Zahraniční tisk o útoku na Irák

Zahraniční noviny píší o plánovaném útoku Spojených států na Irák, vyhánění bílých farmářů v Zimbabwe a turecké ekonomické krizi a otázce vstupu Turecka do EU.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Odstranění iráckého diktátora Saddáma Husajna je podle britského listu Daily Telegraph možné jen za pomoci invaze. Americký prezident George Bush zaměřil své diplomatické úsilí na Rusko a Čínu, jejichž souhlas nebo přinejmenším neutralitu při zásahu potřebuje. Ruský protějšek Vladimir Putin dal jedinou podmínku: k zásahu by nemělo dojít dříve, než Irák odmítne vstup zbrojních inspektorů do země. Tato podmínka je nyní splněna, a také Čínu se podařilo přimět k tomu, že invazi do Iráku nebude bránit.

Protože jsou Rusko a Čína neutrální, nemusí Bush věnovat příliš pozornosti úzkostnému kvičení ze zemí, jako jsou Francie a Německo. Navzdory mediálním zprávám o údajně rozporuplných signálech z Washingtonu se Američané na útok systematicky připravují. Nikdo nechce válku a nikdo by si neměl myslet, že akce v Iráku bude snadná. Saddám však jasně ukázal, že neexistuje žádná jiná cesta.

Bývalá zbrojní inspektorka OSN Gabriele Kraatzová-Wadsacková varuje v rozhovoru pro nové číslo německého týdeníku Focus před arzenálem biologických zbraní Saddáma Husajna. Program biologických zbraní je podle ní nejvíce utajeným dlouhodobým zbrojním programem Iráku. Pouze experti by mohli na místě posoudit, zda průmyslová zařízení slouží civilní výrobě vakcín, nebo vojenské produkci bojových látek.

Zimbabwskému prezidentovi Mugabemu šlo vždy jen o udržení moci. To muselo nevyhnutelně vést k vlně současných represí, soudí švýcarský list Neue Zürcher Zeitung. Zahraniční humanitární organizace si lámají hlavu nad tím, jak by mohly zmírnit nouzi obyvatel, zatímco Mugabeho jednotky pokračují v násilném vyhánění bílých farmářů. Rozdělení nedostatečného množství pomoci je podřízeno svévoli Mugabeho Soldatesky.

Nejbohatší země Afriky zkrachovala kvůli zaslepenosti jednoho šílence a netečnosti přihlížejících. K těm patří nejen dárcovské země z bohatého severu, ale také partneři a sousedé na jihu. Není tomu ani pět týdnů, co byla v Durbanu slavnostně založena Africká unie, která má prý černému kontinentu konečně dopomoci k lepším vyhlídkám. Tehdy učiněná předsevzetí si lze klidně strčit za klobouk.

Podle německého listu Die Tagespost dominuje turecké předvolební kampani jediné téma - Evropa. Evropská politika je zde domácí politikou a domácí politika zase politikou stranickou. Bývalý ministr zahraničí Ismail Cem odvedl z Demokratické levicové strany premiéra Bülenta Ecevita desítky poslanců a sloučil je ve "Straně nového Turecka". Cílem nové strany, která usiluje o vítězství v listopadových předčasných volbách, je dovést Ankaru co nejrychleji do Evropské unie. Podle jejích představitelů k tomu premiér Ecevit již nemá dostatek sil ani vůle, a to navzdory nedávnému přijetí liberalizačních opatření.

Na Ecevitův reformní balík reagovali zdrženlivě také v Bruselu. Kdyby nyní Brusel jásal nad reformami a dal Turecku naději na brzké členství v unii, znamenalo by to volební podporu pro Ecevita. Pokud by dal Brusel naopak najevo svou skepsi a odsunul začátek jednání o přistoupení na neurčito, vytěžila by z toho koaliční protievropská "Strana národní jednoty", která hlasovala proti reformám. Nic z toho si Evropa nepřeje. Chce vítězství sil, které jsou proevropské. Ani reformní balík však nezmění nic na tom, že přičlenění Ankary ke sjednocené Evropě je v dohledné době z hospodářských, politických, společenských a kulturních důvodů nerealistické.

Robert Mikoláš, Ivona Holá Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme