Zahraniční noviny o změnách na německé politické scéně

Německý kancléř Gerhard Schröder se vzdal funkce předsedy sociálně demokratické strany. Britský Economist se vrací k problému imigrace z východní Evropy. Lidé v nových zemích se naopak obávají, že do Unie vstoupí jako občané druhého řádu. Evropská pravice odsoudila komunismus a jeho zločiny.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Německý kancléř Gerhard Schröder se vzdal funkce předsedy sociálně demokratické strany. Post přenechal Franzi Münteferringovi. Deník Sueddeutsche Zeitung v tom vidí porušení dogmatu německé politiky. To říká, že kancléřovu moc musí pojistit vláda ve vlastní straně. Ideálem tohoto principu byl už první poválečný kancléř Konrad Adenauer a ještě silněji se na něj spoléhal Helmut Kohl, který v Německu a v křesťanské demokracii vládl více než dvacet let.

První výjimkou byl kancléř Ludwig Erhard, který v šedesátých letech nechal křeslo šéfa strany jejímu zakladateli. Velkou radost z této konstelace určitě neměl a strana přišla brzy o moc. Dogma o dvojjediném vůdci se znovu otřáslo, když se v čele vlády a sociálních demokratů strany ocitly dvě velké a protikladné osobnosti - chladný pragmatik Helmut Schmidt a charismatický Willy Brandt. Dnes víme, že jejich spolupráce nebyla lehká a oba muži museli osvědčit velkou míru sebekázně.

Dnešní kancléř není podobně jako předchůdce Schmidt symbolem vlastní strany. Nastupující předseda sociální demokracie Franz Müntefering ale Brandtovo charisma postrádá. Nemá kolem sebe žádné mocenské centrum, a tak by jejich spolupráce mohla fungovat hladce. Pak už zbývá jediné - aby stranu neopustili voliči. Píší německé noviny. Polský deník Gazeta Wyborcza dnes nadepisuje svůj komentář k~atentátu v~moskevském metru titulkem "pravda Rusů a pravda Čečenců." List píše, že kdykoli vybuchují bomby v některém z ruských měst, ve vlacích, nebo koncertních sálech, kremelští politici vždy bez váhání určí viníky - jsou jimi Čečenci. Logicky vzato, kromě čečenských partyzánů je v Rusku těžké najít ještě někoho, kdo by oplýval takovou nenávistí vůči Moskvě, vyvolanou beznadějí, že by byl ochoten obětovat život a spáchat nejhorší zločiny, jen aby ruskému státu ublížil. Rusové říkají, že vedou válku s teroristy. Čečenci na to odpovídají, že jsou obětí státního terorismu praktikovaného Ruskem. Jedna i druhá strana pro to má své argumenty. Těžko se dá ale popřít, že dokud se nerozhořel konflikt s Čečenci, Moskva se terorismu nemusela bát. Dokonce by ani nevěděla, co to je, kdyby sama nepodporovala extrémní teroristická uskupení na Blízkém Východě a v Západní Evropě.

Britský Economist se vrací k problému imigrace z východní Evropy. Píše, že rozšíření Evropské unie je sice všeobecně pokládáno za historický mezník, ale ten má jako obyčejně dvě strany. V bohatých členských státech nyní stoupají obavy z masové imigrace levných pracovníků z chudých postkomunistických zemí. Politici, kteří čelí vysoké domácí nezaměstnanosti, se dožadují přechodného omezení volného trhu práce.

Váhá i britský premiér Tony Blair, který přehodnotil své dřívější stanovisko a uvažuje o zavedení imigračních kontrol a restrikci státních dávek pro přistěhovalce z deseti nových zemí Evropské unie. Podobná změna postoje je patrná také ve Švédsku, Nizozemí a Norsku. Přechodné omezení volného trhu práce už plánují Rakušané, Finové, Belgičané, Francouzi, Dánové a Němci. Hranice tedy zůstanou zcela otevřené jen v Irsku a Španělsku.

Lidé v nových zemích se naopak obávají, že do Unie vstoupí jako občané druhého řádu. Experti přitom upozorňují, že obavy z masové imigrace se už několikrát nepotvrdily, a připomínají roky 1981 a 1986, kdy do Evropské unie vstoupilo Řecko, Španělsko a Portugalsko. Dočasné omezení volného pracovního trhu se tehdy většinou ukázalo jako zbytečné. Roku 1989 se Západoevropané báli, že během deseti let k nim z Východu přijde dva a půlmilionu lidí, ale nakonec to byla pouhá desetina. Připomíná britský list.

Evropská pravice odsoudila komunismus a jeho zločiny. Její rezoluci podpořil i slovenský premiér Mikuláš Dzurinda, který podle bratislavského deníku Sme udělal dobře, ale pak už měl mlčet. Jeho komentář, že exponenti totalitního režimu nejsou ve slovenských pravicových stranách žádný problém, je nepochopitelný. Samotný premiér a jeho strana se zasloužili, aby na Slovensku byl už pátý rok prezidentem bývalý člen ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.

Strana, kterou Dzurinda založil, nikdy nežádala členy, aby informovali o svých aktivitách za komunismu. Premiér se chtěl vždycky dívat dopředu, a proto nikdy nevyzýval, aby se bývalí komunističtí funkcionáři nesnažili o ústavní pozice. Vládní prezidentský kandidát Eduard Kukan sice nepáchal žádné zločiny, ale jako diplomat zastupoval komunistické Československo. Premiér Dzurinda tedy podle komentátora listu Sme dokázal, že jeho doménou není antikomunismus, ale prázdné fráze.

Pavel Novák, Petra Lazáková, Jiří Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme