Zahraniční listy o korupci na Balkáně
Přední stránky zahraničních novin upozorňují, že Balkán ohrožuje korupce. Všímají si protestů německých ekologických aktivistů proti transportu jaderného odpadu a zamýšlejí se nad zahraniční politikou nového amerického prezidenta.
Začneme na Balkáně, který ohrožuje korupce, alespoň tak nazval svůj článek jugoslávský deník Blitz, ze kterého cituje náš zvláštní zpravodaj v Bělehradě Jan Bumba.Výsledky nedávno zveřejněného výzkumu ukazují, že přes 60 procent Albánců a téměř stejný počet Rumunů považuje korupci za největší problém v zemi. U občanů Bosny a Hercegiviny, Chorvatska a Srbska je tento problém na druhém či třetím místě. Korupce se přitom co do rozsahu i bloubky rozrůstá.
Evropské deníky si všímají protestů německých aktivistů proti transportu zpracovaného jaderného odpadu z Francie do úložiště v Gorlebenu. Rakouský Kurier například píše:
Kdyby nějaký nepoliticky aktivní jednotlivec napáchal v Německu škody takového rozsahu jako protestující ekologičtí aktivisté, putoval by nejméně na půl roku do vězení - nehledě na horentní náhradu škod. Každý demonstrant v Gorlebenu stojí v průměru 10 000 marek vynaložených na ostrahu. Tolik např. zaplatí ročně na dani ze mzdy policista, který si při své práci musí navíc dát líbit hrubé nadávky a útoky. Nejmilitantnější z protestujících jsou přechodně a krátce vzati do vazby a ukládané pokuty činí většinou 40 marek.
Proč vlastně toleruje Německo jako žádná jiná země kraválisty pod záštitou "ochrany životního prostředí"? Stručné vysvětlení zní: Zaprvé - z hlediska takzvané "hlubinné psychologie" - ekologie byla pro Němce vždycky důležitější než pro ostatní národy a jejich vědomí vyššího poslání militantnější. - Zadruhé - z hlediska politického: Když dlouholetí představitelé protestního hnutí teď sedí ve vládě (a přesto také protestují), šlechtí to každý takový protest, i proti vlastním kompromisům.
Ke složité situaci na Blízkém východě poznamenává milánský Coriere della Sera.
Největším problémem je Jásir Arafat: vše naznačuje, že už není skutečným politickým vůdcem. Po dlouhé měsíce sázel palestinský prezident na intifádu, palestinské lidové povstání, a odmítal nabídky Ehuda Baraka a Billa Clintona. Propustil z vězení stovky militantních islámských bojovníků a současně odsuzoval násilí a doufal v obnovu jednání. Arafat nechtěl působit příliš "měkce", jenže právě tím ztratil kontrolu nad nejradikálnějšími palestinskými skupinami. Dnes se ukazuje, jak chybná byla jeho taktika, uzavírá Corriere della Sera.
Britský The Guardian naopak kritizuje postoj izraelského premiéra Ariela Šarona, který údajně není a zřejmě ani nikdy nebude ochoten hovořit o hlubších příčinách blízkovýchodního konfliktu. V dané chvíli si nepřeje, aby se do problému míchaly osoby zvenčí. Co se týká OSN, je prezident George Bush bohužel zatížen stejnými předsudky. Tím také klesají naděje na nějaký pokrok na Blízkém východě. Tím se přenechává iniciativa extrémistům na obou stranách a zvyšují se počty nevinných obětí, konstatuje britský The Guardian.
Londýnský Financial Times vyslovuje obavu, že zahraniční politika Bushovy vlády by mohla sklouznout k přijímání významných rozhodnutí bez celkové správné zahraničně-politické strategie. Bush například nemá alternativu k jednáním o omezení výroby a prodeje severokorejských raketových zbraní. A jeho vláda zatím také málo přemýšlela o vztazích s Ruskem - snad kromě toho, že chce skoncovat s Clintonovým pochopením pro Kreml.
Také určitý nesoulad uvnitř zahraničně-politického Bushova týmu znesnadňují prezidentovi jeho snahu vyplnit politické vakuum, ale to není nic nového. Pentagon měl vždycky poněkud napjaté vztahy s ministerstvem zahraničí, které zase nebylo vždycky naladěno stejně jako Rada pro národní bezpečnost USA. Jen prezident snad bude svou autoritou schopen tyto spory ukončit. Než to udělá, bude si svět muset počkat, uzavírá londýnský Financial Times
Rakouský liberální Der Standard komentuje nejnovější změny v ruské vládě. Ruský prezident Vladimír Putin hodlá podle vlastních slov demilitarizovat veřejný život v zemi. Tím byla nicméně zdůvodněna změna v čele dvou klíčových ministersterstev - resortu vnitra a obrany. Oč ve skutečnosti jde: Sergej Ivanov patří ke skupině příslušníků tajných služeb, odkud vyšel i sám Putin a kteří tvoří vlastní páteř jeho nynější moci. Jako blízký spolupracovník a důvěrník Vladimíra Putina má teď Ivanov prosadit reformu současné demoralizované, neefektivní a příliš drahé armády, uvádí rakouský Der Standard.
Moskevský list Novyje Izvěstija k tématu dodává: Vladimír Putin postupuje stejně jako kdysi Boris Jelcin. Při výběru osob do klíčových funkcí Ruska se neřídí jejich profesionálními kvalitami a jejich významem pro stát, nýbrž jedině a pouze jejich loajalitou vůči kremelskému vládci. A samozřejmě jejich neomezenou poslušností.
