Žádná auta, dva spotřebiče na byt a nic k jídlu. I to je realita KLDR
KLDR sama sebe označuje za jednu z nejsvobodnějších zemí světa. Realita je ale úplně jiná. Podle severokorejských uprchlíků i organizací na ochranu lidských práv je jedním velkým koncentračním táborem. Kromě nesvobody jsou Severokorejci extrémně chudí a často nemají ani co jíst.
Po příletu do metropole Pchjongjang okamžitě poznáte, kde jste a kdo v zemi vládne. Portréty vůdců na vás shlížejí hned z budovy letiště a pak vás doprovázejí vlastně všude. Stejně jako tajní agenti, kteří se vydávají za ‚průvodce‘.
„A samozřejmě vám ukazují jen vybraná místa, nikam jinam nemůžete, stále vás hlídají,“ říká reportér Robert Mikoláš, který se o tom osobně přesvědčil. Samotný Pchjongjang je celkem živé město, najdete v něm řadu obchodů i restaurací včetně fast foodů, obyčejného Severokorejce tam však nenajdete, protože na to nemá peníze.
O tom, jak na cizince Severní Korea na první pohled zapůsobí, mluvil v Odpoledním Radiožurnálu reportér ČRo Robert Mikoláš
A podobné je to i v nejpopulárnějším letovisku Wonsan, kde potkáte, stejně jako kdekoli jinde na světě, na pláži rozesmáté tváře. „Cesta mimo metropoli znamená obrovský šok. Z prázdné dálnice vidíte, jak vesničané žijí doslova na odpadcích, nemohou bez povolení cestovat z místa na místo, nemají co jíst doma,“ popisuje Mikoláš.
Unikátní možnost navštívit Severní Koreu měl i fotograf Jan Šibík. „Jedete třeba po dálnici a deset minut nepotkáte žádné auto. Aut je tam hrozně málo. Byl jsem tam před několika lety, tak se mohla situace trochu změnit. Ale to, že občan nemůže vlastnit auto, to platí dodnes,“ doplňuje Šibík.
Prakticky jen ve městech mají domácnosti dva elektrické spotřebiče, na víc nemají nárok, stejně jako ho nemají právě na auto či počítač. „V roce 2007 byla energetická krize tak velká, že i hlavním městě mohli mít občané na jeden byt zapnuté žárovky o celkovém výkonu 100 wattů,“ dodává fotograf.
Severní Korea nyní hrozí svému jižnímu sousedovi i USA jadernou válkou. Připraveny jsou její raketové i další jednotky a podporu vládnoucímu režimu, alespoň na televizních záběrech, vyjadřují statisíce obyvatel. Severokorejcům je už odmalička vtloukáno do hlavy, že Jihokorejci, Japonci či Američané žijí v bídě, že jsou jejich nepřátelé a chtějí je zničit.
„Ostatně když jsem byl v jedné vesnici, kde nám měli ukázat vzorové JZD, i když se zcela zastaralými stroji, tak se mi podařilo na chvilku se ztratit a potkal jsem před tamní školkou skupinku dětí, které se rozutekly. Viděly bělocha a myslely, že jsem Američan. Ostatně na prahu budovy mají americkou vlajku, o kterou si otírají boty,“ podotýká Mikoláš.
Na návštěvníky ale čeká ještě další kontrast. A to, když přijedou do takzvaného Muzea darů dvou předchozích vůdců a vstoupí do obrovských podzemních prostor, které slouží i jako atomový kryt. Jejich vybudování stálo miliony dolarů, navíc v době, kdy statisíce lidí umíraly hlady.
V poslední době, zejména po peněžní reformě, která dopadla katastrofálně, se však objevily první náznaky odporu vůči režimu, i když jen formou nápisů na zdi. „Lidé jsou opravdu zbídačení a čím dál více jich chce utéci pryč,“ uzavírá reportér ČRo.
