Z Mariupolu museli kvůli válce utéct i pravoslavní kněží. Rusové chrám vyrabovali a spálili knihovnu

Jedním z pilířů ukrajinské identity je vlastní pravoslavná církev, nezávislá na moskevském patriarchátu. Jeden z nejkrásnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny se nachází v Mariupolu, od března okupovaném Ruskem. Kněží a jejich rodiny odtud utekli do Dnipra. Rusové chrám vykradli a spálili celou knihovnu.

Od stálého zpravodaje Mariupol Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Únor 2022, Mariupol. Jeden z nejpůvabnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny stojí kousek od přístavu. Provází mě jím Marina, dcera zdejšího převora Uara Pereťaťka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jeden z nejkrásnějších chrámů Pravoslavné církve Ukrajiny se nachází v Mariupolu

„Budova byla postavená ještě před druhou světovou válkou a patřila ředitelství přístavu. Dědeček, který bydlí vedle, mi řekl, že za války tu sídlilo německé velitelství. V roce 1998 jsme budovu koupili a začali ji rekonstruovat. Zvedli jsme střechu a teď dokončujeme kupoli nad horním chrámem sv. Bohorodičky. Bude to nový katedrální chrám naší církve, protože ten původní zůstal na územích okupovaných separatisty a chtěli jsme, aby nový chrám stál právě v Mariupolu,“ říká Marina.

Exkurze pokračuje návštěvou knihovny a malého muzea.

„Místní sběratel nám zapůjčil sbírku ozdob zvaných dukači. Dříve je nosily dívky a jsou to vlastně stříbrňáky, mince. A tohle jsou takzvané dukače chudých. Ti, kdo na tyto ozdoby neměli peníze, vyrobili si jejich imitace. A tohle jsou dětské dukače. A taky tu máme vzácnou banduru, na kterou přichází hrát jedna dívka. Já to neumím,“ vysvětluje Marina.

Nemají ani groš a neumí si vyřídit podporu. Askold a Táňa zůstali ve Slavjansku a pomáhají ostatním

Číst článek

Na banduru ale umí hrát Kirilo Dolymbajev, který je finančníkem a mecenášem chrámu.

Chrám sv. Petra Mohyly а Bohorodičky je zvenčí nádherně vyzdobený světle modrými rostlinnými motivy na zářivě bílém pozadí a vypadá jako z pohádky. O venkovní výzdobu, ale nejen o ni, se zasloužil právě Kirilo.

„Ten projekt jsem náhodou uviděl na facebooku. Tři roky ležel v šuplíku, protože na něj nebyly peníze. Sehnal jsem je – a tady je výsledek. Je to příklad ukrajinské Petrikovské malby. Záměrně jsme zvolili tyhle barvy. Bílá symbolizuje neposkvrněnost panny Marie a modrá Azovské moře. V létě plánujeme vymalovat interiér kaple, také se světle modrými tóny,“ říká Dolymbajev.

Do Mariupolu ale vstoupila ruská vojska a plány na léto zmizely stejně jako část města. Chrám zůstal stát, muzeum ale Rusové vyrabovali. Kirilo, Marina, otec Uar a jeho syn Roman si sotva zachránili holé životy. Potkal jsem se s nimi v Dnipru.

„Chrám zatím stojí, jeden projektil dopadl na dvůr, druhý dovnitř, ale nevybuchl. Rusové spálili všechny ukrajinské knihy, včetně faksimile evangelií vytištěných v roce 1708 v syrském Aleppu. Muzeum vykradli, ani jedno okno nezůstalo celé a fasádu poškodily šrapnely. I kdyby chrám zničili úplně, obnovíme ho. Hlavní je, aby se vrátili lidi. Nač by byl chrám, kdyby se v něm neměl kdo modlit?“ ptá se Roman.

Ukrajinci jsou na tom psychicky hůř než na začátku války. Naopak ruská morálka stoupá, míní psychiatr

Číst článek

Nejdéle vydržel v okupovaném městě převor, otec Uar Pereťaťko.

„Ještě měsíc od začátku války jsme krmili lidi. Dobrovolníci vařili jídlo na ohni u sebe ve dvorech a přiváželi ho do chrámu. Každý den jsme nasytili asi 150 lidí. Zůstalo tam asi 100 tisíc obyvatel z půlmilionu a hodně starých lidí. Mrtvá těla ale doteď leží v domech a pod troskami domů,“ říká Uar.

Nakonec už ale nebylo možné v Mariupolu dál zůstat.

„Viděl jsem, jak ruská válečná loď z Azovského moře ostřeluje Mariupol. Dva dny jsem totiž čekal na pláži, až mě dobrovolníci naloží do auta. Ruská loď zakotvila asi dva kilometry od břehu a celou noc střílela raketami po Mariupolu. Pak mě naši farníci odvezli přes dvacet ruských kontrolních stanovišť. Rusové mě ani moc nekontrolovali, protože jsem byl zarostlý, v hadrech a podobal jsem se obyčejnému dědečkovi. Věděli jsme, že Rusové prohlížejí telefony, a proto jsem svůj telefon schoval a ukazoval jsem jim starý babiččin telefon. Ani ho nechtěli…,“ vzpomíná Uar.

Otcové Uar a Roman, Marina i Kirilo věří, že ukrajinská armáda Mariupol osvobodí a oni se tam vrátí a opět rozhoupají zvony svého chrámu.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme