Zahraniční noviny o operaci v Iráku

Zahraniční tisk dnes píše o operaci v Iráku, poklesu důvěry americké vlády, touze Izraele po vítězství a rekviem pro francouzsko-německé vztahy.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Údajně mají být povoláni záložníci a vojáci nasazení v zahraničí by se měli vrátit domů, napsal německý Frankfurter Allgemeine Zeitung. Veškeré spekulace se však pečlivě vyhýbají jednomu tématu - financování takové války. Už dnes však mají pentagonští plánovači těžkou hlavu z finančních údajů. Možná jsou účetní výkazy americké armády přehnané, ale na operaci v Afghánistánu žádal prezident Bush v březnu Kongres o 14 miliard dolarů. Taková suma se brzy vyčerpá, protože měsíční výdaje spojenců v Afghánistánu jsou odhadovány na téměř 2 miliardy. Dřív než Evropané vyšlou své vojáky do Iráku, měli by se vážně zamyslet nad tím, z čeho budou vše financovat. Vzhledem k prázdným kasám by bylo žádoucí, aby se prolomilo toto nemístné tabu.

Evropané stále častěji vidí americký zásah v Iráku jako nevyhnutelný. Většina politiků by proti němu zřejmě nic nenamítala. Postoj evropské veřejnosti už je věc jiná, napsal americký The Washington Post. Co ale po skončení invaze? Mají Spojené státy účinný plán pro post-Husajnův Irák? ptají se Evropané. A co je důležitější, nestáhnou se Američané z Iráku pár měsíců po konci operace a nenechají obnovu země na OSN, Evropě nebo dokonce Íránu? To, jestli Irák bez Sadáma Husajna uspěje, ovlivní celou blízkovýchodní politiku a vlastně i světovou politiku. Je proto správné, že se Evropané strachují. Ale má Bushova vláda odpověď na předchozí otázky?

Alan Greenspan se snažil minulý týden přesvědčit americký Kongres, že vyhlídky americké ekonomiky jsou slibné, uvádí The New York Times. Ekonomické veličiny přesto válcuje nejistota, která začíná pochybnostmi o americké podnikatelské elitě a končí obavami z rozkolísanosti washingtonského vedení. Investoři sledují, jak se jejich akcie a kapitálové fondy pomalu vytrácejí. Nejeden z nich by si přál, aby Bushova vláda lusknutím prstů zastavila propad trhů. Přesto vědí, že kapitalismus funguje jinak. Jen těžko si lze představit vládu v těžší pozici, než je dnes americká vláda, která ztrácí důvěru. Při pohledu na Bushe se Američanům vybavuje stín Enronovské etiky a účetních praktik WorldComu. Důvěra v prezidenta jako šéfa exekutivy je podlomena.

Slovo "vítězství" se v souvislosti s palestinským konfliktem objevuje ve veřejných debatách čím dál častěji, napsal izraelský Haaretz. Ministr obrany Benjamin Ben-Eliezer zdůrazňuje, že každý izraelský ústupek je pro druhou stranu projevem slabosti, Ariel Šaron hovoří o vítězství, kterého jednou dosáhneme, a agenti zpravodajských služeb velí, že je třeba, aby Izrael vyšel z intifády se zdviženou pěstí, jinak by byla jeho existence ohrožena. Takové představy plynou z přesvědčení, že přežití státu závisí na jeho odstrašující síle. Tedy představě o síle, ovlivněné vojenskými úspěchy. Co z toho plyne? Každá ztráta v boji nahlodává představy o síle Izraele. Co by ale mohlo být nazváno vojenským vítězstvím? Vztyčení bílých vlajek na Západním břehu Jordánu? Odstranění Arafata? Nic z toho nezaručí smír mezi lidmi. Není to proto ani cíl, na který bychom se měli soustředit.

Klinická smrt.Takový je současný stav německo-francouzských vztahů, poznamenal německý Die Zeit. Tuto diagnózu stanovil na jaře bývalý francouzský ministr zahraničí Védrine. Nikdo mu neoponoval. Na vině je Schröder, říká Edmund Stoiber. Francouzští pozorovatelé naopak vidí viníky v Chiracovi, Jospinovi a dalších. Kdo je ale opravdu vinen - aktéři nebo okolnosti? Německo-francouzské vztahy byly od samého počátku založeny na nerovnosti. Po válce to byl vztah poraženého a vítěze, později vztah Německa jako hospodářského obra a politického skrčka a Francie jako zestárlé velmoci. V 90. letech však přišla o všechny své trumfy: o rozdělení Německa mezi čtyři velmoci, o význam své atomové síly a nakonec i o svou hegemonii v Bruselu - ne bez vlastního přičinění. V lednu 2003 oslaví Elysejská smlouva čtyřicátiny. Jak snadno by se z nich mohl stát rekviem.

Radka Průšová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru