Zahraniční tisk o obrazu Šarona v médiích

Zahraniční noviny píší o mediálním obrazu Ariela Šarona, první krůčcích k čínsko-tchajwanskému jednání, o Jörgu Haiderovi na cestách, o dilematu australské armády a nemoci slovenského parlamentu.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Ariel Šaron rád předvádí své opovržení médii, napsal izraelský deník Haaretz. Jen zřídka podává rozhovory a tiskových konferencí se účastní jen v zahraničí. Přesto ten, kdo si myslí, že Šaron neví, jak s médii jednat, je na omylu. O víkendech pravidelně vystupuje v rádiu, nevyhýbá se ani elektronickým médiím. A jeho úsilí se mu vyplácí. Izraelská média jen málokdy Šarona kritizují.

Právě naopak: v jejich očích je uznávaným státníkem, který se nepouští do sporů o malichernosti. Taková taktika je ostatně pro Šarona typická - je sofistikovaná a stejně úspěšná, jako jeho schopnost udržet se u moci a vyjít s americkým prezidentem Georgem Bushem. Jen válka s Palestinci, kterou se mu nedaří ukončit, brání jeho politickému talentu naplnit vlastní státnickou vizi.

Konference o vývoji čínských námořních vojenských sil od roku 1894 nebudí zájem mimo úzké odborné kruhy, napsal německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Když se ale při této příležitosti setkají parlamentní a vojenští zástupci Tchajwanu s představiteli Čínské lidové republiky, člověk zpozorní. Hovořit se má totiž především o vojenských otázkách. Polooficiálními styky, jako jsou tyto, však už v minulosti dokázaly prolomit ledy mezi mnohými rozvášněnými kohouty. Tak daleko ale Čína s Tchajwanem zatím nejsou.

O víkendu uveřejnily Spojené státy zprávu, podle které se čínská lidová osvobozenecká armáda modernizuje, aby byla schopna v případě potřeby úspěšně napochodovat na Tchajwan. Kromě toho vojenské kontakty Ameriky a Tchajwanu znovu ožily. Jednání s Číňany se proto do dané situace na první pohled nehodí. Přesto dozvědět se něco nového, nikdy neuškodí.

Tak soukromý už veřejněčinný Jörg Haider dlouho nebyl, poznamenal rakouský deník Der Standard. I když bylo irácké pozvání doručeno jeho excellenci, hejtmanovi Korutan, byla jeho cesta do Bagdágu, stejně jako ostatní cesty do arabského světa, čistě privátní. Náklady s tím spojené hradili soukromí sponzoři nebo strana - i když veškeré účty putovaly nejdříve do zemské vlády. Nedorozumění ale byla dodatečně napravena. A újma? Takové slovo Haider nezná. Co je vlastně na setkání s iráckým diktátorem nepřijatelné?

I politikové jiného formátu se přece kdysi vydali na soukromo-politickou návštěvu. Helmut Kohl k Michailovi Gorbačovovi a Henry Kissinger do Číny. A Jörg Heider k Sadámovi Husajnovi. Je to přece logické navázání světové politiky, nebo ne? Jediný podstatný rozdíl je v tom, že Kohl ani Kissinger se za to nemuseli později zpovídat nepříjemnému výboru.

11. září rozvířilo v srdci australské obranné politiky diskusi: budujeme své obranné síly proto, abychom chránili svou vlast a zabezpečili dobré sousedství, nebo své síly vyšleme z domova bojovat po boku spojenců? ptá se australský Sydney Morning Herald. Předchozí otázku současný ministr obrany Robert Hill přeformuloval: válka proti terorismu nebo soustředěný okruh zájmu s prioritou domácích? Přes všechno zářijové drama naše staré problémy nezmizely. Indonésie je stále na ostří nože. Východní Timor bojuje o životaschopnost.

A Čína mocensky roste. I dnes máme desetkrát větší počet vojáků ve Východním Timoru, než v Afghánistánu. Neznamená to, že bychom měli globální problémy přehlížet. Naši vojáci by však měli dohlédnout především na sousedy. Prezident Kennedy řekl, že známkou dobré politiky je to, že funguje a trvá. A přesně to se mi na Hillových soustředěných zájmech líbí.

Rozklad politické práce ve slovenském parlamentu, nedesciplinovanost a slabá výkonnost poslanců je prý možné rychle vyřešit. Lék už tradičně nabízí novodobý politický mastičkář Robert Fico. Stačí prý současný poměrný volební systém změnit na většinový a všechno bude o.k., napsala bratislavská Pravda. Zřejmě ani netuší, že by tím na Slovensku nastala politická katastrofa. Většinový volební systém totiž funguje jen v politicky stabilních zemích s pevnou politickou tradicí.

V zemích, kde chce být každý plnoletý politik předsedou své strany, by ale způsobil nechutnou frašku. Chaos v parlamentu bude trvat, dokud se v něm budou pravidelně zacvičovat nové a slabé strany bez jasného programu, loajální členské základny a silnějšího smyslu pro vlastní existenci. Protože kde není tradice, není ani perspektiva.

Radka Průšová, Jan Šmíd Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme