Zahraniční tisk o boji Unie proti slintavce a kulhavce
Zahraniční deníky píší mimo jiné o prozatím marném boji proti slintavce a kulhavce, summitu Evropské unie ve švédském Stockholmu anebo například dalším ochlazení vztahů mezi Ruskem a Spojenými státy.
Podle dnešních britských Financial Times se bude premiér Tony Blair tento týden snažit voličům dokázat, že jeho vláda získala kontrolu nad situací kolem slintavky a kulhavky. V této souvislosti se začíná spekulovat o tom, zda bude nutné odložit volby plánované na 3. května. V neděli britská vláda uveřejnila detaily toho, jak bude postupovat při masovém vybíjení a pohřbívání asi 200 tisíc kusů dobytka nedaleko severoanglického Carlisle a oznámila i další chystané kroky. Ve vládě je nicméně podle listu možné pozorovat rozpory v názorech na celou věc. Co se týká voleb, kabinet stále na veřejnosti mluví o květnovém termínu. Někteří ministři však v soukromí zvažují spíše červen, nebo dokonce říjen letošního roku.
Summit Evropské unie ve Stockholmu přinesl rozporuplné výsledky - na tom se shoduje většina evropských deníků. Západní média upozorňují, že situace v Makedonii a návštěva ruského prezidenta Putina ve Stockholmu zapříčinily minimální pokrok v ekonomických reformách Evropské unie. Některé jejich názory zaznamenal náš bruselský zpravodaj Milan Fridrich.
K současnému napětí v rusko-amerických vztazích kvůli špionážní aféře a vzájemnému vyhoštění diplomatů poznamenala římská La Repubblica: Ještě nikdy od zániku Sovětského svazu neklesly rusko-americké vztahy na tak nízkou úroveň. Chybějící přímý dialog mezi prezidenty Bushem a Putinem je příčinou zvýšeného napětí a převažujících konfliktů: V oblasti americké protiraketové obrany, ruských dodávek zbraní do Íránu, kolem problému Čečenska a v posledních dnech dokonce i kvůli Gruzii. Studená válka špionů není ničím jiným než příznakem otrávených vztahů, které teď mezi Moskvou a Washingtonem převažují. Neboť Spojené státy a Rusko nikdy ani na okamžik nepřestaly se prostřednictvím špionáže vzájemně sledovat. Ani když v Bílém domě seděl Bill Clinton a na kremelském trůně jeho přítel- car Boris Jelcin.
Berlínský list Tageszeitung poznamenal k letošní vídeňské předvolební kampani, v níž se opět velmi zviditelnil korutanský hejtman Jörg Haider z radikálněextrémní rakouské Strany Svobodných: Kampaň před nedělními zemskými volbami ve Vídni ukázala, co je opět v Rakousku možné po roce koaliční vlády Schüssel-Haider - nepokrytý antisemitismus a požadavky pásem bez cizinců.
Jörg Haider se ve svých verbálních útocích stále ostřeji a výrazněji zaměřoval na obyvatelstvo židovského původu. Zatímco se například Srbsko přibližuje zásadám západní liberální demokracie, kráčí Rakousko směrem opačným. Volební kampaň ve Vídni ukázala, nakolik se za pouhý rok modro-černé vlády posunuly civilizační hranice, jak plíživě se zbytek lidského vědomí podvoluje tomu, co je nutno už dávno považovat za opak demokratické normality.
Pařížský Le Monde se snaží ve své poznámce odpovědět na otázku, proč jsou ve Francii navzdory hospodářskému vzestupu nadále čtyři miliony chudých. Výsledky průzkumů hovoří jednoznačně. Především je nadále nutno pokračovat v boji s nezaměstnaností, a tím i posilovat politiku konkurenceschopnosti. Řešení problému je však možné jen tehdy, bude-li situace ve zvláště vyhrocených případech skutečně pod drobnohledem. Vyžadovat prostě a pouze sociálnější politiku - to samo o sobě chudobu odstranit nepomůže. Především ne tím, že se zvýší počet příslušných úředníků. Začít se musí hlavně u mladých, u lidí s nízkými příjmy v soukromém průmyslu a u rodin s dětmi.
Ke zprávám o znásilňování jeptišek v Indii nebo v Africe či jinde, což nedávno přiznal poprvé i sám Vatikán, napsal britský The Independent v článku nadepsaném Typický skandál reakční církve:
Slovo katolický s podtónem univerzálnosti a tolerance je stále nevhodnější pro charakterizaci církve, která od revoluce zahájené na Druhém vatikánském koncilu trvale ustupuje. Statické - skoro sektářské - pojetí katolicismu se v Římě projevuje stále výrazněji, ať už v podobě podpory různých pravičáckých hnutí uvnitř církve samé nebo při publikování teologických dokumentů jako Dominus Jesus, kde jsou protestantské církve označovány jako církve ne v pravém slova smyslu. V církvi s tak přehnaným autoritářstvím není divu, že kultura pohrdání proniká všemi stupni odshora dolů a projevuje se v tak drastických a znepokojivých formách.