Zahraniční tisk o ZOH v Salt Lake City

Dánský Jyllands Posten komentuje zahájení zimních olympijských her v Salt Lake City a mj. poukazuje na to, že využívání olympiády k politickým účelům je spíše pravidlem než výjimkou. Od Hitlerových olympijských her v Berlíně v roce 1936 je tato sportovní akce jako ušlechtilá soutěž jednotlivců iluzí. A ZOH v Salt Lake City se tomuto konstatování nevymykají. Tím spíše, že se konají ve stínu teroristických útoků z loňského 11. září.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

zahraniční tisk | Foto: Jan Rosenauer

Na pozadí této tragédie nelze Američanům jejich rostoucí patriotismus a silný pocit sounáležitosti v posledních měsících zazlívat. Olympijské hry v mormonském Utahu jsou pochopitelně pokušením, jakému nelze odolat. Zapomenut je korupční skandál kolem volby místa olympiády, který dokonce otřásl i základy Mezinárodního olympijského výboru. A skoro zapomenuty jsou i horentní náklady, uzavírá dánský Jyllands Posten.

Pod názvem "Dědicové Habsburků se hádají" uveřejnil německý deník Die Welt komentář o prudkých česko-rakousko-německých slovních přestřelkách o společné minulosti, na kterou se podle autora většina současníků buď vůbec nepamatuje, nebo ji zažila v raném dětství. Není však pochyb o tom, že utrpení, které si Němci a Češi a také Němci a Poláci v době svých prarodičů vzájemně způsobili, bylo tak veliké, že je ani generace vnuků nedokáže zapomenout, píše list.

Deník mj. připomíná, že pamětník poválečného vyhnání i nacistického pronásledování, dlouholetý předseda slezského "landsmannšaftu" Herbert Hupka představil ve Varšavě polské vydání svých Pamětí a že současně v Česku i v Polsku běží s velkým úspěchem film Jana Hřebejka "Musíme si pomáhat"o mezilidských vztazích za války. Jak je přesto možné, že právě otázky minulosti mezi Němci a Rakušany na jedné a Čechy a v menší míře Poláky na druhé straně neustále vedou k tak rétoricky ostrým vzájemným kanonádám?

Haiderovo označení české sociální demokracie za "postkomunistickou" (jako reakce na Zemanovy paušální výroky o postfašistické FPÖ a o sudetských Němcích jako Hitlerově páté koloně) neobstojí, protože na rozdíl od řady ostatních sesterských stran nevznikla ČSSD jako pohrobek komunistů. Češi, kteří se s komplexem méněcennosti sami označují za "malý národ", to v "okolním německém moři"...při utváření přátelského sousedství nikdy neměli lehké. A ještě nikdy nikoho nenadchlo být v dnešní nové evropské rodině chudým, zaostalým příbuzným.

Druhou, nebezpečnou, zcela novou a politicky možná osudovou stránkou těchto komplexů v srdci Evropy je kombinace povýšenosti a politického avanturismu, jak ji předvádějí Jörg Haider a jeho stoupenci. Také rakouské lidové hlasování proti Temelínu má co dělat především s euroskeptickým populismem, protože je namířeno proti rozšíření Evropské unie. Populisté typu Hojače nebo Westehthalera, kteří svými jmény nemohou zapřít svůj rodinný původ, tak ohrožují znovusjednocení starých habsburských zemí pod bruselským žezlem. A touží po něčem, co by si přáli jen zavilí komunisté: zeď a ostatný drát, uzavírá autor komentáře v deníku Die Welt Gerhard Gnauck.

K rozhovorům izraelského premiéra Šarona ve Washingtonu poznamenává italská La Repubblica.

Amerika přinejmenším nejeví ochotu palestinského prezidenta Arafata prostě jen tak odstrčit stranou. Ariel Šaron doufal, že USA zaujmou tvrdší postoj, který by Arafata zcela izoloval. Na druhé straně Bílý dům nešetří kritikou vůči šéfovi OOP, i když v něm nadále vidí legitimního jednacího partnera. To zároveň znamená určité vítězství ministra zahraničí Colina Powella, který je v Bushově administrativě zastáncem "měkčí linie", píše La Repubblica.

Od nástupu George Bushe do funkce opomíjely Spojené státy tolik věcí, že už teď prakticky nemají na nic vliv, navazuje tematicky pařížský konzervativní Le Figaro. Váhavé pokusy Izraelců a Palestinců o příměří se nikdy nestaly skutečností. A v Iráku se Saddám Husajn Americe jen dále pošklebuje. Pro George Bushe a "jestřáby" v jeho okolí není udržení daného stavu na Blízkém východě zrovna ideální.

Válka v Afghánistánu ukázala, že použití síly může dosáhnout nečekaných výsledků a že obavy z obecné destabilizace byly často neopodstatněné. Irák, Írán, Hizbolláh a Hamás by se nicméně měly uklidnit. Na druhé straně by Spojené státy mohly (při útoku) šlápnout do mraveniště, domnívá se závěrem Le Figaro.

Robert Mikoláš, Marika Táborská, Olga Jeřábková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme