Z budovy, ve které padaly tresty pro nacisty, je muzeum
První návštěvníky muzea čekají dnes v norimberském justičním paláci. K vidění bude dokumentační středisko i sál, kde se před 65 lety vypořádávali vítězové druhé světové války s nacistickými pohlaváry.
Stálá expozice zachycuje jak průběh samotného Norimberského tribunálu, tak následné procesy. Samostatná část je pak věnovaná vzniku mezinárodního soudního dvora a tribunálům pro Rwandu a bývalou Jugoslávii.
„Otevření dokumentačního střediska k Norimberským procesům patří k vyrovnávání se s minulostí Německa, které tady v Norimberku nepovažujeme za skončené. Musíme s temnou minulostí konfrontovat další generace," říká norimberský starosta Ulrich Maly.
V budově, kde se odehrával Norimberský proces, natáčela berlínská zpravodajka ČRo Klára Stejskalová. Hostem Rádia Česko byl také Jan Boris Uhlíř z Vojenského historického ústavu v Praze.
Samotný Norimberk a taky tamní budova justičního paláce byla k soudním bitvám druhé světové války určena prozaicky. Město bylo po porážce Německa v americké zóně a stavba jako jedna z mála nebyla poškozena bombardováním.
Norimberský proces
Britská vláda se myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala už od konce roku 1942. Winston Churchill tehdy dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny.
„Britský premiér tehdy překvapivě prosazoval nedemokratický krátký proces. Stalin dokonce navrhoval popravu 50 až 100 tisíc štábních důstojníků. Myšlenka velkého soudního procesu byla definitivně přijata až v roce 1944, kdy se k ní přiklonili jak Moskva, tak Washington.,“ přiblížil na Rádiu Česko Jan Boris Uhlíř z Vojenského historického ústavu v Praze.
Vlastní soud evropských válečných zločinců byla podle historika myšlenka amerického ministra války, který navrhoval, aby každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce a prokurátory. Právním základem procesu se podle pak stala takzvaná Londýnská charta ze srpna 1945, která jasně vymezila působnost soudu na potrestání válečných zločinců ze zemí evropské části tzv. Osy. Tedy, že zhruba 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před soudy tradičními.
„Mezinárodní tribunál v Norimberku jasně deklaroval, že v podobě hlavních obžalovaných se jedná pouze o špičku ledovce a že každý stát se o své válečné zločince musí postarat sám. Známe podobný proces v Japonsku, který do dějin vstoupil jako Tokijský. Méně významní váleční zločinci pak automaticky spadali pod jurisdikci zemí kde působili,“ přiblížil.
