Wright: Kritika libyjské operace NATO je v této fázi nemístná
Libyjští rebelové kritizují NATO. Vedení jednotek snažících se svrhnout prezidenta Muammara Kaddáfího na tiskové konferenci pořádané včera večer označilo postup Severoatlantické aliance za příliš pomalý. Jak podle britského listu Telegraph doplnilo, pokud NATO nebude odvádět dobrou práci, požádají rebelové Radu bezpečnosti o pozastavení jeho mise. Kritika operací v Libyi přitom narůstá i v členských zemích Aliance. A to zejména kvůli jejich nejasnému cíli. Jak nicméně Romanu Chlupatému řekl někdejší šéf politické větve NATO David Wright, podobná kritika je v této fázi operace nemístná.
„Myslím si, že je příliš zjednodušené říkat: Musíme vědět, jak se z místa konfliktu dostaneme; musíme vědět, co je cílem akce; mumíme vědět, kdy akce skončí. Mnozí komentátoři se na tyto otázky soustředí. Ale přitom nikdy osobně nebyli při tom, když se podobná akce plánovala a řídila. Proto také nevědí, že se prostě podobné věci často neví.“
„I v případě Kosova, kde vše běželo víceméně podle plánu, akce trvala 78 dní. Když se přitom tehdy rozběhla letecká operace, nikdo nevěděl, jak to skončí. Nikdo totiž netušil, jak Miloševič zareaguje. Tehdy se stalo to, že vzdušné operace skončily a jednotky NATO vstoupily na území Kosova. A Miloševič byl pořád u moci. Až rok poté se ho Jugoslávci zbavili. A to v rámci regulérních voleb. Proto bych řekl, že lidé musí mít jistou dávku trpělivosti. Týden prostě není dostatek času na řešení tak komplexní situace, jakou tato je.“
Někdejší šéf politické větve NATO David Wright odpovídá na otázky Romana Chlupatého
Jak jste řekl, Kaddáfího musí svrhnout Libyjci sami. Podle některých expertů právě to může trvat hodně dlouho; a Libye se tak může stát novým Afghánistánem. Nehrozí to?
To si nemyslím. Myslím si, že situace v Libyi není v porovnání s Afghánistánem ani zdaleka tak komplexní. Mise je totiž jasně dána rezolucí Rady bezpečnosti Spojených národů. A tu, bezesporu, umožnila žádost Arabské ligy o vytvoření bezletové zóny. Pravděpodobnost, že by Čína a Rusko vetovaly operaci, kterou požadují samy arabské státy, totiž byla malá. Proto také ostatní členové Rady něco podobného vůbec navrhli. Což znamená, že k této rezoluci vedlo množství velmi zajímavých politických událostí a kroků. No a výsledkem je to, že nejde o válku s Kaddáfím.“
„Nicméně, některé země – jako Kanada, Británie a Spojené státy a Francie – otevřeně říkají, že by chtěly vidět změnu režimu. Přesto ale cílem mise změna režimu není. Tu si musí vybojovat sami Libyjci. Co se pak týče obav, že se staneme součástí nekončícího konfliktu, jako je například ten v Afghánistánu, který trvá už deset let: to je trochu předčasné, když jsme součástí tohoto konfliktu zhruba týden.“
I tak je ale už jasné, že konflikt může trvat poměrně dlouho. I proto se objevil návrh vyzbrojit takzvané libyjské rebely. Vy byste s něčím podobným souhlasil?
Tak já si myslím, že na otázku, kdo bude vládnout Libyi, by si nakonec měli odpovědět Libyjci sami. Měly by to rozhodnout různé síly přímo na místě. Co se Západu týče, ten je v tuto chvíli nepochybně ve velmi obtížné situaci. Musí se totiž držet zpět a neangažovat se v pozemních operacích. Což je podle mě zřejmě správné rozhodnutí. Pokud se totiž Západ zapojí a ovlivní rozložení sil na zemi, pak může vzniknout dojem, že vytvořil nový režim, který je jeho loutkou. A to v arabském světě nemá dobrý zvuk.
Což je jeden z důvodů, proč mnohé západní země – včetně Spojených států – ke konfliktu v Libyi přistupovaly a stále přistupují velmi obezřetně. Je to tak?
„Jistě jsi viděl, jak mnohé země váhaly, než se do toho zapojily. Což platí i pro prezidenta Obamu. Ten se tomu, aby byl do tohoto konfliktu zatažen, hodně bránil. A nakonec dal jasně najevo, že cíl mise bude omezený na ochranu civilistů. I když zároveň řekl, že by Amerika ráda viděla odchod Kaddáfího. To ale neznamená, že se Spojené státy zapojí do pozemních operací. Myslím, že jsem zmínil při jednom z našich předchozích setkání to, že máme často na výběr mezi špatnou a ještě horší možností. A tohle je klasický případ takové situace.“
„Představ si, co se mohlo stát v Benghází v případě, že by nikdo nic neudělal – že by se neobjevila bezletová zóna a záměr ochránit civilisty v Libyi. Možná by byly zabity desítky tisíc lidí a to kvůli tomu, že svět nic nedělal. Jistě, je to spekulace. My pochopitelně nikdy nebudeme vědět, co by se stalo, kdyby se Západ nerozhodl pro intervenci; kdyby se neobjevila rezoluce Rady bezpečnosti. Ale říkat, že stále neděláme dost ... budeme muset být trpěliví a počkat si na to, zda bezletová zóna bude v dlouhodobém výhledu fungovat.“
Jak jste zmínil, některé země se zapojením do operací v Libyi otálely. Jiné – jako například Francie – byly relativně aktivní. Mohou tyto rozdílné pohledy a z nich vyplývající pnutí ovlivnit operace a nebo je vojenské velení od politiky alespoň do jisté míry izolované?
„To je velmi dobrá otázka. V zákulisí se pokaždé objeví politické zájmy. V NATO, které má 28 členů, budou prostě vždy ti, kteří podporují rozsáhlejší, agresivnější akci, a ti, kteří jsou jaksi zataženi do situace, jako je třeba ta současná. Tak to bylo a je. Nicméně, toto hraje roli jen tehdy, když se dělají zásadní rozhodnutí. Pokud by bylo třeba něco zásadního změnit na tom, jak se k celému konfliktu přistupuje, tak by bylo třeba politického rozhodnutí. Což vyžaduje konsensus. A v tu chvíli by rozdílné politické názory jistě sehrály svou roli. Pokud se ale pracuje s daným mandátem a jde o to zvolit správnou taktiku, tak na to vojsko využívá mechanismy NATO a politici do toho příliš nezasahují. Vždy ale budou přítomni.“
Pro členské státy NATO Libye není první společná operace. Je to z tohoto pohledu výhoda?
„Ve chvíli, kdy se dělají zásadní rozhodnutí, přispívá to, že je do operací zapojeno NATO, k efektivitě a k lepší koordinaci. A i díky tomu může být vojenská operace do jisté míry odizolována od politických tlaků. Takže ano, existuje jistá míra izolace. Ale tlaky a rozdílné pohledy jednotlivých členů NATO na věc budou i přesto vždy existovat. A vždy tu také byly. A aliance se s tím celkem dobře umí vyrovnávat.“
Jak jste zmínil, NATO má bezmála třicet členů. Což znamená bezmála třicet armád, jejichž pohled na konflikt i to, jak ho řešit, se asi liší. Jak obtížené je proto sladit jejich postupy?
„Zaprvé, do operací se nezapojilo zas tak velké množství členů NATO. Jen pár poslalo skutečně větší množství vojáků. Spojené státy, Francie, Británie, Kanada a několik dalších přímo do akce poslalo vojenskou techniku – tedy lodě, letadla a tak dále. Navíc, NATO trénuje schopnost postupovat společně průběžně. A proto, co se týče koordinace, je na tom celkem dobře; je prostě schopné efektivně fungovat jako multilaterální organizace.“
„A zcela určitě s tím má mnoho zkušeností. A to je podle mě velká výhoda. K té pak patří i to, že má NATO jasně dané velení. Které, jak se opakovaně potvrdilo, funguje. A které přitom průběžně prochází tréninkem. Díky tomu se jednotlivé armády, loďstva a letectva navzájem znají a umí spolupracovat. Jistě, existují určité rozdíly. Nicméně, obecně se dá říci, že jsou jednotlivé armády zvyklé na to pracovat společně. A proto by toto neměl být problém.
Zmínil jste jasné velení, tedy něco, co na počátku operace v Libyi chybělo. Jak velký to byl problém, respektive jak důležité pro úspěch operace je, aby bylo jasné, kdo komu velí?
Já bych řekl, že jasné velení je naprosto nezbytné. Efektivní velení je přitom to, které operuje rychle, efektivně, a které bere v potaz co nejvíce faktorů, jež jsou v danou situaci k dispozici. Co se pak politického vedení týče, tak to, jak jsem se už zmínil, nemusí být celou dobu ve hře. 28 premiérů a prezidentů prostě nebude rozhodovat o tom, co se v Libyi den po dni bude dít. Politici se do toho vloží jen ve chvíli, kdy je třeba udělat zásadní rozhodnutí a nebo kdy je třeba úplně změnit směr, kterým se operace ubírá. Co se ale týče rozhodování ze dne na den, vedení operací musí být rychlé. A zároveň by mělo zajistit, aby jednotliví účastníci akce neměli problém s tím, že jsou součástí multilaterální síly.“
I když jsou vojska členských zemí NATO součástí multilaterální síly, mají stále své řekněme národní velení. Je to – a nebo bývá to – problém?
Pochopitelně, každé národní letectvo je ve styku se svým vlastním velením. A víme o případech z Afghánistánu, kde národní velení omezovalo účast některých vojsk při pozemních operacích. Prostě proto, že se politici nechtěli zodpovídat ze ztrát. Ale co se věcí, jako je monitoring ze vzduchu, kontrola bezletové zóny a nebo námořní blokáda týče, tam bych řekl, že multilaterální vedení může operovat vcelku dobře. Pro to, aby tomu tak bylo, musí být schopno rozhodovat rychle.“
„Což nám potvrdilo už Kosovo. Tehdy mnoho lidí říkalo, že jde o válku řízenou komisí. Tak to ale ani náhodou nebylo. Vedení prostřednictím rady NATO rozhodovalo velmi, velmi, velmi rychle. Většina rozhodnutí se přijímala po krátké debatě. A proto ta představa, že je tu skupina lidí, kteří sedí kolem stolu a debatují a hádají se o jednotlivých operacích, je nesprávná. Tak to prostě ani náhodou není,“ řekl někdejší šéf politické větve NATO David Wright v rozhovoru s Romanem Chlupatým.
