Zahraniční tisk o Blízkém východu a České televizi
Blízkovýchodní rozhovory o míru, politická překvapení v Rusku a také ohlasy na dění v České televizi - to jsou témata, kterým se dnes mimo jiné věnují zahraniční deníky.
Britský Daily Telegraph komentuje dění na Blízkém východě a soudí, že v mírovém úsilí není důvod spěchat. Snahy o mír v tomto regionu jsou poháněny osobní ctižádostí politiků. Izraelský premiér Ehud Barak chce dorozumění s Palestinci do předčasných voleb, které se budou konat 6. února. Americký prezident Bill Clinton chce izraelsko-palestinskou dohodu do 20. ledna, kdy definitivně opustí Bílý dům. Clinton by ovšem v takovém případě možná konfrontoval novou americkou vládu se smlouvou, se kterou by Bushův kabinet nemusel souhlasit. Úsilí o mír na BV bude pokračovat i po 20. lednu a 6. únoru 2001. Bylo by proto mnohem lépe problém odsunout do doby, než bude mít Izrael vládu s parlamentní většinou v Knessetu a americká Bushova vláda převezme kormidlo v Bílém domě, navrhuje britský Daily Telegraph.
Ruská Nězavisimaja Gazeta poznamenává k nadcházející návštěvě německého kancléře Schrödera a jeho manželky na pozvání rodiny prezidenta Vladimíra Putina do Moskvy u příležitosti ruských pravoslavných Vánoc 6. ledna.
Lze si jen těžko představit, píše list, že se prezident a kancléř při tomto soukromém setkání zcela vyhnou politice. Pozoruhodné už je to, že poprvé po mnoha desetiletích bude jeden ze západních špičkových politiků hovořit s domácím pánem Kremlu bez tlumočníka. To velmi usnadní rusko-německý rozhovor, který je významný nejen pro bilaterální partnerství. Zvláště teď na počátku nového roku v novém století. Je zřejmé, že vzájemné porozumění mezi Moskvou a Berlínem nabývá vzhledem k celé řadě faktorů i na širokém poli mezinárodní politiky dodatečného významu, uzavírá ruská Nězavisimaja Gazeta.
Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung se dnes v jednom z komentářů věnuje České republice. Autor Karl Petr Schwarz hodnotí jedenáct roků po revoluci Prahu jako skoro normální město. Za těch několik málo let se mnohé změnilo. Platí to o lidech stejně jako o ulicích a náměstích, obchodech a restauracích. Karlův most stojí nezměněn a není na něm poznat, že se počet aut v Praze za tu dobu téměř zdvojnásobil. Města se bezpochyby zmocnilo tržní hospodářství - jednoho domu za druhým, jedné ulice za druhou, jedné čtvrti za druhou. Autor vzpomíná, jak za starých časů stála v mrazu dlouhá fronta před malým potravinářským krámkem v Mostecké ulici, vedoucí na Karlův most. Ostatní obchody měly vyprodané zboží nebo se v nich dostaly koupit jen konzervy, sušenky a sladký sekt, některé byly vůbec zavřené.
Cizinec žijící v Praze byl nucen jezdit každý druhý víkend do Bavorska nebo Rakouska, aby si opatřil potraviny. Dnes už nemusí jezdit do Hofu, Selbu nebo Markredwitzu. Jezdí se do hypermarketu na Zličíně, do jednoho z chrámů konzumní společnosti, které mají otevřeno i o nedělích a některé dokonce 24 hodin denně. V drahých lokálech se už zase mluví více česky než anglicky. Zahraničního turistu sice v Praze tolerují, ale prodejní zájem se soustřeďuje na domácí střední třídu. Její vzestup se časově shoduje s příchodem mladoboleslavského vozu Octavia na trh. Tento automobil přispívá k dobrému jménu Čechů ve světě více než všechny projevy jejich spisovatele - prezidenta dohromady. Byla by vůbec chyba přeceňovat vliv politiky nebo dokonce politizující literatury na změny v české společnosti. O politiku se už totiž zajímá jen málokdo, soudí Frankfurter Allgemeine Zeitung.
A závěrem ještě pohled pařížského konzervativního listu Le Figaro na uplynulý rok. Rok 2000 označuje za rok katastrof. Dalo by se říct, že pesimisté se nemýlili. Jako předehru lze označit ekologickou tragédii tankeru Erika a strašlivou prosincovou bouři. Rok skončil potravinovým dramatem - nemocí šílených krav.Tyto krize jsou příznakem komplexnosti našich post-industriálních společností. Stát se větví na stále komplexnější vrstvy, kdy nastupují experti proti expertům. Politická moc ztrácí přehled, má strach jednat a je nerozhodná tváří v tvář protichůdným názorům. Mohli bychom se vsadit, že např.ve Francii se v příštím roce prakticky nic nezmění. O svátcích se žádné struktury nepřevracejí a chystaná reforma státu zatím odpočívá kdesi v komoře, uzavírá Le Figaro.
