Z Mariupolu museli kvůli válce utéct i pravoslavní kněží. Rusové chrám vyrabovali a spálili knihovnu

Jedním z pilířů ukrajinské identity je vlastní pravoslavná církev, nezávislá na moskevském patriarchátu. Jeden z nejkrásnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny se nachází v Mariupolu, od března okupovaném Ruskem. Kněží a jejich rodiny odtud utekli do Dnipra. Rusové chrám vykradli a spálili celou knihovnu.

Tento článek je více než rok starý.

Od stálého zpravodaje Mariupol Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Únor 2022, Mariupol. Jeden z nejpůvabnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny stojí kousek od přístavu. Provází mě jím Marina, dcera zdejšího převora Uara Pereťaťka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jeden z nejkrásnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny se nachází v Mariupolu

„Budova byla postavená ještě před druhou světovou válkou a patřila ředitelství přístavu. Dědeček, který bydlí vedle, mi řekl, že za války tu sídlilo německé velitelství. V roce 1998 jsme budovu koupili a začali ji rekonstruovat. Zvedli jsme střechu a teď dokončujeme kupoli nad horním chrámem sv. Bohorodičky. Bude to nový katedrální chrám naší církve, protože ten původní zůstal na územích okupovaných separatisty a chtěli jsme, aby nový chrám stál právě v Mariupolu,“ říká Marina.

Exkurze pokračuje návštěvou knihovny a malého muzea.

„Místní sběratel nám zapůjčil sbírku ozdob zvaných dukači. Dříve je nosily dívky a jsou to vlastně stříbrňáky, mince. A tohle jsou takzvané dukače chudých. Ti, kdo na tyto ozdoby neměli peníze, vyrobili si jejich imitace. A tohle jsou dětské dukače. A taky tu máme vzácnou banduru, na kterou přichází hrát jedna dívka. Já to neumím,“ vysvětluje Marina.

Nemají ani groš a neumí si vyřídit podporu. Askold a Táňa zůstali ve Slavjansku a pomáhají ostatním

Číst článek

Na banduru ale umí hrát Kirilo Dolymbajev, který je finančníkem a mecenášem chrámu.

Chrám sv. Petra Mohyly а Bohorodičky je zvenčí nádherně vyzdobený světle modrými rostlinnými motivy na zářivě bílém pozadí a vypadá jako z pohádky. O venkovní výzdobu, ale nejen o ni, se zasloužil právě Kirilo.

„Ten projekt jsem náhodou uviděl na facebooku. Tři roky ležel v šuplíku, protože na něj nebyly peníze. Sehnal jsem je – a tady je výsledek. Je to příklad ukrajinské Petrikovské malby. Záměrně jsme zvolili tyhle barvy. Bílá symbolizuje neposkvrněnost panny Marie a modrá Azovské moře. V létě plánujeme vymalovat interiér kaple, také se světle modrými tóny,“ říká Dolymbajev.

Do Mariupolu ale vstoupila ruská vojska a plány na léto zmizely stejně jako část města. Chrám zůstal stát, muzeum ale Rusové vyrabovali. Kirilo, Marina, otec Uar a jeho syn Roman si sotva zachránili holé životy. Potkal jsem se s nimi v Dnipru.

„Chrám zatím stojí, jeden projektil dopadl na dvůr, druhý dovnitř, ale nevybuchl. Rusové spálili všechny ukrajinské knihy, včetně faksimile evangelií vytištěných v roce 1708 v syrském Aleppu. Muzeum vykradli, ani jedno okno nezůstalo celé a fasádu poškodily šrapnely. I kdyby chrám zničili úplně, obnovíme ho. Hlavní je, aby se vrátili lidi. Nač by byl chrám, kdyby se v něm neměl kdo modlit?“ ptá se Roman.

Ukrajinci jsou na tom psychicky hůř než na začátku války. Naopak ruská morálka stoupá, míní psychiatr

Číst článek

Nejdéle vydržel v okupovaném městě převor, otec Uar Pereťaťko.

„Ještě měsíc od začátku války jsme krmili lidi. Dobrovolníci vařili jídlo na ohni u sebe ve dvorech a přiváželi ho do chrámu. Každý den jsme nasytili asi 150 lidí. Zůstalo tam asi 100 tisíc obyvatel z půlmilionu a hodně starých lidí. Mrtvá těla ale doteď leží v domech a pod troskami domů,“ říká Uar.

Nakonec už ale nebylo možné v Mariupolu dál zůstat.

„Viděl jsem, jak ruská válečná loď z Azovského moře ostřeluje Mariupol. Dva dny jsem totiž čekal na pláži, až mě dobrovolníci naloží do auta. Ruská loď zakotvila asi dva kilometry od břehu a celou noc střílela raketami po Mariupolu. Pak mě naši farníci odvezli přes dvacet ruských kontrolních stanovišť. Rusové mě ani moc nekontrolovali, protože jsem byl zarostlý, v hadrech a podobal jsem se obyčejnému dědečkovi. Věděli jsme, že Rusové prohlížejí telefony, a proto jsem svůj telefon schoval a ukazoval jsem jim starý babiččin telefon. Ani ho nechtěli…,“ vzpomíná Uar.

Otcové Uar a Roman, Marina i Kirilo věří, že ukrajinská armáda Mariupol osvobodí a oni se tam vrátí a opět rozhoupají zvony svého chrámu.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme