Zahraniční listy o irácké krizi
Belgické noviny se věnují kauze číslo jedna posledních dní. Tomu, že jejich země blokuje obranu Turecka v Radě NATO. Z bruselských deníků čte Milan Fridrich.
Mírové snažení papeže Jana Pavla II. je podle rakouského deníku Die Presse sledováno spíše se skepsí. Nikdo nemůže vyčítat papeži, že usiluje o to, aby použití vojenské síly v irácké krizi bylo tím posledním prostředkem. Nikdo mu také nemůže zazlívat, že je současnou krizí unavený. Koneckonců chce zabránit tomu, aby válečné tažení proti Iráku nevedlo k náboženské válce. Přesto reagují mnozí skepticky, když hlava katolické církve požaduje pravdu a víru při politickém jednání. Tyto pochybnosti vycházejí z historických zkušeností.
V irácké krizi není vatikánská agitace nezbytná. Na druhou stranu, pokud papež vysílá do Bagdádu zvláštního vyslance a pokud naopak Řím přijme iráckého vicepremiéra Tareka Azize, pak přinese celému světu poselství, že mír je proveditelný. To by byla pěkná idea, poznamenává rakouská Die Presse, bohužel katolická církev je svázána svými mocenskopolitickými ambicemi, které po století sledovala. Kdo dával dlouho požehnání zbraním, není příliš důvěryhodný, když se nyní snaží odvrátit válku. Papež je samozřejmě iráckou kauzou právě tak ovlivněný, ale i pomýlený jako ostatní. Tragické je ovšem to, že od něj dnes nikdo žádné řešení nečeká, dodává rakouský deník Die Presse.
Kdo jsme? Na tuto otázku si Západ stále neumí odpovědět, píše britský list The Times. Británie se chystá do války ve zvláštní době. Jsou to časy, kdy je těžké rozlišit politiku jednotlivých stran. Ty stále více reprezentují své zájmy a zájmy svých mecenášů. Socialisté a sociální demokraté se přeměnili v nové labouristy, ačkoliv jejich zájem o pracovní síly je nepatrný. Konzervativci už dávno nejsou konzervativní a je pro ně těžké přesvědčit veřejnost o svých základních myšlenkách. Nikoho nepřekvapí, že jejich zahraniční politika se také blíží té labouristické. Tento stav není jenom v Británii.
Republikáni ve Spojených státech amerických jsou nyní stranou, která zvyšuje federální výdaje a posiluje mezinárodní aktivismus. Naopak Demokraté jsou ve svém postoji nejistí a hledají nového vůdce, který by definoval jejich politiku. Italská vláda předstírá liberalismus, ale není to ani ryba ani rak, pokračují Timesy.
V dnešní době navíc zevšedněla politická slova. Výrazy jako ?globalizace", ?modernizace", ?terorismus", ?pravice" nebo ?levice" se běžně používají a znamenají vlastně cokoliv. Nyní je bezvýznamné to, co dřív význam mělo. Vakuum národních politických hodnot nahrazují někteří evropští politikové myšlenkou ?Velké Evropy". Je tu ovšem nebezpečí, že pod předstíraným evropanstvím ztratí národy a jejich obyvatelé svou identitu. Nebudou moci přesně vymezit domov, jeho hranice a rázem se pro ně stanou nebezpečím imigranti, uprchlíci, židé, muslimové, Irák a další ?nepřátelé". Pokud nevíme, kdo jsme a kam směřujeme, nebudeme ani vědět, kam a proč se vlastně vydáváme do války, podotýkají britské Timesy.
Maltský list Malta Independent se domnívá, že strukturální fondy Evropské unie nejsou řešením finančních problémů Malty. Deník se obává, že Malta bude jako přistupující člen platit do pokladny Evropské unie více, než z ní získá. Problém je totiž v tom, že je mnohdy obtížné peníze ze strukturálního fondu získat. Je také nutné zajistit kontrolu nad čerpáním fondů a nad tím, zda se peníze dostanou do projektů, které odpovídají zájmům Evropské unie. Ačkoliv bude těžké slibované peníze z fondů získat a vyžádá si to mnohem pečlivější přípravu projektů a ačkoliv vzrostou náklady životní úrovně i daňové zatížení, měli bychom v~referendu volit pro Evropskou unii. Stále se vyplatí být uvnitř než venku, soudí deník The Malta Independent.
Komentář v ruském deníku The Moscow Times si všímá situace v~bývalém sovětském státě Turkmenistánu. Jeho vůdce Nijažov jde prý ve Stalinových stopách. Uplynulo už přes deset let od doby, kdy se mnohé sovětské republiky vydaly vlastní cestou. Dnes pobaltské státy jednají o připojení k~Severoatlantickému paktu, Rusko je relativně demokratické a naopak ze středoasijského státuTurkmenistánu se stala totalitární autokracie Orwelsko-Stalinského typu. Prezident Nijažov se prohlásil ?Otcem všech Turkmenů". Pojmenoval po sobě ulice, města, školy i nemocnice. Zavřel národní operu, balet i divadlo proto, že byly údajně ?nepřátelští k turkmenské kultuře". V~politice zavedl tvrdou represi, potírá jakýkoliv náznak opozice a svobodný tisk neexistuje. Za takové situace se můžeme jenom pousmát vtipu, který koluje mezi ruskými studenty a v intelektuálních kruzích: totiž, že ve srovnání s~turkmenským režimem panuje v Rusku ideální demokracie, uzavírá list The Moscow Times.
