Zahraniční tisk o odvolání prezidenta Litvy
Odvolání litevského prezidenta Rolandase Paksase, šťastné shledání Klause a Mečiara v Bruselu, desáté výročí genocidy ve Rwandě a návštěva britské královny v Paříži, to jsou hlavní témata úterního vydání zahraničních listů.
Litevský prezident Rolandas Paksas se brání svému odvolání zuby nehty. Doslova pár hodin před tím, než se parlament sešel kvůli jeho sesazení, vydal další prohlášení, píše list Baltic Times. V něm označuje proces odvolání za uměle vyvolaný. Paksas také potvrdil, že odstoupit rozhodně nehodlá a demisi nepodepíše. Rozhodnutí parlamentu bude nicméně respektovat.
Vznesená obvinění ale Paksas odmítl po svém. Kdybychom se já a moji poradci, řekl prezident, nesnažili rozbít korupční systém ovládající Litvu, parlament by se proti nám nepostavil. Rozhodl jsem se nebýt součástí korupčního prostředí v naší zemi. Proto mě chtějí sesadit. Litvu jsem ale nijak nepoškodil, prohlašuje. Že o opaku rozhodl i soud, Paksas bagatelizoval. Moje setrvání ve funkci bude pro litevský lid povzbuzením, dokončil podle Baltic Times svou svéráznou obhajobu Paksas.
Bude to krásné setkání. Prvního května se v Bruselu po jedenácti letech opět spojí Česko a Slovensko. A nebude přitom nikdo jiný, než ti, kdo je kdysi rozdělili - Mečiar a Klaus, píše dnes slovenský deník Sme. A je jisté, že ani jeden z toho nebude mít radost. Klaus se stačil za pár let vypracovat na špičkového euroskeptika. Model Spojených států evropských, jak ho propaguje Unie, mu nevoní.
Mečiar se sice tváří, že do Unie chce, jako vždy se mu ale nedá věřit. Až se stane slovenským prezidentem, Západ se neudrží a zareaguje. Bude se i po zdrcující kritice Mečiar do Bruselu hnát? I když to v Unii nebudeme mít jednoduché, nakonec budou Češi a Slováci rádi, že jsou zase spolu. A Klaus s Mečiarem jakbysmet. Měli by být vděční za to, že naši poslanci sabotovali své premiéry a zvolili oba prezidenty. Navzájem se potřebují. Docela snadno se totiž může stát, že v Unii budou mluvit jen mezi čtyřma očima, špičkuje deník Sme.
Svět si připomíná deset let od rwandské genocidy a s ním i deník New York Times. Před deseti lety povraždili radikální Hutuové ve Rwandě na osm set tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů. Počtem mrtvých v rekordně krátkém čase tak radikálové překonali i nacisty. Poslední africká genocida dvacátého století ale svou brutalitou tu nacistickou překonala. Rwanda byla vždy jakousi schizofrenní zemí. V roce 1994 se tu lidé zabíjeli doslova na potkání - soused souseda, příbuzní navzájem.
Poučil se svět? Nenechá dojít konflikt v Súdánu tak daleko? Proarabská vláda v Chartúmu pomalu likviduje africké kmeny na svém území. Na třicet tisíc lidí už zemřelo, přes sedm set tisíc bylo nuceno odejít ze svých domovů. V zemi totiž žijí dvě skupiny obyvatel: nomádské arabské obyvatelstvo a konkurenční africké kmeny. Ty se teď staly terčem útoku proarabských struktur. Do věci se musí vložit nejen OSN, ale i Spojené státy. Jen evidovat počty mrtvých ale nestačí. Už proto, že by se Súdán mohl stát útočištěm muslimských teroristů, upozorňují dnešní New York Times.
Ruské deníky se podrobněji věnovaly návrhu zákona, který by měl omezit veřejná shromáždění - především demonstrace před oficiálními budovami a dalšími objekty. Některé názory z nich vybral náš moskevský zpravodaj Petr Voldán.
U příležitosti stého výročí smlouvy Entente Cordiale mezi Británií a Francií, navštívila královna Alžběta Druhá Paříž. Francouzský list Le Nouvel Observateur si myslí, že královnina role je čistě symbolická. Do Paříže přivezla pozitivní náboj, přesně tak, jak je to napsáno v protokolu. To může Brity a Francouze aspoň na chvíli spojit. Ostrovní tabloidy, které určují tamní veřejné mínění, jsou k ní totiž vysloveně kritické, povzdechl si Le Nouvel Observateur.
