Zahraniční noviny o chystaném útoku
Zahraniční deníky píší samozřejmě o chystaném útoku proti teroristům a všímají si toho, že NATO je poprvé v historii ve válečném stavu.
List Luxemburger Wort konstatuje, že NATO je ve své víc než 50leté historii v jistém smyslu poprvé ve válečném stavu. Paradoxně však ne s nějakým nepřátelským státem nebo svazkem, nýbrž s neviditelným ne-státním protivníkem: s mezinárodní sítí terorismu. Je to netypický agresor, s jakým zakladatelská smlouva Aliance z roku 1949 vůbec nepočítala.
První konflikt 21. století není očekávaná válka vyspělé bojové techniky s protiraketovou obranou a špičkovou elektronikou, nýbrž holý terorismus: městská gerila vyzbrojená srovnatelně primitivnějšími prostředky proti zranitelné, technicky vyspělé společnosti.
Proti takovému ohrožení zmohou konvenční ozbrojené síly stejně málo jako protiraketová obrana a trysková nadzvuková letadla. Pro tento policejní úkol je spíše zapotřebí protiteroristických specialistů.
Až spadne první bomba na cíl zvolený Pentagonem a CIA, musí být spojenci i protivníci přesvědčeni, že bylo učiněno vše, co bylo možné, a že existují důkazy o tom, že Amerika nezahajuje nějakou stínohru nebo ještě hůř: válku náboženství nebo kultur.
Multinárodní, multináboženská a mnohojazyčná společnost, kde je nebo byl každý občan přistěhovalec, si nemůže dovolit luxus rasistické války nebo honu na čarodějnice s turbanem na hlavě a s koránem v ruce, aniž přitom zničí sama sebe - jak si to ostatně vysnili teroristé z Manhattanu.
Co mají společného americký prezident a terorista Usáma bin Ládin? Netolerantní myšlení. Prohlásil populární moderátor zpravodajského pořadu Tages Themen Ulrich Wikert. Co tato slova způsobila, shrnuje zpravodaj Českého rozhlasu v Berlíně David Šťáhlavský.
Rakouský Kurier považuje humanitární pomoc za možnost usmíření s islámem a mimojiné uvádí: Taliban izoloval Afghánistán a vyhodil západní organizace ze země. To prakticky znemožňuje pomoc postiženým.
Tato politika je srovnatelná s politikou iráckého diktátora Saddáma Husajna: ten zesílil sankce OSN do té míry, že cynicky omezil lékařskou péči o své poddané a zastavením humanitární pomoci se postaral o smrt statisíců Iráčanů.
V případě Talibanu by Západ neměl upadnout do podobné léčky. K záchraně nevinných vyhnanců je třeba jiné aliance než té, kterou zmobilizoval George Bush: je nutná aliance čistého rozumu a lidskosti. Musí zahrnout i muslimskou část světa a mohla by být v této pohnuté době i prvním krokem ke smíření s islámem.
Afghánci nejsou zodpovědní ani za Taliban, ani za bin Ládina a ze všeho nejméně za bouři, kterou oba zmínění nad svou zemí rozpoutali. Prostí Afghánci si tudíž velmi naléhavě zasluhují ochranu a záchranu odpovídající rozsahu jejich neštěstí, dodává k tématu pařížský Le Monde.
Britský The Independent požaduje od americké vlády aktivnější blízkovýchodní politiku a dále píše: Zprávy, podle nichž měla Amerika v úmyslu uznat samostatný palestinský stát a zabránil jí v tom teroristický útok na Manhattan, byly dobře načasovány.
Ve chvíli, kdy se George Bush ze všech sil snaží o vytvoření protiteroristické koalice i v arabském světě, který si jeho dobrými úmysly není zcela jist, měla údajná indiskrétnost listu New York Times vzít kritizované jednostrannosti Washingtonu v blízkovýchodním konfliktu půdu pod nohama.
Pokud to signalizuje návrat USA k aktivnější angažovanosti, lze to jen uvítat. Protože dosavadní zdrženlivost prezidenta Bushe izraelského premiéra Šarona jen povzbudila a možnost konečné dohody s Palestinci ještě více zpochybnila. Pokud však chce, aby mu Šaron naslouchal, musí Bush svému izraelskému spojenci důrazněji vysvětlit, jak se má chovat.
Bezpodmínečná americká podpora Izraele, která ve většině arabských zemí vyvolává odpor, učinila v této části světa z Američanů stoupence ďábla, napsal nizozemský Algemeen Dagblad. Skutečnost je sice složitější, ale ani Bushova vláda nemůže zavírat oči před stoupajícím počtem mrtvých na palestinských územích a v Izraeli.
Po zuby ozbrojený malý izraelský spojenec USA na Blízkém východě je teď na pokraji politické krize nevídaných rozměrů. A palestinský předák Arafat ztratil u svých krajanů už natolik důvěru, že jako jednací partner je sotva věrohodný. V takové atmosféře je pokrok možný jen tehdy, když všichni rozpoznají hrozící nebezpečí a budou ochotni ke kompromisům.
