Z mnoha zkrachovalých firem v Argentině vznikla družstva, drží se jen s podporou vlády
Argentinci budou v neděli volit nástupce prezidentky Cristiny Fernándezové de Kirchner. Ta se pyšní mimo jiné zřízením skoro 400 zvláštních družstevních podniků. Vznikly za dvanáct let, kdy vládl její zemřelý manžel Nestor a po něm pak ona. Družstevní podniky jsou firmy, které v době krize zkrachovaly, ale pak je převzali sami zaměstnanci. O jedné takové, sklárně značky Durax na předměstí Buenos Aires, napsal diplomovou práci i prezidentský kandidát současné vládní koalice.
Přes velkou zeď s graffiti s dělnickými motivy je vidět vysokou cihlovou budovu. Na štítu plastika sklářů s píšťalami. Za vrátnicí už nevypadá tovární areál tak zdevastovaně jako z venku.
Do své kanceláře mě vede tajemník družstva Osvaldo Donato. Ruce samý mozol, na sobě montérky s původním jménem fabriky Cristalux a argentinskou vlajkou.
„Mísila se ve mně radost a smutek. Radost z toho, že jsme mohli dovnitř. Smutek z toho, jak to bylo zdevastované. Bylo nás asi 200, procházeli jsme fabriku, žádný hluk, na který jsme byli zvyklí. Léta pro nás byla fabrika monstrum. A teď před námi ležela mrtvá,“ popisuje.
Zkrachovala jim jejich továrna, ale nedali se. Dnes mají skláři na předměstí Buenos Aires vlastní družstvo. Natáčel tam zpravodaj ČRo David Koubek
Mluví o chvíli, kdy po roce a půl po krachu sklárny s dalšími dvěma stovkami zaměstnanců mohli dovnitř. Zdůrazňuje, že to bylo legální cestou. Jiné zkrachovalé podniky byly něco jako squaty – zaměstnanci se v nich často i zabarikádovali a pokračovali v provozu.
Někde panuje takovýto nelegální stav dodnes. Tady ovšem ne. Čekali na rozhodnutí soudu podle nového zákona a ten pro ně vyvlastnil jak továrnu, tak značku.
„Podařilo se nám dát dohromady malou pec. Vlastními silami. Máme tu svářeče, elektrikáře, všechno. Začali jsme najímat nejdříve umělecké skláře, vyráběli vázy a popelníky. V té chvíli, co začaly vznikat první kousky, to pro nás byl teprve úspěch!“
Pomohla až prezidentka
Jenže na to, aby bývalí zaměstnanci obnovili strojovou výrobu skleniček a nádobí, které se v legendární argentinské reklamě ne a ne roztříštit o zem, potřebovali pomoc.
„Šli jsme od jednoho politika k druhému, ale nikdo nám nepomohl. Až jsme jednou mluvili s prezidentkou, doktorkou Cristinou Fernándezovou de Kirchner. Znala naši značku, kdysi jí dal manžel sadu nádobí značky Durax.“
Prezidentka poslala výbor za poslancem své strany, které dnes předsedá její syn Maximo Kirchner. „Navrhli nám lidi do vedení. A to bylo to nejlepší, co mohlo družstvo potkat,“ říká tajemník družstva.
Dnes prý díky nim mají vzdělávací kurzy a také tři moderní výrobní linky. Na ty jsem se ale – prý z bezpečnostních důvodů – nemohu podívat.
Při životě je drží státní podpora
V dlouhodobý úspěch takovýchto družstevních podniků ale příliš nevěří bývalý poradce argentinského ministra financí Guillermo Rozenwurcel.
„Je to taková pilulka proti bolesti, která má své opodstatnění. Myslelo se hlavně na to, aby nezůstali lidé na ulici. Ale pokračování v takovém modelu je sebevražedné. Jsou to zkrachovalé podniky. Všechny až na malé výjimky. Vydělají si na provoz, ale nemohou investovat. Při životě je drží jen štědrá státní podpora,“ upozorňuje Rozenwurcel.
Podpora jde z programu ministerstva, které už řadu let řídí další z rodiny Kirchnerů, sestra zemřelého exprezidenta a švagrová současné prezidentky Cristiny.
Tajemník sklářského družstva Osvaldo má prezidentku v kanceláři na plakátu – na stole zase obrázek Evity. Bez ohledu na politiku, v budoucnost družstev tento člověk věří, stejně jako tisíce podobných lidí, kteří by bez nich přišli o práci.
