Zahraniční tisk o novém prezidentovi Německa

Kromě vítězství bývalého šéfa Mezinárodního měnového fondu Horsta Köhlera v německých prezidentských volbách listy komentují dění na Blízkém východě a rozepisují se o dokumentárním snímku Michaela Moorea Fahrenheit 9/11, který si odnesl Zlatou palmu z Cannes.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Americký tisk v komentářích k volbě německého prezidenta připomíná, že k vítězství Horsta Köhlera přispěl hlas 90letého Hanse Filbingera, který na konci 2. světové války jako vojenský soudce nařídil popravu několika dezertérů z německé armády. Když jeho minulost vyšla roku 1978 najevo, opustil úřad premiéra spolkové země Bádenska a Wuerttemberska, ale letos navzdory argumentům sociálních demokratů a židovských organizací ze Spolkového shromáždění neodstoupil.

K vlastní volbě píše Washington Post, že nový prezident a bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Horst Köhler se už včera snažil rozptýlit představy, že jako vítězný kandidát opozice bude předzvěstí jejího volebního vítězství. Köhler ohlásil, že se vzdá členství v Křesťanskodemokratické unii, a navíc ocenil ekonomické reformy současné vlády.

Americký komentář dodává, že německý prezident má nepatrnou výkonnou moc, ale velký symbolický význam, protože hlava státu je v Německu i v jiných středoevropských státech skrytou, ale stále silnou připomínkou dávno zrušené monarchie.

A co o novém německém prezidentovi píší německé deníky? To zjišťoval berlínský zpravodaj Českého rozhlasu David Šťáhlavský.

Přehrát

00:00 / 00:00

D. Šťáhlavský cituje z německých novin

Izrael bude proklet, když v palestinské Gaze zůstane, a totéž ho čeká, když z ní odejde. To je hlavní myšlenka článku v americkém listu Wall Street Journal, který ji vzápětí ilustruje konkrétní situací. Otec izraelského vojáka, který nedávno v Gaze padl, obvinil z jeho smrti Šaronovu vládu, která se odchodu z Gazy bránila. Tentýž den ale jiný otec vyčetl premiérovi, že jeho syn padlý v téže bitvě, zemřel zbytečně, protože Izraelci z Gazy stejně odejdou.

Izrael stojí před hrozbou zkázy od svého vzniku roku 1949 a v zemi platí nepsaná dohoda mezi státem a jeho občany. Ti jsou ochotni odejít do války a možná v ní i padnout, ale jen v případě, kdy přesvědčivá většina národa uvěří, že je v sázce jeho bezpečnost. Pokud se však Izraelci začnou shodovat, že se země válce může vyhnout, pak prostě bojovat nebudou.

A právě to je případ dnešní Gazy. Většina národa už není ochotna riskovat život svůj ani vlastních dětí při obraně sedmi a půl tisíce židovských osadníků obklíčených milionem Palestinců. Izraelská levice tvrdí, že za smrt 13 posledních padlých izraelských vojáků může vláda, která chtěla udržet židovské osady v Palestině. Tito vojáci však nebránili osady, ale ničili tunely, jimiž se do Gazy pašují výbušniny, a továrny, kde se vyrábějí rakety Kásám.

Žal rodičů padlých vojáků je oprávněný, ale Izrael podle autora článku nesmí odejít z Gazy způsobem, který by Palestinci snadno vyložili jako své vítězství, protože teror by pak jen zesílil. Izraelci jsou v Gaze v podobné situaci jako Američané v Iráku - z cizí země nakonec odejdou, ale musí po nich zůstat jasné poselství, že teroristé se nevyhnou trestu.

Krásné myšlenky a ošklivá skutečnost - tímto paradoxem se snaží recenzent deníku New York Times vystihnout střípkovitý děj dokumentární koláže Michaela Moorea, která pod názvem Fahrenheit 9/11 vyhrála letošní Zlatou palmu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Typický je třeba výjev, který zachycuje amerického prezidenta George Bushe několik minut předtím, než v televizním projevu ohlásil zahájení války v Iráku.

Prezident sedí ve své Oválné pracovně, nějaká žena si právě líčí tvář a Bush zabíjí čas, jak ho právě napadne. Kulí oči, zírá kolem a dělá grimasy, jako by chtěl žertem poděsit nějakého člověka, který je mimo záběr. Tenhle prezident vám připomíná nedospělého výrostka, který si krátí čas, aby nějak vydržel, než mu holič ostříhá vlasy.

"Ani v nejdivočejších snech by vás nenapadlo, že by se takto choval Franklin Roosevelt 30 vteřin předtím, než oznámil, že Spojené státy vstoupily do druhé světové války," řekl režisér Michael Moore před festivalovou premiérou svého filmu. Recenzent píše, že si o autorovi filmu můžete myslet cokoli, ale musíte uznat, že nám nejvážnější okamžiky naší doby předvedl na výjevech, které jsou našemu zraku obvykle skryty.

11. září roku 2001, podle kterého se celý film jmenuje, třeba není zachyceno v notoricky známých záběrech letadel narážejících do newyorských mrakodrapů, ale v záznamu, kdy prezident Bush čte žákům základní školy na Floridě dětskou knížku celých dlouhých sedm minut poté, co se dověděl o teroristickém útoku na Spojené státy.

Ve filmu jsou vidět i záběry hanebného zacházení amerických vojáků se zajatci, které režisér Moore získal od nezávislých reportérů v Iráku. Druhou část filmu ovládá vyprávění režisérovy sousedky, matky padlého amerického vojáka. Kontrast jejího zkarikovaného vlastenectví se synovou smrtí je asi pointou, kterou měl režisér na mysli.

Na filmovém festivalu v Cannes vyhrál dokumentární film naposledy roku 1956. Tehdy to byla výprava do mořských hlubin, kterou pod názvem Svět ticha natočil francouzský oceánograf Jacques-Yves Cousteau.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme