v Praze. | Foto: Dominika Píhová | Zdroj: Český rozhlas

V pondělí jsem šla na protest před vietnamskou ambasádu – ani poprvé, ani naposledy, i když si myslím, že dopad bude minimální. Přesto demonstruji, a víte proč? Protože dobře vím, že kdybych to samé dělala ve Vietnamu, už dávno sedím v žaláři. Takže cítím, že svůj protest dlužím aktivistům, kteří bojují ve Vietnamu.

Tedy v zemi, kam se vy vrátit nemůžete – alespoň prozatím. Kdy vám vietnamské úřady vyhlásily zákaz?
Stalo se to koncem roku 2015. Tehdy jsme s manželem letěli domů na Vánoce a můj tatínek už byl tenkrát na smrtelné posteli. Takže jsem předpokládala, že je to naposledy, kdy ho uvidím. Na letišti mě odvedli k pohovoru a sdělili mi, že už ve Vietnamu nejsem vítaná; vysvětlení mi prý podá zdejší ambasáda (velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze, pozn. red.)

Vrátila jsem se do Česka a na ambasádu šla krátce poté -  tatínek zemřel a já žádala o vízum, abych mohla letět na pohřeb. Nechali mě čekat asi deset dní. A pak mi řekli ne.

„Jde o snahy vlády Vietnamu o další kontrolu svých komunit v zahraničí a Česká republika byla vybrána jako centrum pro Evropu. Současně s těmito snahami stupňují vietnamské oficiální orgány psychologickou represi vůči spolkům a jedincům, kteří se jim nechtějí podřídit a fungovat pouze v rámci Národní fronty a chtějí naopak zůstávat nezávislými. Např. dvěma členům Výkonné rady spolku Van Lang byl zakázán vstup do Vietnamu (a další dva řadoví členové tohoto spolku také měli předtím zakázaný vstup do země), rodina a příbuzní dalšího člena Výkonné rady spolku byli ve Vietnamu opakovaně obtěžováni. Další členové Van Lang a jiní aktivisté byli vyslýcháni během svých návštěv ve Vietnamu. Neméně závažný byl incident v areálu Sapa v Praze, kde došlo k narušení nezávislé vzpomínkové akce na oběti Čínsko-vietnamské války z roku 1979, a to způsobem sice ve Vietnamu velice populárním při bránění akcí nezávislých skupin, ale těžko akceptovatelným na území ČR: odpojením elektrického proudu.“

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2016, Zdroj: Vláda ČR

Z našeho spolku (občanské sdružení Van Lang, založené prodemokratickými Vietnamci v Česku, pozn. red.) nejsem jediná. Kromě mě už vstup do Vietnamu zakázali i třem dalším. Bohužel, nátlak ze strany vietnamské vlády je obrovský a projevuje se už i tady v Česku. Jak to ostatně stojí také ve výroční zprávě o vietnamské menšině za rok 2016; také ta konstatuje, že se vietnamská vláda snaží ovlivnit svobodu slova i v české vietnamské komunitě.   

Daří se jí to?
Myslím, že ano. Pro mě osobně zákaz vstupu nic nemění: jde mi o budoucnost mých dětí a příbuzných, kteří zůstali ve Vietnamu. Nemám co ztratit. Nenalákají mě žádným bohatstvím – až zemřu, nevezmu si s sebou ani ň. A cítím, že když jednám tak, jak jednám, má moje existence nějaký význam.

Ale mám i kolegy, kteří ten tlak z pochopitelných důvodů neunesli. Nemohou žít s pocitem, že ohrožují své blízké ve Vietnamu. A tak přibrzdí. Není to nic jiného než vydírání. A vzpomeňte si na ten nedávný případ v Berlíně, kdy z centra města unesli Vietnamce, který v Německu žádal o azyl; pak se objevil na vietnamské státní televizi spolu s „doznáním“. V bezpečí nejste ani tisíce kilometrů daleko od Vietnamu. 

Podobný případ se nedávno stal v Severní Koreji, kde se „vynořila“ dívka, jež před lety uprchla na Jih, obdobné výjevy se pravidelně odehrávají i na televizních obrazovkách v Číně. Je tu však jeden významný rozdíl: lidskoprávní situace v Číně či KLDR jsou, i u nás v Česku, běžným tématem konverzace, stejně jako debaty o povaze tamních režimů. Čím to, že o bezpráví ve Vietnamu se tolik nemluví?
Víte, Čína je velmoc, takže se nedá přehlédnout. A Severní Korea je svým způsobem nebezpečná.

A jak si stojí Vietnam? Ani mocný, ani nebezpečný?
(Usměje se.) Takhle: já si myslím, že Vietnam se pro svět mohl stát vcelku zásadním problémem. Sporná voda v Jihočínském moři je nejfrekventovanější mořskou trasou na světě. Kdyby ji ovládla Čína, bylo by to velmi nebezpečné.

Opusťme teď podmiňovací způsob. Ve Vietnamu je každodenní nebezpečí realitou, aspoň pro obhájce lidských práv. Kromě zatýkání, o němž jste už mluvila, se totiž množí fyzické útoky proti kritikům poměrů, a to i za bílého dne na rušné ulici, občas dokonce za přítomnosti uniformované policie...
Ano, míra násilí ve vietnamské společnosti narůstá. A to, co popisujete, je velmi smutné; děje se to už dost často a svědci se do toho bojí zapojit, vystoupit na ochranu oběti.

Útočníky bývají neznámí muži v civilu, obyčejně navíc v maskách; mezi aktivisty se vžila přezdívka con do, gauneři. Ale jsou tihle maskovaní „gauneři“ opravdu tak neznámí?
Dovolím si odbočku dovnitř vietnamských policejních stanic. Stává se, že v nich zatčení umírají. Víte, policie někoho zadrží a odveze ho na stanici, načež ho tam „najde“ mrtvého – a vysvětlí, že se „sám“ oběsil! (Podrobná zpráva k tématu například zde: Public Insecurity: Deaths in Custody and Police Brutality in Vietnam.) 

Tran Thi Nga v květnu 2014 napadlo na ulici v Hanoji pět mužů, kteří jí zlomili paži a nohu (na snímku); v srpnu 2015 ji policisté v civilu vyvlekli z autobusu a zbili poté, co navštívila nedávno propuštěného vězně svědomí. | Foto: Private/Dan Lam Bao | Zdroj: Repro HRW

Tihle „neznámí“ jsou něco podobného. Jejich obětí se stala také známá lidskoprávní aktivistka Tran Thi Nga, kterou teď na konci července odsoudili za „protistátní propagandu“ na 9 let do vězení. Na veřejnost unikla fotka z jejího zatčení: z obou stran ji tam pevně drží ženy v civilu. Myslím, že to je dostatečně výmluvné. (Další svědectví např. zde: No Country for Human Rights Activists.)

K nejznámějším vietnamským vězňům svědomí patří podnikatel a bloger Tran Huynh Duy Thuc, v roce 2010 odsouzený na 16 let. Ocituji vám z jednoho jeho textu: „Čína a Vietnam mají na svědomí jiné porušení integrity lidských práv. Obě země uznaly ekonomická práva svého lidu, ale stále vytrvale likvidují jejich politická práva, a umožňují tak další ochromení svobody. Tento model sice může přinést ekonomický rozvoj a působivý výsledek v boji s chudobou, zároveň však živí sociální křivdy a úpadek, a zavírá obojí do společného kotce. Jakmile ten úpadek začne hnisat, buď donutí politickou moc, aby sebe samu demokratizovala, nebo vyústí v kolaps veškeré ekonomiky, společnosti a politiky a režim se obrátí.“ Vím, že se těžko odhaduje, ale zajímá mě váš osobní názor: kterou z těchto dvou cest se podle vás vydá Vietnam? A jak dlouho to potrvá?
Vietnam dnes čelí mnoha hodně problémům. Já za nejzásadnější pokládám ekologii: katastrofální životní prostředí znamená, že se otrávíte, onemocníte rakovinou, a to se přece netýká jen aktivistů, ale všech lidí ve Vietnamu. A myslím, že Vietnamci si to dobře uvědomují a především tamní inteligence to chápe, a já zase doufám, že už kvůli tomuto riziku nemůže napořád jen sedět a mlčet.

Nicméně i tak si myslím, že to potrvá ještě dlouho. V Československu byla Charta 77, ale Sametová revoluce přišla až 12 let poté, a to ještě i díky změně situace v Evropě. Naproti tomu demokratické hnutí ve Vietnamu je ještě hodně mladé a situace v oblasti není příliš příznivá. Samotná naděje a touha po změně nestačí.

Miloš Zeman se svým vietnamským protějškem Tran Dại Quangem na oficiální návštěvě Vietnamu, červen 2017. | Zdroj: Profimedia

Češi každý den nakupují ve vietnamských večerkách, pochutnávají si na pho bo ve vietnamských restauracích... Ale co mohou udělat pro lidská práva ve Vietnamu?
Zajímat se. Žádné jiné cesty neznám. I když... pomohlo by nám, nebo aspoň těm, kteří jsou zavření ve vězení, kdyby česká vláda mohla zmínit otázku lidských práv, na mezinárodní úrovni nebo při setkání s vietnamskou vládou. I to by bylo dobré.

Naprosto chápu, že obchodní vztahy jsou nutné. Ale co znamená obchodní vztah? Znamená držet slovo. Držet smlouvy. Vietnam podepsal několik úmluv o lidských právech. Tak ať dodržuje to, co podepsal.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme