PROFILY: von der Leyenová, Michel, Borrell a Lagardeová. Kdo má usednout v čele Evropské unie?
Předsedkyní Evropské komise má být Ursula von der Leyenová, Evropskou centrální banku má vést Christine Lagardeová, do čela Evropské rady má usednout Charles Michel a novým šéfem unijní diplomacie má být Josep Borrell. Aspoň na takových kandidátech se dohodli lídři členských států Evropské unie. Kdo ale jsou lidé, kteří mají dalších pět let vést unii?
1. Ursula von der Leyenová
Ministryní obrany je Ursula von der Leyenová od prosince 2013. Stala se vůbec první ženou v tomto úřadu v Německu. Od roku 2009 je také místopředsedkyní CDU a poslankyní Spolkového sněmu.
V letech 2009 až 2013 byla ministryní práce a sociálních věcí, v letech 2005 až 2009 byla v první vládě Angely Merkelové ministryní pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Její otec Ernst Albrecht byl významný politik CDU a dlouholetý ministerský předseda země Dolní Sasko (1976 až 1990).
V ostře sledované funkci ministryně obrany čelila několika vypjatým situacím. Kvůli skandálu kolem dvou vojáků, kteří zřejmě chystali teroristický útok, oznámila reformu ozbrojených sil. Německá armáda také v roce 2017 přesunula část svých vojáků ze základen v Turecku, což bylo vyústěním opakovaného sporu s Tureckem o návštěvy německých poslanců u vojáků bundeswehru.
Pod jejím vedením také Německo zesílilo vojenskou spolupráci s Francií a německá armáda zvýšila počet vojáků, kteří řeší uprchlickou krizi. V roce 2015, kdy vypukla migrační krizi, otevřeně kritizovala Maďarsko za to, že maďarská policie použila slzný plyn a vodní děla proti stovkám migrantů, kteří pronikli přes plot z ostnatého drátu na hranici se Srbskem a snažili se dostat do Maďarska.
Letos v únoru na bezpečnostní konferenci v Mnichově vyzvala k větší účasti své země a EU ke společné obraně NATO. Kritiku Spojených států, které chtějí, aby evropští spojenci výrazně zvýšili výdaje na obranu, označila za oprávněnou. Kvůli plánovaným výdajům na obranu se dostala do sporu s ministrem financí Olafem Scholzem z SPD.
Poprvé v historii žena. Do čela Evropské komise míří německá ministryně obrany von der Leyenová
Číst článek
Ve funkci občas čelila kritice za neznalost svého resortu a za to, že při své práci spoléhá příliš na externí poradce. Kritiku také vyvolaly její úvahy o tom, že by Německo mohlo do armády přijímat občany jiných zemí Evropské unie.
Narodila se 8. října 1958 v Bruselu v době, kdy tam její otec pracoval pro Evropské hospodářské společenství. V Bruselu žila až do svých 13 let.
Vystudovala ekonomii a medicínu, v letech 1992-1996 žila v USA, kde její manžel, profesor medicíny a podnikatel Heiko von der Leyen, s nímž má sedm dětí, pracoval na Stanfordově univerzitě.
Před vstupem do politiky pracovala jako lékařka a ve výzkumu. Členkou CDU je od roku 1990. V letech 2003 až 2005 byla poslankyní dolnosaského sněmu a ministryní zemské vlády.
Před lety čelila plagiátorské kauze, ale v březnu 2016 nakonec senát Lékařské vysoké školy v Hannoveru rozhodl o tom, že si může ponechat doktorát, i když v její dizertační práci z roku 1990 byly nalezeny opsané pasáže.
2. Christine Lagardeová
Francouzka Christine Lagardeová vede v současné době Mezinárodní měnový fond, do jehož čela byla zvolena na konci června 2011 a funkce se ujala 5. července téhož roku. Stala se 11. šéfem fondu a vůbec první ženou v této funkci v historii instituce.
V čele měnového fondu vystřídala Dominiqua Strausse-Kahna, který musel odstoupit kvůli obvinění z pokusu o znásilnění pokojské v newyorském hotelu. Zatímco v roce 2011 soupeřila o místo v čele MMF s guvernérem mexické centrální banky Agustínem Carstensem, při opětovné volbě v roce 2016 byla jedinou kandidátkou.
Lagardeová si jako šéfka měnového fondu vysloužila uznání za to, že se podařilo v americkém Kongresu schválit zásadní reformní program, kdy se více hlasovacích práv v rámci měnového fondu přesouvá na Čínu a další důležité rozvíjející se země. Během jejího působení se fond například rozhodl o zařazení čínského jüanu do skupiny hlavních světových měn. Mezinárodní měnový fond se pod jejím vedením podílel také na pomoci zadluženému Řecku, fond ze zúčastnil jednání mezi evropskými institucemi a Aténami.
Před třemi roky šéfka Mezinárodního měnového fondu varovala před negativními dopady případného brexitu, pro který se nicméně britští voliči v referendu v červnu 2016 rozhodli. Lagardeová se také v poslední době postavila za americkou centrální banku (Fed), když ji prezident Donald Trump kritizoval za rychlé zvyšování úrokových sazeb. Loni v březnu pak v roli výkonné ředitelky měnového fondu doporučila eurozóně vytvoření fondu, který by pomáhal členským zemím čelit hospodářským útlumům. Státy používající euro také vyzvala k větší rozpočtové integraci.
Před nástupem do čela měnového fondu za sebou měla Lagardeová bohaté zkušenosti z politiky. Od června 2007 byla čtyři roky francouzskou ministryní hospodářství, financí a průmyslu (jako první žena v této funkci a nejdéle sloužící ministr financí Francie od konce druhé světové války). Do vlády usedla poprvé v roce 2005 jako ministryně zahraničního obchodu, poté byla v květnu 2007 krátce ministryní zemědělství a rybolovu.
Jako ministryně financí si Lagardeová získala velký mezinárodní kredit. V roce 2008 ji časopis Forbes zařadil na 14. místo mezi nejmocnějšími ženami světa a v roce 2009 byla podle listu Financial Times nejlepším ministrem financí v eurozóně. Forbes ji také řadí dlouhodobě mezi desítku nejmocnějších žen světa.
,Personální vyškrabávání sudu‘ i ,silná žena‘. Čeští europoslanci reagují na výběr šéfky Evropské komise
Číst článek
Narodila se jako Christine Madeleine Odette Lallouetteová v Paříži 1. ledna 1956 do rodiny univerzitního profesora. Od mládí aktivně sportovala, v 15 letech se stala mistryní Francie v synchronizovaném plavání. V roce 1974 získala stipendium do USA, kde pracovala jako stážista u kongresmana Williama Cohena. Poté vystudovala angličtinu a právo na univerzitě v Nanterre a vystudovala i Provensálskou univerzitu.
Kariéru udělala v právní firmě Baker & McKenzie, kam nastoupila v roce 1981. Přes vedoucí pařížské pobočky se vypracovala až na vrchol do chicagského ústředí firmy, kde se v roce 1999 stala jako první žena prezidentkou výkonného výboru a od roku 2004 šéfovala výboru pro globální strategii firmy.
Stínem nad její kariérou je soud, před kterým stanula kvůli sporné arbitráži z roku 2008, kdy byla francouzskou ministryní financí. Arbitráž tehdy přiřkla asi 400 milionů eur (přes deset miliard korun) podnikateli Bernardu Tapiemu v jeho letitém sporu s bankou Crédit Lyonnais. V prosinci 2016 soud rozhodl, že se Lagardeová skutečně provinila nedbalostí, trest ani záznam do trestního rejstříku ale nedostala. Hrozila jí přitom pokuta a až rok vězení. Bezprostředně po verdiktu jí vedení Mezinárodního měnového fondu vyslovilo plnou důvěru.
Vždy elegantní a uměřená Lagardeová je rozvedená a má dva syny. Je vegetariánka a ve volných chvílích plave a cvičí jógu.
3. Charles Michel
Belgickým premiérem se Charles Michel stal v říjnu 2014. Koalici tehdy vytvořily čtyři strany: tři vlámské - separatistická Nová vlámská aliance, křesťanští demokraté, liberální OpenVLD - a Michelovo valonské Reformní hnutí. Michel se tehdy stal ve svých osmatřiceti letech nejmladším premiérem Belgie od roku 1845.
Před nástupem do čela vlády byl od prosince 2007 do února 2011 ministrem spolupráce a rozvoje v několika belgických kabinetech. V únoru 2011 byl zvolen do čela liberální valonské strany Reformní hnutí. V jejím čele byl až do nástupu do premiérského křesla v roce 2014.
Jako premiér prošel nejtěžší zkouškou po teroristických útocích v Bruselu v březnu 2016, které si vyžádaly 32 obětí. Po útocích dali k dispozici své funkce belgičtí ministři vnitra a spravedlnosti, protože Belgie nedostatečně zareagovala na turecké varování o některých pachatelích útoku, které Turecko několikrát vyhostilo. Kvůli kritice bezpečnostních opatření na bruselském letišti, které bylo jedním z terčů krvavých atentátů, podala demisi i ministryně dopravy. Vláda ale nakonec tuto zkoušku přestála a Belgie poté rozšířila účast na bombardování pozic hnutí Islámský stát, které se k útokům přihlásilo.
Loni v prosinci Michel oznámil demisi, když opozice navrhla vyslovit jeho vládě nedůvěru. Předtím vedl týden menšinový kabinet, protože původní koalici kvůli neshodám ohledně podpoření migračního paktu OSN opustila největší strana, Nová vlámská aliance. Michel již předtím řekl, že migrační pakt využívají některé politické strany „k šíření lží a nepravd“.
Rumunsko se loučí s předsednictvím. V čele Evropské unie si podle Junckera vedlo lépe, než se čekalo
Číst článek
„Má země ale bude na správné straně,“ prohlásil. Belgický král Philippe poté Michela pověřil, aby jeho vláda zemi spravovala až do řádných voleb, které se konaly letos v květnu. V nich zvítězila Nová vlámská aliance se ziskem 25 mandátů, Michelovi liberálové mají 14 mandátů. Kdy bude znám Michelův nástupce, není jasné.
Michel, otec tří dětí, se narodil 21. prosince 1975 v Namuru v rodině Louise Michela, který byl v letech 1999 až 2004 ministrem zahraničí a v letech 2004 až 2009 evropským komisařem pro rozvoj a humanitární spolupráci. Studoval právo v Bruselu a v Amsterodamu, v roce 1995 se stal ve dvaceti letech advokátem.
Již v 16 letech vstoupil do strany Mladí liberálové v Jodoigne, brabantského města, kde byl jeho otec od roku 1983 starostou. V roce 1994 Charlese Michela zvolili radním provincie Valonské Brabantsko. V roce 1999 jej zvolili do belgického parlamentu, v roce 2000 se stal ministrem vnitra v místní vládě Valonska - ve věku 25 let to byl nejmladší ministr v historii belgického království. Od roku 2006 byl starostou města Wavre.
4. Josep Borrell
Josep Borrell je od června 2018 španělským ministrem zahraničí a v letošních eurovolbách byl lídrem kandidátky španělských socialistů. Od července 2004 do ledna 2007 byl 26. předsedou Evropského parlamentu. Europoslancem byl už od června 2004 do dubna 2009.
Borrell je zastáncem pokračování evropské integrace. Jednotlivé evropské státy samy o sobě jsou podle něj v podstatě nemohoucí. „Pokud chceme přežít, musíme se sjednotit,“ prohlásil Borrell v roce 2007. Politik pocházející z Katalánska, který se stal členem španělské socialistické vlády již začátkem 90. let, rovněž hlasitě prosazuje jednotu svého regionu se Španělskem.
Na jaře 2005 se Borrell vložil do sporu tehdejšího českého prezidenta Václava Klause s místopředsedou Evropského parlamentu Alejem Vidalem-Quadrasem Rokou a předsedou ústavního výboru EP Joem Leinenenem, kteří Klause na tiskové konferenci obvinili, že v debatě o euroústavě používá „předpojaté a lživé argumenty“.
Klaus slova europoslanců označil za urážku celé České republiky a požádal předsedu Evropského parlamentu Borrella o omluvu. Borrell poté poslal Klausovi dopis, v němž se dvou europoslanců zastal. „Já nechci být příliš ironický, já skoro chci věřit, že je to (dopis) nějaký úřednický byrokratický přehmat, že panu Borrellovi dali podepsat něco jiného, než co on skutečně věděl, že podepisuje,“ sdělil v reakci český prezident.
V roce 2006 vzbudil vlnu kritiky, když jako předseda EP prohlásil, že severní členové EU nemají válečnou zkušenost. Později upřesnil, že svým výrokem myslel pouze Švédsko.
Na přední stránky španělských novin se Borrell dostal na jaře 1998, kdy v boji o kandidáta španělských socialistů na premiéra porazil tehdejšího generálního tajemníka strany (pozdějšího komisaře EU pro hospodářské a měnové záležitosti a pro hospodářskou soutěž) Joaquína Almuniu.
„Taťka odešel, je čas chovat se jako dospělí,“ komentoval Borrell odchod Felipa Gonzáleze z čela španělských socialistů v roce 1997. Borrell, který ve straně s tehdy velmi pošramocenou pověstí zastupoval reformní křídlo, se kandidatury vzdal rok před volbami a socialisté je nakonec v roce 2000 prohráli.
Z boje o premiérské křeslo Borrell odešel poté, co začalo vyšetřování dvou jeho přátel a vysokých úředníků katalánského ministerstva financí kvůli zpronevěře. V tisku se tehdy přetřásala například investice Borrellovy manželky do podniku, který řídil jeden z prošetřovaných. Borrell sice všechny spekulace odmítl, nicméně odstoupil, aby nevrhal špatné světlo na socialisty, jejichž členem je do roku 1975.
Evropě chybí osobnosti. Líbil by se mi Kurz nebo Rutte, jenže nekandidují, říká Vondra
Číst článek
Právě boj proti defraudaci státních peněz vyhlásil Borrell jako jeden ze svých cílů, když byl v roce 1984 jmenován státním tajemníkem na ministerstvu financí. Odtud se v roce 1991 přesunul na ministerstvo veřejných prací a dopravy, kde jako jeho šéf do roku 1997 významně přispěl k modernizace španělské silniční a železniční sítě.
Poslancem španělského parlamentu za Barcelonu byl od roku 1986 do dubna 2004 a od května 2000 do ledna 2004 v něm předsedal smíšené komisi pro Evropskou unii.
Josep Borrell Fontelles se narodil 24. dubna 1947 ve vesnici Pobla de Segur v katalánské provincii Lérida (katalánsky Lleida). Vystudoval letecké inženýrství na Polytechnické univerzitě v Madridu a ekonomii na tamní Univerzitě Complutense. Po ročním pracovním pobytu v kibucu v Izraeli pokračoval od roku 1970 ve studiu v Paříži (ekonomie) a v Kalifornii na Stanfordově univerzitě (aplikovaná matematika). Po návratu do Madridu získal doktorát z ekonomie, kterou pak přednášel na Univerzitě Complutense.
Borrell je podruhé ženatý, od července 2018 je jeho manželkou bývalá španělská ministryně životního prostředí Cristina Narbonová. Má dva syny.
