Zahraniční tisk o krajní pravici v Evropě

Pravicový extrémismus se, jak se zdá, k liberálnímu Nizozemí nehodí, napsal německý deník Der Spiegel. Fortuynův politický vzestup jej zařadil mezi znovu posilující krajně pravicové strany Evropy, i když v případě Nizozemí to sotva kdo očekával. Přesto tolik velebená tolerance nebyla evidentně příliš vyvinutá ve vztahu k velkému počtu přistěhovalců. Zhruba dva z šestnácti milionů Nizozemců jsou původně odjinud, z toho zhruba 800 tisíc je muslimů.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Tady mohl Fortuyn se svou pravicovou patrolou mnohé získat. Káral islámské přistěhovalce jako zaostalé a činil je zodpovědné za rostoucí kriminalitu. Po úspěchu v komunálních volbách v Rotterdamu, kde je téměř polovina obyvatel z rodin přistěhovalců, získal naději na úspěch i v parlamentních volbách. "V Nizozemí je plno!" prohlašoval Fortuyn, který se stal obětí atentátu. Přesto myšlenky, které vnesl do veřejné diskuse, zůstanou do voleb 15. května rozporuplně otevřené.

Skutečnost, že krajně pravicové strany dnes pravidelně vyhrávají pětinu voličských hlasů, nemůže být přehlížena, uvedly londýnské konzervativní Timesy. Kdo je těchto dvacet procent Evropanů? Robert Kennedy si kdysi postěžoval, že pětina lidí je vždy proti všemu. Přesto, lidé, kteří se stále staví na odpor, zřejmě nechodí volit. Účastní se antiglobalizačních pochodů a pomalu objíždějí na kolech Trafalgarské náměstí v dopravní špičce. Podporují všechny, kdo proti něčemu protestují - stávkující zaměstnance metra, ochránce zvířat i bojovníky za lidská práva.

Díky rozsahu jejich stížností není jednoduché podpořit některou z politických stran. A tak, když volí, volí většinou levici. Naproti tomu voliči extrémní pravice se nezajímají o celosvětové dění, ale spíš o domácí problémy. Říkejte tomu oživení místní demokracie, nebo nový individualismus, jen ne posun světa na okraj pravice. Není to evropská pravice, jen mnoho rozzlobených voličů, dodávají Timesy.

Ani Bush nezůstane ušetřen zkušenosti, kterou učinil jeho předchůdce Clinton. Světová velmoc Amerika se nemůže jednoduše natrvalo zříct úkolu, pomoci hašení blízkovýchodního ohniska, poznamenal Frankfurter Allgemeine Zeitung. Neznamená to ale, že by Bush mohl svého hosta, Ariela Šarona, nutit do jednání s Arafatem, jak si to mnozí v naději představují. To, co z Washingtonu k izraelské ofenzívě, Šaronovi a budoucí roli Arafata zaznělo, bylo rozporné.

Chvíli se zdálo, že se Bush na Šarona zlobí, ale v zápětí jej chválil jako muže míru. Arafat byl jednou označen jako mafiánský terorista, podruhé byl pozván na zdvořilou návštěvu. To vše nepůsobí právě přesvědčivě. Spojené státy by měly vědět, co chtějí a jít za tím: proti Izraeli, Palestincům i těm, kteří by měli pomáhat hasit, dodává Frankfurter Allgemeine.

V posledních útocích v Izraeli byla jakási smutná nevyhnutelnost, poznamenává dnes londýnský The Independent. Zato odezva se dala jasně odhadnout. Izraelská vláda rychle označila útočníky za obyvatele Gazy a ne západního břehu Jordánu. Tak dal premiér Šaron přesvědčivou odpověď všem, kdo předpovídali, že jeho politika ?železné pěsti" na západním břehu jen nažene další mučedníky do řad extrémních palestinských organizací.

Aby mohla izraelská vláda přiblížit mír, měla by zmezinárodnit konflikt, což už se pomalu děje, a udělat něco s osadami. Většina okupovaného území bude muset být navrácena Palestincům, má-li zůstat naděje na vyléčení národního traumatu, jehož nejvyhrocenějším projevem jsou sebevražedné útoky, končí dnešní The Independent.

Radka Průšová, Marika Táborská, Jana Ulbrychová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme