Zahraniční noviny o Kjótském protokolu

Zahraniční noviny dnes píší o vývoji na Blízkém východě, zabývají se USA a jeho bojem s terorismem, honbou na Karadžiče, švýcarským referendem a tím, že EU ratifikuje Kjótský protokol.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Bezvýchodnost současné situace na Blízkém východě je zřejmě důvodem, proč má saudsko-arabský mírový plán tak pozitivní ohlas ve světě, napsal nizozemský De Volkskrant. Kdyby se Izrael v podstatě plně stáhl z obsazených arabských území, arabské země by na základě toho stát Izrael uznaly. Plán je dosud vágní a vyhýbá se zatím všem složitým otázkám, jako např. statutu Jeruzaléma. Přesto si tento plán zasluhuje šanci.

Jelikož v důsledku blízkovýchodního konfliktu stoupá i radikalizace tamních obyvatel, navazuje haagský Algemeen Dagblad, je tím ohrožena nejen stabilita regionu, ale i jeho blízké i vzdálené okolí, jak dokazují tragické události z 11. září loňského roku v USA. Proto si plán saudského korunního prince Abdulláha zaslouží pozornost Ameriky i Evropské unie.

K novým bojům v Afghánistánu poznamenal curyšský Tages-Anzeiger.

Toto možná poslední vzepětí věčně včerejších islámských fanatiků je jen menší částí mnohem většího problému. Američané zanechali v Afghánistánu hromadu střepů, kterou se dočasné "vládě z milosti Washingtonu" nepodaří slepit. Na centrální moc pod vedením Hamída Karzáího nevsadí místní takzvaná "kmenová knížata a lordi" ani vindru. A mezinárodní ochranné jednotky, jejichž mandát je omezen na hlavní město Kábul, jsou příliš malé na to, aby zajistily minimální míru pořádku v celé zemi.

Je-li Afghánistán - jak tvrdí Washington - skutečně určující mírou v boji s terorismem, pak se lidstvo potácí směrem k nejisté budoucnosti. Supervelmoc zaměřená primárně na svou vlastní bezpečnost je tak na nejlepší cestě vyvrátit svět z pantů ještě víc, než už dosud beztak byl.

Válka tajných služeb - pokračují v tématu britské Timesy - se přirozeně odehrává ve stínu. O nejvýznamějších úderech proti síti světového terorismu se lidé zřejmě nikdy nedovědí. Americké speciální jednotky už teď operují v Jemenu, v Somálsku, na Filipínách a v Gruzii. Objevená tamní spojení s Usámou bin Ládinem dopadení tohoto saudsko-arabského uprchlíka nijak neusnadňují. Ukazují však, že Al-Kajdá má dobře vybudované ústupové pozice i plány, odkud může rekrutovat novou generaci svých stoupenců.

Bělehradský list Politika uvádí k honbě na bosensko-srbského předáka Radovana Karadžiče, že Washington a Londýn ignorují realitu v Bosně a Hercegovině:

Skutečnost, že před haagským tribunálem nestojí žádný muslimský nebo chorvatský politický či vojenský představitel kvůli zločinům spáchaným na srbském obyvatelstvu, posiluje v Srbech pocit nespravedlnosti a diskriminace a tudíž i loajalitu vůči Radovanu Karadžičovi. Karadžič má absolutní podporu místních obyvatel a každý pohyb vojáků SFOR je okamžitě hlášen jeho ochrance. Příslušníci SFOR také nejsou při hledání Karadžiče ochotni lézt do jeskyní a strží. Cirkus kolem Karadžičova zadržení připomíná text jedné lidové písně: Hledají ho a modlí se, aby ho nenašli.

Pařížský Le Monde komentuje rozhodnutí Švýcarů připojit se k OSN slovy, že tím skončila jedna evropská anomálie a byl zavržen sobecký izolacionismus. Zároveň se tím akceptovalo, že i neutrální země se může vměšovat do záležitostí velkého a vzdáleného světa, aniž se přitom vzdá své identity.

Deník Luxemburger Wort ke švýcarskému referendu napsal, že po 11. září museli i Švýcaři pochopit, že světová spolupráce v boji s chudobou, v níž má kořeny terorismus, je nevyhnutelná. Navíc bylo třeba posílit prestiž Švýcarska, pošramocenou v nedávné minulosti mj. skandálem kolem tzv. mrtvých židovských kont. V případě negativního výsledku referenda o připojení země k OSN by se byli Švýcaři blamovali jako věční zálesáci.

Nadcházející ratifikaci Kjótského protokolu o globálním klimatu ze strany Evropské unie označil madridský ABC za obrovský úspěch v úsilí o omezení klimatických změn: Tento dokument z roku 1997 byl až dosud jen bezcenným cárem papíru. Aby protokol vešel v platnost, musí jej ratifikovat nejméně 55 států. Zatím tak učinilo jen 30 zemí. Bohužel i teď se může toto ujednání rozplynout v dým, pokud je znovu odmítnou ratifikovat Spojené státy.

Olga Jeřábková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme