Zahraniční tisk o rakousko-českých vztazích
List Salzburger Nachrichten přináší rozhovor s šéfkou rakouské diplomacie Ferrerovou-Waldnerovou, v němž kritizuje odhodlání Svobodných zablokovat vstup Česka do Evropské unie, dokud nebudou zrušeny Benešovy dekrety a odstaven Temelín. Zahraniční noviny také píší o postoji americké vlády k Pákistánu a všímají si pozice tělesně postižených lidí ve francouzské politice.
Odhodlání rakouské strany Svobodných zablokovat vstup Česka do Evropské unie, dokud nebudou zrušeny kontroverzní Benešovy dekrety a odstavena jaderná elektrárna Temelín, kritizuje v interview pro deník Salzburger Nachrichten rakouská ministryně zahraničí Benita Ferrerová-Waldnerová. "Považuji za naprosto pochybené nyní zahajovat takovou diskusi," konstatuje ministryně z lidové strany na adresu koaličních Svobodných. Rakousko a Česko uzavřely před několika měsíci po namáhavém jednání v Bruselu kompromis o Temelínu.
Nyní je podle ní třeba tyto dohody realizovat, a nikoli stavět nové překážky. Ferrerová-Waldnerová nesdílí ultimativnost požadavku na odstavení elektrárny. Kromě toho nesouhlasí s názorem předsedkyně strany Svobodných Riessové- Passerové, že Temelín je "šrotový reaktor".
Rakousko by nemělo mrhat silami v boji proti jednotlivým konkrétním elektrárnám, ale soustředit se na prosazení vyšších bezpečnostních standardů jaderných zařízení v celé Evropě, prohlašuje v rozhovoru ministryně. Co se týče problému takzvaných Benešových dekretů, doufá, že český parlament přijme prohlášení, "v němž bude jednoznačně vyjádřeno, že dekrety nemají pro budoucnost žádnou relevanci".
Otázku jakéhokoli vracení majetku či odškodnění Ferrerová-Waldnerová v této souvislosti vědomě ponechává stranou. "To je jedině věcí Čechů, a musí se jim dát čas. Ale bylo by hezké, kdyby učinili obdobné gesto, jako nedávno udělalo Rakousko, když odškodnilo nuceně nasazené," uzavírá ministryně zahraničí v rozhovoru pro Salzburger Nachrichten.
Americký prezident George Bush a ministr zahraničí Colin Powell dělali vše možné pro to, aby se Pákistán stal rovnoprávným spojencem v boji proti Al-Kajdě a globálnímu terorismu, míní americký deník International Herald Tribune. Ale Pákistán neodpověděl aktivní podporou, jakou Bush požaduje od každého státu, který je se Spojenými státy v konfliktu. Když američtí velitelé v Afghánistánu minulý týden uvažovali o tom, že se vydají hledat bojovníky z Talibanu a Al-Kajdy do Pákistánu, kam utekli během americké ofenzívy minulý měsíc, Pákistán trval na tom, že to není třeba. Hranice prý byly tak ostře střeženy, že nikdo do Pákistánu utéci nemohl. Američtí představitelé vědí, že je to lež.
Vědí také, že v uplynulých dnech pomohl Pákistán guerillovým skupinám proniknout do Kašmíru a Indie, a to navzdory slibu pákistánského prezidenta Mušarafa Colinu Powellovi. A vědí také, že pákistánskou spolupráci při vyšetřování brutální vraždy amerického novináře Daniela Pearla lze sotva označit za vstřícnou. Falešní spojenci Americe často způsobují více problémů, než deklarovaní nepřátelé.
Situace připomíná 80. léta, kdy experti ve vládě prezidenta Bushe staršího označovali hrozby Saddáma Husejna na adresu Kuvajtu za rétorické. Na Irák se pohlíželo jako na příliš důležitou zemi, než aby se s ní bylo třeba pouštět do konfrontace. Vláda prezidenta Bushe juniora je na cestě udělat přesně tu samou chybu ve vztahu k Pákistánu, uzavírá International Herald Tribune.
K mírové iniciativě přijaté na arabském summitu v Bejrútu se vrací americký deník New York Times. Poukazuje na to, že v ní arabské státy použily sloveso, které naznačuje ochotu uzavřít mír. Toto sloveso je použito v Koránu v přikázání, které zhruba říká: "Pokud nepřítel naznačuje ochotu k míru, dej najevo i ty ochotu k míru a důvěřuj Alláhovi". Iniciativa však není součástí hlavního závěrečného dokumentu ze summitu.
Ten naopak chválí Palestince za odboj proti okupantům a k žádné změně postoje vůči Izraeli nevyzývá. Jedná se tedy o dvě protikladná prohlášení. Účastníci summitu to vysvětlují tím, že jeden dokument reprezentuje starou školu, a druhý novou, dodává americký list New York Times.
Tělesně postižený Jean-Christophe Parisot, zaměstnaný na radnici v městě Amiens, je jedním z kandidátů na úřad prezidenta v blížících se francouzských volbách, uvádí v reportáži deník Le Monde. Parisot chce dát v předvolební kampani hlas těm, co ho nikdy neměli. Už má totiž dost toho, že pět milionů tělesně postižených občanů ve Francii, což je v zemi největší menšina, nemá zastoupení v Národním shromáždění. Také mu vadí, že 59 procent dospělých tělesně postižených nemá uplatnění v profesionálním životě. Parisot se pohybuje na elektrickém vozíčku. Podporuje ho Sdružení hendikepovaných demokratů, které sám v prosinci 2000 založil.
V současnosti má toto politické hnutí přibližně tisíc členů - hluchých, nevidomých, rodičů mentálně postižených, ale i zdravých dětí. Na základě diskusí na Internetu členové a sympatizanti sdružení definovali pět priorit: od okamžitého uplatnění šestiprocentní kvóty pro postižené lidi ve veřejné správě až po zvýšení příspěvků pro dospělé postižených o 229 eur.
Parisot zatím nemá dostatek podpisů volených zástupců, aby mohl skutečně kandidovat v prezidentských volbách. Protože se pohybuje na vozíčku, těžko může jet za nimi, aby potřebný počet podpisů získal. Přesto Parisot považuje za úspěch, že se o tělesně postižených začalo mluvit. Teď už myslí na další volby, a to parlamentní, uzavírá francouzský Le Monde.
