Z tyrolských Alp se stává tábor afrických a asijských uprchlíků

Brennerským průsmykem proniká řada z nás mezi alpskými štíty pohodlně po dálnici za lyžováním do Itálie. Tamní městečko Brenner je teď ale plné lidí, kteří přijeli z opačné strany a rozhodně ne na dovolenou. Prchají z Afriky nebo Asie, kde jim šlo o život. Kvůli obnoveným hraničním kontrolám v schengenském prostoru uvízli těsně před rakouskou hranicí. Mají hlad, spí na zemi a netuší, co s nimi bude.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Matka s nemluvnětem na nádraží v Brenneru | Foto: Jan Kaliba

Na místním nádraží mají nad cestujícími na perónu jasnou převahu italští a rakouští policisté v černých rukavičkách. Rozmístění jsou po celé délce vlaku, část z nich mizí uvnitř, aby z něj uprchlíky vysadila, část naopak hlídá, aby ti, kteří tady na lavičkách, podlahách čekáren anebo kousek dál v trávě už několik dní živoří, nezkoušeli nastoupit.

Právě to mají v úmyslu tři mladíci, ale než dojdou ke dveřím rychlíku, už je u nich patrola. Mávají vytištěnou jízdenkou, ale průvodčí krčí rameny a ukazuje na policisty, kteří jsou neoblomní. Vlak odjíždí, běženci zůstávají.

Přehrát

00:00 / 00:00

Mezi uprchlíky na nádraží v Brenneru natáčel Jan Kaliba

Měli platnou jízdenku, přesto je z vlaku vysadili. Utíkají z Eritrey, chtěli do Německa, ale teď uvízli tady v Alpách a bez platného pasu je policie dál nepustí. Dokumenty nemají žádné, tak jako desítky dalších běženců všude kolem – včetně ženy, které na rameni dřímá nemluvně.

Komu zbylo trochu peněz, jde zahnat hlad ke stánkům u nádraží, kde už si za poslední týdny na příval netradičních zákazníků zvykli a snaží se jim nejen prodávat, ale i pomáhat.

„Zaplatili jsme jim vodu, aby měli co pít. Přinesli jsme jim deky. Pomáháme, jak se dá, protože ti lidé nemají z čeho žít. V pizzerii naproti jim navařili a rozdali špagety. Byl tu i lékař, který se jim zadarmo věnoval. Situace je opravdu špatná. Vláda v Bolzanu sice tvrdí, jak má všechno pod kontrolou, ale nemá nic pod kontrolou. Každým vlakem přijíždějí další uprchlíci, teď jich tu je tak čtyřicet, ale večer jich přibývá a už jsme jich tu měli i víc než sto. Rodiny, těhotné ženy, děti. Vždyť jsou to děti,“ rozčiluje se Edit z bistra naproti nádraží.

Rozsáhlejší pomoc úřadů nebo humanitárních organizací chybí, mezi utečenci kmitají dvě mladé dobrovolnice, které mají zakázáno mluvit s novináři, zato mohou aspoň pár šťastlivců na noc ubytovat ve vyhrazené místnosti, tak jako se to poštěstilo dvěma libyjským teenagerům.

„Dnes jsou to čtyři dny, co mě tu vysadili z vlaku. Od té doby jsem se nemyl, nemám peníze a několik nocí jsem nespal, však se podívej na můj obličej.“

„Čtyři dny jsme se plavili přes moře do Evropy. Lidi kolem nás umírali. Jdeš na loď a víš, že riskuješ smrt. Ale bývá to jediná možnost. Já jsem homosexuál a zabili by mě, kdybych zůstal v Libyi, stejně jako zabili moje blízké. Teď se chci dostat do Německa, něco se naučit a získat práci. Nepřijel jsem krást a dělat problémy. Možná si myslíte, že jsme pošetilci, ale ne – my prostě nemáme na výběr,“ říkají jedni z těch, kteří přežili děsuplnou plavbu z Afriky do Itálie, ale nakonec ztroskotali na dohled rakouské hranici v tyrolských horách.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme