Dezertoval, ani rodině o tom neřekl. Jak se prchá z Putinovy armády?
Matěj Skalický mluví s Annou Košlerovou, reportérkou iROZHLAS.cz
Dezerce – ta se nepromíjí. Přesto jsou ruští vojáci, kterým se bojovat příčí. Jak se ale zdrhá z ruské armády? Jde to vůbec? A kam a kudy? Anna Košlerová, reportérka z webu iROZHLAS.cz, pátrala po příbězích lidí, kteří v Putinově válce hrát žádnou partii nechtějí.
Editace: Lucie Korcová
Sound design: Jaroslav Pokorný
Rešerše: Zuzana Marková
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný
Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.
Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.
Vím, že jsi se už v minulosti věnovala příběhům lidí, kteří z Ruska utekli před mobilizací, teď v posledních dnech jsi přímo mapovala, jak a zda vůbec se dá dezertovat z Putinovy armády. Mluvila si s lidmi z organizace Jděte lesem, kteří by měli s útěky přímo pomáhat. Co jsou přesně zač?
Jsou to dobrovolníci, často jde o ruské aktivisty a jiné lidi, kteří nesouhlasí s Putinovou agresí na Ukrajině. Většina z těch, kteří stojí přímo za tímto projektem, chce zůstat v anonymitě, ale dva z nich se z ní rozhodli vystoupit. Jsou to zakladatel této iniciativy Grigorij Sverdlin, Rus, který pomáhal v Rusku lidem bez domova v projektu Nocleženka, a podnikatelka Darja Bergová. Oba vystupují pod celými jmény a oba se přesunuli do Gruzie v březnu 2022. Celý projekt Jděte lesem má zhruba dvě stě dobrovolníků. Podmínkou je, že dobrovolníci musí bydlet mimo Rusko, a to s ohledem na bezpečnost jich samých i jejich klientů, tedy lidí, kterým pomáhají, a často jde o lidi, kteří se snaží Rusko opustit. Já jsem mluvila s jedním z nich, jmenuje se Anton, pod celým jménem vystupovat nechtěl. Anton rovněž opustil Rusko minulý podzim, a to hlavně z politických důvodů, protože byl na nejrůznějších černých listinách lidí, po kterých ruské tajné složky pátraly.
Organizace útěku
Jak Anton a jeho kumpáni zajišťují útěk vojákům, kteří chtějí dezertovat z ruské armády?
Pomáhají s celým procesem, pomáhají jim vymyslet cestu, prochází s nimi různé krizové scénáře, poskytují jim psychologickou podporu, prochází si scénáře typu, když vás chytí na hranici a budou po vás chtít takové a makové informace, vy jim na to řeknete to a ono. Řadě lidí také pomáhají s relokací do jiných ruských regionů, protože ne všichni mají možnost utéct do zahraničí, přeci jenom to něco stojí, navíc ne všichni mají pasy na odchod do zahraničí. Rusové totiž mají dva druhy pasů, jeden slouží jako občanka, mohou s ním cestovat po Rusku, a pak jen někteří, Anton mi popisoval, že jen zhruba 20 procent Rusů má pasy na vycestování do zahraničí. Takže řada lidí vůbec nemá možnost dostat se do zahraničí.
Vzpomínám si, když jsme zpracovávali příběh uniklého Putinova bodyguarda, tak se tam zmiňovalo, že Rusové mají dva pasy a že je velmi složité vůbec vycestovat ze země, aniž by o tom kdokoliv věděl. Taky jsi zmiňovala, že to něco stojí, tak co to stojí?
Především to chce obrovskou odvahu, ale jestli myslíš, kolik peněz to stojí, tak samozřejmě záleží, kde zrovna jsou a kam utíkají. Záleží na individuálních případech. Musí si koupit jízdenku na vlak, protože se jim doporučuje jet vlakem nebo překročit hranice lesem. Potřebují tedy nějaké peníze na cestu, a pak samozřejmě potřebují peníze na to, aby se zabydleli tam, kam zrovna utíkají. Organizace Jděte lesem jim poskytuje i nějakou finanční pomoc, ale přece jenom mají limitované zdroje, protože jsou financovaní z fundraisingu, to znamená z peněz, které jim lidi pošlou, s tím operují. Ptala jsem se Antona, jestli existují nějaká univerzální pravidla na to, kolik peněz si s sebou mají lidé vzít, jaké konkrétní věci, a on mi opakoval, že žádné takové pravidlo neexistuje. Oni s sebou mívají velmi málo věcí, třeba jenom kartáček a pastu na zuby, nějaké základní dokumenty, SIM kartu. Organizace jim doporučuje, aby s sebou neměli žádný dokument, ať je to bankovní karta nebo třeba SIM karta, která je jakkoliv spojovaná s jejich dokumenty, pasem. Cokoliv, co s sebou vezmou, by nemělo být jakkoliv napojené na jejich osobu, takže si berou hotovost místo bankovních karet a SIM karty, které jsou napsané na někoho jiného.
Kudy vedou nejčastější útěkové trasy, kam ti lidé míří? Vzpomínám si, že když jsme se bavili o lidech prchajících před mobilizací, tak jedna z cest vedla letadlem do Turecka. Ale teď, pokud cestují vlakem nebo procházejí lesem, tak míří třeba na Kavkaz, do sousedních států?
Často se dostanou do Gruzie, ale Anton mi samozřejmě neřekl přesně, kam vedou konkrétní trasy, protože pro to, aby ti lidé mohly utíkat, ty trasy musí zůstat v utajení. Říkal mi, že každému pomáhají najít trasu podle toho, kde se zrovna nachází. Může to znamenat, že se relokují v rámci Ruska například do Moskvy nebo někam blíž k hranici, a pak ji přejedou například vlakem.
To znamená třeba do Finska, do Běloruska?
Do Běloruska ano, ale je otázka, kolik lidí chce přejet do Běloruska. Lidé, se kterými jsem mluvila, říkali, že nejvíc lidí teď přichází do Gruzie.
Jak utekl Dmitrij
Vím, že jsi nemluvila jen s Antonem, tedy představitelem organizace, která pomáhá Rusům utéct, ale bavila jsi se i s ruským poručíkem Dmitrijem, který už z ruské armády utekl.
Je to člověk, který z Ruska utekl poměrně nedávno, dostal se odtamtud teprve na jaře letošního roku. Utekl přímo z armády, to znamená, že je na seznamu lidí, kteří jsou hledaní, a nejspíš by ho nečekal úplně dobrý osud, kdyby někdo zjistil, kde je. Je to kluk, který, když šel studovat vysokou školu, nemohl najít ubytování a ruská armáda mu dala nabídku, že když mu seženou ubytování a zaplatí mu ho, tak on se pak po dokončení studia připojí k armádě na tři roky. Tenkrát mu bylo kolem dvaceti a vůbec si nedokázal představit, že v době, kdy dokončí školu, Putin vyhlásí válku na Ukrajině, což se také stalo. Hned v prvních dnech, kdy nastoupil do armády, řekl, že tam být nechce, že chce rezignovat, ale to se mu nedařilo. Tak skončil šestadvacetiletý Dmitrij v ruské armádě a úplně od začátku se pokoušel o to tam nebýt.
„V červnu 2022 jsem nastoupil a hned druhý den jsem šel za svým velitelem a řekl mu, že tam nechci být, že nejsem voják, ale pouhý civilista. Řekl jsem mu, že nemám mentalitu vojáka, on mi odpověděl, že nejsem muž, ale zrádce. Začal se mnou diskutovat a chtěl po mně, abych zůstal v armádě. Později jsem pochopil, že každý velitel se snaží udržet co nejvíc vojáků, protože jich tam prostě není tolik a nemohou si dovolit o ně přijít.“
Dmitrij, ruský dezertér (archiv ČRo, srpen 2023)
Pokud tedy přemýšlel už od začátku, jak se z armády dostat, tak co se v něm zlomilo a kdy si uvědomil, že teď přišel správný okamžik utéct?
V rámci různých pokusů o to dostat se z ruské armády pryč se také nechal hospitalizovat v psychiatrické nemocnici, kde přišel do kontaktu s vojáky, kteří si tím stejně jako on jaksi kupovali čas. Ale setkal se tam také s vojáky, kteří se z fronty vrátili a byli poměrně traumatizováni tím, co tam viděli a zažili. Dmitrij tam byl na deset dní, což byla maximální doba, po kterou mohou vojáci chybět, po kterou nemohou být v armádě. Těsně před tím, než byl hospitalizovaný, to ještě byly tři týdny, ale pak to na Putinův příkaz změnili na deset dní. Dmitrij tam slyšel historky o tom, jak byli ruští vojáci vysílaní jako živé štíty na frontě, jak neměli co jíst, jak často museli rabovat ukrajinské vesnice, a když nebyli zrovna u vesnice, tak si chodili lovit potravu do lesa. Byl to úplně jiný příběh, než ten, který jim říkali velitelé, tedy, že jsou jacísi spasitelé, že jdou zachránit Ukrajinu od ukrajinských nacistů.
„Hrozně mě překvapilo, když nám vojáci, kteří se vrátili z fronty, vyprávěli příběhy o tom, že neměli co jíst, že ruská armáda jim nedává žádné jídlo a vojáci si ho musí chodit lovit a shánět, kde se dá. Také jsem slyšel spoustu historek o tom, jak představitelé ruských jednotek umírali, protože šlápli na miny umístěné jinými ruskými jednotkami. Ty jednotky si to mezi sebou často ani neřekly. Prý na frontě panuje strašný chaos a velitelé jednotek nedokážou koordinovat vojáky, často nevědí, kam je poslat, nebo je posílají na nesprávná místa, kde je čeká zbytečná smrt. Slyšel jsem také historky o tom, že když se nějaká jednotka vzbouří, tak ti vojáci jsou posláni do minového pole, aby se vzpoura nešířila dále. Jsou to opravdu hrozné věci a je těžké o nich mluvit.“
Dmitrij, ruský dezertér (archiv ČRo, srpen 2023)
Takže to, co se Dmitrij dozvěděl v psychiatrické nemocnici, to byl jeho hlavní zdroj informací a na základě toho udělal finální rozhodnutí, že když nemůže rezignovat, tak musí utéct.
Takže prohlédl oficiální propagandu a v psychiatrické nemocnici, jak se bavil s dalšími vojáky, tak prostě věděl, že v armádě nezůstane, že nemůže na frontu a musí konečně zmizet.
On se pak vrátil do armády, šel s lahví tvrdého alkoholu za svým velitelem a nechal se přeřadit do jiné jednotky, ve které si myslel, že tam má nějaký nový začátek, kde byl mnohem nenápadnější, kde neznali jeho identitu. Během toho, co byl v té jednotce, začal vymýšlet únikový plán, nakontaktoval se na různé neziskové organizace, které vojákům pomáhají utéct z armády nebo pomáhají například i opozičním aktivistům, a právě přes jednu z nich se potom dostal k organizaci Jděte lesem, ve které pracuje Anton a která mu pomohla.
Pátrali po něm hned?
Popisoval, že po něm začali pátrat dva dny poté, co utekl, ačkoliv jeho právník, kterého si najal, když nejprve zkoušel rezignovat, mu řekl, že bude mít skoro čtyři dny, ale údajně ho začali hledat už po dvou dnech. Ty dva dny jsou vlastně nějaká lhůta, kterou si voják může vzít na odpočinek, a Dmitrij si vzal dva dny s tím, že je potřebuje na to, aby se naučil řídit, protože v té době dokončoval autoškolu. Takže poté, co skončil směnu v práci, šel domů, jeho velitelé si mysleli, že si bere ty dva dny. Dmitrij si vzal batoh s nejzákladnějšími věcmi a vydal se na letiště, letěl do Moskvy, tam nastoupil na vlak a odjel přes hranici do Gruzie.
Měl s sebou tedy to nejnutnější, tedy to byla ta pasta, kartáček, dokumenty a nic víc?
Přesně tak. Říkal, že s sebou měl jedno triko, pár nabíječek, diplom ze školy a nic víc. Vše měl zabalené v malém batohu.
Teď je Dmitrij stále v Gruzii?
Momentálně je v Gruzii a plánuje tam zůstat.
Možná docela důležitá otázka, totiž dá se jeho vyprávění věřit? Protože ty ses s ním osobně nesetkala, komunikovali jste na dálku, předpokládám, že možná na nějaké doporučení organizace Jděte lesem, byť samozřejmě chápu, že všechny podrobnosti nemůžeš zveřejnit. To je taky důvod, proč v tomto podcastu nepoužíváme žádné zvukové ukázky rozhovorů, které sice vznikly, ale ty jsi slíbila, že je nepoužiješ.
Je to přesně tak, jak říkáš. Spojovala jsem se s ním na začátku poměrně obtížně. Když souhlasil s rozhovorem, tak to bylo pod podmínkou, že nepoužijeme zvuky, že skryji jeho identitu, nebudu zmiňovat jakékoliv informace, které by ho mohly prozradit, to znamená, že nebudu například říkat, kde se narodil, kde sídlí jeho rodina a tak dále. Svůj příběh mi odvyprávěl, samozřejmě je to příběh, který je zprostředkovaný jím samotným, ale zároveň mi ho potvrdil i Anton, se kterým jsem posléze mluvila a který mu s útěkem pomáhal.
Když ne my, což chápu, tak jeho rodina ví, kde přesně je a jak utekl? Řekl jim vůbec, mám toho dost, odcházím pryč do jiné země, nebo si stále myslí, že je někde na Ukrajině, na frontě, že je stále v ruské armádě?
Ptala jsem se ho na to a dost mě překvapilo, že neřekl vůbec nikomu, ani svým rodičům, ani své přítelkyni, že uvažuje o útěku z Ruska. Řekl jim, že uvažuje o rezignaci, a oni se na to moc netvářili. Podle Dmitrije se báli o to, co by se stalo jemu a rodině, kdyby z armády rezignoval, takže jim vůbec neřekl, že o útěku z Ruska přemýšlí, že se k tomu schyluje, a jednoho dne zmizel.
„Nikomu z nich jsem to neřekl a dodnes o tom nevědí. Vůbec jsem s nimi nekomunikoval. Bojím se, že bych je ohrozil. Asi si myslí, že jsem mrtvý. Upřímně řečeno, mám pocit, že jsem je ztratil v okamžiku, kdy jsem jim oznámil, že nechci být součástí ruské armády, že chci odejít. Oni to nechápali. Chtěli, abych tam zůstal. Měli strach z policie a ruských úřadů.“
Dmitrij, ruský dezertér (archiv ČRo, srpen 2023)
Od doby, co utekl, rodinu ani nekontaktoval. Ptala jsem se ho, jestli to má v plánu, a on říkal, že ano, ale poté, co dostane azyl, že jim chce říct, že je naživu, ale má pocit, že je ztratil už, když jim říkal o tom, že chce rezignovat, že nechce bojovat za Putina, a oni ho v tom úplně stoprocentně nepodpořili. Měl pocit, že se od nich vzdaloval už v té chvíli. Ale ano, oni v tuto chvíli rodina vůbec neví, že je naživu, prostě zmizel.
Ruský postoj k dezertérům
Kolik příběhů, jako je ten, který jsme teď odvyprávěli, už má organizace Jděte lesem na svědomí, to znamená kolika lidem už pomohla? Kolik vojáků už ruské vojsko opustilo od začátku velké invaze?
Podle dat, které mám z BBC, Rusko v roce 2022 opustilo jedna celá tři milionu tři sta tisíc lidí. Téměř sedmnáct tisíc z nich požádalo o politický azyl v zemích Evropské unie, ale ta přijala žádosti pouhých dvou tisíců z nich. Organizace Jděte lesem pomohla třinácti tisícům osmi stům sedmdesáti osmi lidem, ale to v praxi znamená, že se na ně tolik lidí obrátilo. Kolika lidem pak opravdu pomohli utéct, kolik těch příběhů bylo úspěšných, to přesně nevědí. Anton mi popisoval i příběhy s ne úplně šťastným koncem, jako například jednoho vojáka, který dostal mobilizační příkaz, organizace Jděte lesem se mu pomohla relokovat do jiného ruského regionu, kde měl žít pod jinou identitou, dostat tam práci, ale bylo to pro něj tak náročné, že to nakonec vzdal a vrátil se, šel do armády, skončil na frontě a od té doby o něm neslyšeli.
Co lidem, kteří utekli, v Rusku hrozí? Kdyby se vrátili, kdyby si třeba Dmitrij řekl, že chce za svou rodinou, že si to chce s nimi znovu vyříkat, a vrátil by se?
Když jsem se ho na to ptala, tak říkal, že si to vůbec nedokáže představit, nevěděl, co by ho čekalo, ale dost pravděpodobně by ho našli, šel by zpátky do armády a nejspíš by skončil na frontě, a to dost možná na pozici živého štítu, což rozhodně nemá v plánu.
Nebo by skončil ve vězení, anebo to si ani nechci představovat, co... Jsou dezertéři na seznamu nějakých nežádoucích osob, ruských agentů v zahraničí, respektive musí i nadále žít v anonymitě, i když už jsou v bezpečných zemích? Mají se bát o svůj život, když už jsou mimo Rusko?
To je otázka, na kterou mi nikdo nebyl schopný odpovědět, oni sami nevědí. Z mé zkušenosti je to tak, že lidé, kteří žijí na Západě nebo mimo Rusko už déle, mají azyl, mají tam nějakou stabilní práci, tak se bojí méně než lidé, kteří utekli před pár měsíci. Ti, kteří ještě mají pocit, že jsou na nějakých čerstvých seznamech lidí, po kterých se pátrá, jsou velmi opatrní, buď se mnou nechtěli mluvit vůbec, nebo pod skrytou identitou. Myslím, že to je právě ten problém, že nikdo neví, co by je čekalo, kdyby se do Ruska vrátili. Na seznam nežádoucích osob se dostávají spíše třeba opoziční politici nebo opoziční novináři, ti vědí, že je přímo hledají ruská tajné složky. U vojáků není zjevné, co by je čekalo a na kterých seznamech mohou být.
*V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z youtubových kanálů Guardian News, Daily Mail, The Telegraph a WarLeaks - Military Blog
EDIT 28/9: V textové verzi podcastu jsme opravili počet lidí, kteří podle BBC měli opustit v roce 2022 Rusko, z 11,3 milionu na 1,3 milionu. Jednalo se o překlep. Za chybu se omlouváme.
Související témata: Vinohradská 12, Rusko, armáda, Ruský vpád na Ukrajinu, voják, dezerce, Ukrajina, boj, Vladimir Putin