Zahraniční tisk o obrazu Šarona v médiích

Zahraniční noviny píší o mediálním obrazu Ariela Šarona, první krůčcích k čínsko-tchajwanskému jednání, o Jörgu Haiderovi na cestách, o dilematu australské armády a nemoci slovenského parlamentu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Ariel Šaron rád předvádí své opovržení médii, napsal izraelský deník Haaretz. Jen zřídka podává rozhovory a tiskových konferencí se účastní jen v zahraničí. Přesto ten, kdo si myslí, že Šaron neví, jak s médii jednat, je na omylu. O víkendech pravidelně vystupuje v rádiu, nevyhýbá se ani elektronickým médiím. A jeho úsilí se mu vyplácí. Izraelská média jen málokdy Šarona kritizují.

Právě naopak: v jejich očích je uznávaným státníkem, který se nepouští do sporů o malichernosti. Taková taktika je ostatně pro Šarona typická - je sofistikovaná a stejně úspěšná, jako jeho schopnost udržet se u moci a vyjít s americkým prezidentem Georgem Bushem. Jen válka s Palestinci, kterou se mu nedaří ukončit, brání jeho politickému talentu naplnit vlastní státnickou vizi.

Konference o vývoji čínských námořních vojenských sil od roku 1894 nebudí zájem mimo úzké odborné kruhy, napsal německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Když se ale při této příležitosti setkají parlamentní a vojenští zástupci Tchajwanu s představiteli Čínské lidové republiky, člověk zpozorní. Hovořit se má totiž především o vojenských otázkách. Polooficiálními styky, jako jsou tyto, však už v minulosti dokázaly prolomit ledy mezi mnohými rozvášněnými kohouty. Tak daleko ale Čína s Tchajwanem zatím nejsou.

O víkendu uveřejnily Spojené státy zprávu, podle které se čínská lidová osvobozenecká armáda modernizuje, aby byla schopna v případě potřeby úspěšně napochodovat na Tchajwan. Kromě toho vojenské kontakty Ameriky a Tchajwanu znovu ožily. Jednání s Číňany se proto do dané situace na první pohled nehodí. Přesto dozvědět se něco nového, nikdy neuškodí.

Tak soukromý už veřejněčinný Jörg Haider dlouho nebyl, poznamenal rakouský deník Der Standard. I když bylo irácké pozvání doručeno jeho excellenci, hejtmanovi Korutan, byla jeho cesta do Bagdágu, stejně jako ostatní cesty do arabského světa, čistě privátní. Náklady s tím spojené hradili soukromí sponzoři nebo strana - i když veškeré účty putovaly nejdříve do zemské vlády. Nedorozumění ale byla dodatečně napravena. A újma? Takové slovo Haider nezná. Co je vlastně na setkání s iráckým diktátorem nepřijatelné?

I politikové jiného formátu se přece kdysi vydali na soukromo-politickou návštěvu. Helmut Kohl k Michailovi Gorbačovovi a Henry Kissinger do Číny. A Jörg Heider k Sadámovi Husajnovi. Je to přece logické navázání světové politiky, nebo ne? Jediný podstatný rozdíl je v tom, že Kohl ani Kissinger se za to nemuseli později zpovídat nepříjemnému výboru.

11. září rozvířilo v srdci australské obranné politiky diskusi: budujeme své obranné síly proto, abychom chránili svou vlast a zabezpečili dobré sousedství, nebo své síly vyšleme z domova bojovat po boku spojenců? ptá se australský Sydney Morning Herald. Předchozí otázku současný ministr obrany Robert Hill přeformuloval: válka proti terorismu nebo soustředěný okruh zájmu s prioritou domácích? Přes všechno zářijové drama naše staré problémy nezmizely. Indonésie je stále na ostří nože. Východní Timor bojuje o životaschopnost.

A Čína mocensky roste. I dnes máme desetkrát větší počet vojáků ve Východním Timoru, než v Afghánistánu. Neznamená to, že bychom měli globální problémy přehlížet. Naši vojáci by však měli dohlédnout především na sousedy. Prezident Kennedy řekl, že známkou dobré politiky je to, že funguje a trvá. A přesně to se mi na Hillových soustředěných zájmech líbí.

Rozklad politické práce ve slovenském parlamentu, nedesciplinovanost a slabá výkonnost poslanců je prý možné rychle vyřešit. Lék už tradičně nabízí novodobý politický mastičkář Robert Fico. Stačí prý současný poměrný volební systém změnit na většinový a všechno bude o.k., napsala bratislavská Pravda. Zřejmě ani netuší, že by tím na Slovensku nastala politická katastrofa. Většinový volební systém totiž funguje jen v politicky stabilních zemích s pevnou politickou tradicí.

V zemích, kde chce být každý plnoletý politik předsedou své strany, by ale způsobil nechutnou frašku. Chaos v parlamentu bude trvat, dokud se v něm budou pravidelně zacvičovat nové a slabé strany bez jasného programu, loajální členské základny a silnějšího smyslu pro vlastní existenci. Protože kde není tradice, není ani perspektiva.

Radka Průšová, Jan Šmíd Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru