Za levnými květinami stojí otrocká práce i zničené životní prostředí
Kytici růží za pár korun seženou lidé v každém supermarketu. Malokdo ale tuší, že za krásnými květinami se skrývá otrocká práce a zničené životní prostředí v africké Keni.
Scházíme se v maličkém domku na předměstí. Tyto tři ženy jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Mohly by mít totiž problémy. Pracují v různých květinových farmách, zkušenost mají ale všechny stejnou: za kyticemi květin se skrývá otrocká práce a zničené životní prostředí.
„Farma, na které pracuji, má čtyři hektary. Sklízíme květiny každé tři hodiny, sto tisíc růží denně. Používáme řadu chemikálií, které urychlují růst,“ popisuje sedmadvacetiletá Caroline.
Jaké chemikálie se k urychlení růstu i proti škůdcům používají, o tom nemá ani ponětí. „Máme ochranné oděvy, rukavice a holínky. Ty jsou ale rychle děravé. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si stěžovala, vyhodili by mě,“ dodává Marry.
Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Poptávka z Evropy roste a manažeři květinových farem přestávají dodržovat už tak měkká pravidla. „Pracují zde i těhotné ženy, předčasné porody jsou skoro pravidlem. Děti nejsou zdravé. I moje dcera je pořád nemocná, myslím si, že je to způsobeno těmi chemikáliemi,“ říká Isabele a v náručí drží maličkého kojence.
Přísně střežená brána se otevírá a vjíždím do království květin. Známosti a úplatky pomohly. Jsem v jedné z největších květinových plantáží v Naiwashe. Procházím obřími skleníky. Každý má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Růžové keře se táhnou donekonečna. Mezi řádky prochází ženy a odstřihují nalévající se poupata.
Růže do Evropy, špína do jezera
Vedoucí směny Erik mi vysvětluje systém automatického zalévání i aplikace chemických postřiků. Na otázku jaké látky používají, jen krčí rameny. Neškodí lidem? Erik si výmluvně přikládá ukazováček k ústům. Toto téma je tady tabu. Až na otázku, kolik květin ročně sklidí, je sdílnější. Bere kalkulačku a počítá. „25 milionů růžových stonků ročně,“ uvádí šokující číslo.
Podobných farem jsou kolem jezera desítky. Přímo na místě se zabalí do kytic a kamiony je odvezou na letiště do Nairobi. Odtud růže putují do Evropy, znečištěné životní prostředí zůstane v Keni. Tuny nebezpečných chemikálií a hnojiv končí v jezeře Naiwasha. Květinový byznys navíc přilákal ke břehům jezera spoustu lidí.
„Jen v samotných květinových farmách pracuje sto tisíc žen, spolu s rodinnými příslušníky je to na půl milionu lidí. Poblíž růžových farem vyrostly nové vesnice. Bez kanalizace, bez čističek. Veškerý odpad proudí přímo do jezera,“ popisuje situaci Damaris, bývalá zaměstnankyně květinové farmy, která dnes bojuje za zlepšení pracovních podmínek na plantážích i za záchranu jezera Naiwasha.
„Není pochyb o tom, že jezero je ohroženo,“ říká inženýr Patrick Wainena. „Je to součást širšího ekosystému. Tady se čistí vzduch z dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi. Kdybychom ztratili jezero Naiwasha, hlavní město by se udusilo. Mělo by to bezprostřední zdravotní dopad,“ varuje.
Zatím marně. Byznys je silnější argument. Navíc pro většinu lidí je práce na plantážích sice mizerným, ale jediným zdrojem příjmů. „Neříkám, aby si lidé v Evropě růže z Keni kupovali. Měli by ale říct svých obchodníkům: zajímejte se o to, jak a kde se květiny pěstují. A za jakou cenu. My nemáme sílu naši situaci změnit. Ti, kdo květiny kupují, ti tu moc ale mají,“ apeluje Damaris.
